Nakladatelství Práh přišlo na sklonku loňského roku se záslužným a pro český knižní trh i dosti odvážným nakladatelským počinem. Výpravný životopis Jana Pavla II. z pera amerického novináře a spisovatele George Wiegla totiž nelze v našich končinách považovat za spolehlivý bestseller.

Vydavatel si v našich podmínkách zaslouží ocenění, že se nepokusil usnadnit si práci některým z postupů, občas v posledních letech používaných některými nakladatelskými domky. Knize proto nechybí poznámkový aparát či seznam literatury. Bohužel však na druhou stranu nedisponuje jmenným rejstříkem, což je u tak obsáhlého textu škoda. Věcné a jmenné rejstříky jsou ovšem stále vzácnějšími hosty posledních stránek u nás vydávaných knih.

Český čtenář zatím dostal do rukou několik různorodých knih o současném papeži. Počátkem 90. let vyšlo Malinského Celý tvůj, vzpomínky jednoho z blízkých přátel Karola Wojtyly pokrývající jeho život před zvolením papežem a první léta pontifikátu. Téměř současně se objevila drobná knížka André Frossarda (tehdy vyšla jako první publikace katolického nakladatelství Zvon). Později byly přeloženy dvě další biografie Michaela Walshe a Tada Szulce. Tím jsou významnější domácí ediční počiny v oblasti literatury o Janu Pavlovi prakticky vyčerpány.

Weigelův Svědek naděje stojí už jen svým rozsahem o třídu výše než zmíněné knihy, i když zejména Frossrada nelze do srovnávání férově zařadit, protože jde o jiný druh textu než jsou hlavně biografie Szulce a Walshe. Jakou práci Weigel odvedl, si lze velmi zhruba představit při čtení téměř třístránkového seznamu osob, které nějakým sdělením či rozhovorem autorovi pomáhali. Patří mezi ně i několik kardinál Miloslav Vlk, arcibiskup Karel Otčenášek a jeho nástupce biskup Dominik Duka.

Weigelova kniha možná někoho odrazuje už jen svými fyzickými rozměry i poměrně nešťastnou a nepřesnou nálepkou "oficiální životopis", ale rozhodně stojí za přečtení. Není to příprava půdy mezi věřícími pro budoucí beatifikační proces, ale notný kus poctivé práce. A to i přesto, že autor rozhodně nevede konvenční kritiku zleva, jíž jsou charakteristické obě zmiňované dříve vydané biografie Szulce a Walshe.

Čtenáři lze jen doporučit, aby Svědka naděje četl od začátku a nepřeskočil prvních dvě stě šedesát stránek o životě Karola Wojtyly od mládí po léta na arcibiskupském stolci v Krakově. Vedle mnoha postřehů a informací, které pomáhají lépe poznat a pochopit osobnost současného římského biskupa umožňuje tato část knihy poznat kořeny a základy některých hlavních linií jeho pontifikátu, například význam dávaný mládeži a sociálnímu učení a církve a navazující praxi.

Rovněž čtenář dostává možnost seznámit se v základních rysech s dramatickým, básnickým a filosofickým dílem Karola Wojtyly. V této souvislosti lze překladatelskému týmu a zodpovědnému redaktorovi vytknout, že poté co Weigel poměrně obsáhle diskutuje problém překladu klíčového filosofického spisu Wojtyly, Osoba a čin a jeho názvu, objevují se v dalších pasážích (překládaných už jinými překladateli) různé varianty titulu.

V "papežské" části biografie může čtenář ocenit, že není postižen komentovaným výčtem pontifikálních činů a dokumentů, ale dostává se mu poměrně zevrubné informace i o pozoruhodných dějích daleko od Říma, například o svržení diktátora Ferdianda Marcose na Filipínách lidovým hnutím, v němž sehrál klíčovou roli manilský arcibiskup kardinál Jamie Sin.

Rozbor encyklik a dalších významných projevů magisteria ovšem nechybí a je doplněn i komentářem o polemikách a nepochopeních, které jejich vydání provázely. Stejně tak věnuje autor patřičnou pozornost klíčovým apoštolským cestám se zvláštním zřetelem na komplikovaný vývoj vztahů papeže a jeho rodáků zejména po roce 1990. Stojí za povšimnutí že Američan Weigel dokáže věnovat stejnou, ne-li větší pozornost, cestám papeže do Polska a do Spojených států.

Pozornost si zaslouží také obsáhlá informace o průběhu jednání, která nakonec vedla k navázání diplomatických vztahů Vatikánu a Státu Izrael. Weigel samozřejmě nevynechal ani pojednání o roli Jana Pavla a vatikánských delegací na konferencích OSN o světové populaci, kde Svatý Stolec účinně bránil např. prosazování potratu mezi antikoncepční metody. Je příznačné, že třeba Tad Szulc, i když je jeho biografie prakticky pojata chronologicky, ostrou kritiku papežova postoje na populačních konferencích a k ženským právům vůbec zařadil hned na začátek své knihy.

George Weigel v této věci, ani jinde ve své knize nijak neskrývá, že je výrazným stoupencem papeže. Vždy přitom dává najevo, že za respektovaným mužem s nerespektovanými názory stojí v posledku kvůli jeho postojům a učení a ne pro jeho specifickou mediální popularitu či jen pro osobní charisma.

Svědek naděje je zároveň ve svém celku náročnou operací, která se snaží ve vnímání čtenářů scelit charismatickou osobnost Jana Pavla a jeho učení, dvě skutečnosti, které se často, zejména v mediální krajině, pohybují zcela od sebe odloučeny. Úspěch této operace - autor, s odvoláním na komentář Jana Pavla k některým biografiím, ji nazývá "pohledem zevnitř" - posuzuje každý čtenář zvlášť. Autor mu poskytl osm set stran důkladně zpracovaných podkladů.