Jak se církev nezajímá o laiky

První část svědectví: Proč jsem se rozhodl přestat pracovat v církvi
 

5. Plenární sněm církve

V oblasti sněmu myslím, že se v naší diecézi podařil kus práce. (To samozřejmě musí posoudit druzí.) Zavedli jsme evidenci a pravidelný kontakt se sněmovními kroužky. Zavedli jsme pořádek v evidenci zápisů, které přicházely poštou i elektronicky. Uskutečnilo se několik setkání animátorů kroužků a v lednu 2001 diecézní sněmovní den pro všechny členy kroužků a zájemce o sněm.

Foto: Corbis

Ze zápisů podle přípravného materiálu na rok 1999 a podle materiálu na rok 2000 O církvi jsem sestavil souhrny podnětů. V diecézním měsíčníku IKD se objevila pravidelná sněmovní rubrika, která také především přinášela myšlenky ze zápisů. (Vše toto a mnoho dalšího je na internetové stránce www.gybon.cz/~snem_hk.)

Měl jsem také možnost se podstatným způsobem podílet na formulaci okruhů, otázek a námětů pro materiál O církvi.

Stále - už od počátku až dosud - samozřejmě zůstává otevřená otázka, zda hlas, který se z kroužků ozývá a z něhož již lze zcela zřetelně rozpoznat několik podstatných hlavních důrazů, budou odpovědní muži církve slyšet a zda se podle něj církev zařídí…
 

6. Další zkušenosti z práce v církvi

Tento odstavec bych rád věnoval církvi jakožto organizaci, v níž jsem pracoval. (Jistěže církev není především organizace, ale jistěže církev je také organizace.)

Připadá mi, že v církvi je upřímná snaha leccos (nejsem si jist, zda všechno) změnit a zlepšit. Například náš diecézní biskup zdůraznil povinnost ekonomických rad a potřebnost pastoračních rad ve farnostech, zavedl organizační řád biskupství, úsporná opatření, zaměstnal kvalifikovaného ekonoma diecéze apod.

Je třeba ale otevřeně poznamenat, že v církvi přetrvávají některé okolnosti a momenty, které nejsou normální a jsou často buď úplně ”neprůstřelné”, a nebo ”úplně samozřejmé”. Myslím, že jako člověk, který má rodinu, civilní vzdělání a civilní zaměstnání, to můžu trochu posoudit. Alespoň několik malých příkladů, s nimiž jsem se setkal:
 

• Na domě jednoho církevního úřadu visí cedulka s úředními hodinami. Když jsem se tam v těchto hodinách marně sháněl po dotyčném úředníkovi, dozvěděl jsem se, že ”to už přece několik let neplatí”. Cedulka tam visí stále…

• Velmi zajímavá situace se vyvinula kolem vytváření materiálu O církvi. Teologickou část byla předem vytvořena skupinu teologů. 14. září 1999 se ukázalo, že do 15. října je třeba mít zpracované otázky pro sněmovní kroužky. Narychlo jsem o to byl požádán já s jednou kolegyní z jižních Čech. Byla to maximálně intenzivní práce nás obou.

Na tuto spolupráci stále rád vzpomínám. Myslím, že jsme neodvedli špatnou práci. (Pak jsem to vypětí odstonal.) Text jsme předali 15. října a očekávali jsme, že nás někdo bude kontaktovat s připomínkami či požadavky.

Nikdo se ale několik týdnů neozval a s textem jsme se setkali znovu, až když byl - bez nás! - rovnou rozeslán k připomínkování moderátorům. Jaké bylo naše překvapení, když byl velmi výrazně stylisticky a částečně i obsahově přepracován. Nikdo se nás jako autorů na nic neptal!

Když jsme usilovali o původní změny, něco jsme vybojovali, ale o něco jsme usilovali marně (pro ty, kdo text znají: Např. zařazení ”komentářů”, stylizace otázek do 1. osoby množného čísla - ”my” - stylizace typu ”v našem společenství” i tam, kde evidentně vůbec o žádné společenství nejde, některé přidané náměty apod.)

Při tomto jednání jsme také usilovali o to, abychom byli pod materiálem uvedeni jako autoři, a bylo nám to přislíbeno. Ale nestalo se tak, aniž by někdo něco řekl, s dodatečným zdůvodněním, že ”v církvi je prý vše kolektivní dílo” (a nikdo nenese odpovědnost, dodávám já).

Jak je možné změnit autorský text bez vědomí autora a rozeslat ho dál? Jak je možné neuvést autory? Jak je možné změnit bez vysvětlení dané slovo? A jak je možné se dál tvářit jakoby nic, případně svádět vše na přání vyšší moci? Tomu opravdu i dnes nerozumím.

Navíc na další jednání té skupiny, kde jsme dostali za úkol text vypracovat, jsme pak ani vůbec nebyli pozváni (!?). Kolegyně se rozhodla kategoricky a už ji tam nikdy nikdo neviděl (takhle odcházejí schopní a cenní lidé ze služeb církve! (zvýraznění provedla redakce)), já jsem své zkušenosti sepsal, předal (bez dalšího efektu), ”skousnul to”  a vytrval. Co bylo lepší, nevím…
 

• Je zajímavé a podle mne příznačné, jak vznikají důležité věci v církvi. Názornou ukázkou je např. vytváření materiálů pro sněmovní kroužky. Vznikají ve spěchu (teď už asi méně), nekoncepčně, rozhodně se na nich nepodílejí ti nejlepší odborníci. (Osobně za tím čtu neúctu k těm několika tisícům lidí, kteří se jimi budou celý rok zabývat.)

Trochu vím, jak stále chybí analýza výstupů ze sněmovních kroužků, trochu vím, jak vzniká pastorační plán v naší diecézi, trochu vím, jak zapadl text Rady laiků, který se zabýval výzvou Otevřít církev současnému člověku a s kterým jsme si dali dost práce. Podle mne to jasně ukazuje na to, jaké má církev v praxi priority, o co se opravdu stará a co je na okraji zájmu.

Podle mne je bohužel na okraji zájmu jednoznačně pastorace. Vnímám zřetelně nezájem o lidi, o autentický život laiků, o rodiny (ale i o kněze!), o vztahy, malá společenství, duchovní vedení pro laiky atd. atd. Je zvláštní, že se těchto úkolů pak často ujímá jednotlivec, často žena, která stojí v pozadí za člověkem pověřeným a odpovědným.

Jednotlivec, který ve své dobré vůli a se svým omezeným obzorem dělá, co může. Dělá to ovšem místo těch odpovědných, bez účasti odborníků a bez peněz. Podle toho to vypadá. Je zvláštní, jak často se člověk setkává s týmiž několika lidmi za tolika různými věcmi - možná i to je důvod, proč se v církvi nehodí uvádět autorství: ukázalo by se, kdo co dělá a kdo co nedělá.
 

• V ekonomické oblasti se na našem biskupství dělá pořádek - to je dobře. Bylo totiž zvykem tolerovat a nebo přímo dělat mnohé, co by jinde bylo nemyslitelné - od zařizování věcí v pracovní době přes volno navíc až po jakoby druhý placený pracovní úvazek, a to o těch velkých věcech nevím a vědět nechci.

Žel, jen si nejsem jist, zda to - jako i jinde - neodnesou jen ”malé ryby”, zatímco ”velké” zůstanou. Je zvláštní, že ti, kdo vytvářeli podivné klima v místní církvi v minulosti (a nejen v ekonomické oblasti), zůstávají na významných místech i teď. Osobně nevěřím, že takto se něco podstatného může změnit.

7. Jak jsem postupně viděl svou práci v církvi

Když jsem do zaměstnání v církvi nastupoval, byl jsem člověk ”zdola” a chtěl jsem jím zůstat. Neměl jsem a nemám ambice pracovat v pastoraci, ve vedení či řízení místní církve. Chtěl jsem vnášet ”hlas prostého lidu Božího” a pomáhat mu, aby byl kultivovaně vysloven a aby byl slyšet. O to mi šlo v Radě laiků, to se uskutečňovalo a uskutečňuje ve sněmovním procesu.

O to jsme usilovali v dokumentu našeho kroužku Naše církev v našem zrcadle, o to jsem usiloval ve studii Katoličtí křesťané laici v ČR, tomu jsem chtěl napomoci při sestavování materiálu pro sněmovní kroužky O církvi i zpracovávání podnětů ze sněmu. Právě tak jsem usiloval o to, aby lidé ze sněmovních kroužků i odjinud viděli, že nejsou sami, že obdobné problémy a zkušenosti mají i druzí, že o jejich hlas někdo stojí. Stojí? Toť kardinální otázka. Asi jak kdo a do jaké míry…

Moje práce sice neznamenala další úvazek (protože v mém hlavním zaměstnání mi úvazek byli ochotni snížit), ale znamenala větší duševní vytížení a byla dlouhodobě náročná. Vyčerpávala mě, a trochu šidila rodinu a další oblasti života o můj čas a hlavně o mou vitalitu a nápaditost - své úsilí jsem prostě hodně investoval sem. Dokud jsem však byl přesvědčen, že to stojí za to, dělal jsem to rád.

Postupem času se však ukázalo, že do této práce už chodím s nechutí, že v sobě nesu vnitřní těžko řešitelný konflikt. Přestalo být zřejmé, zda další pokračování v ”experimentu” má smysl.

Připadá mi, že vše podstatné už jsem řekl. (Opět: viz Naše církev v našem zrcadle, Katoličtí křesťané laici v ČR, materiál O církvi a zpracovaný Souhrn podnětů z něj apod.) Vypozoroval jsem, že už se ze mne pomalu stává ten, kdo se brání, obhajuje a dokola vysvětluje. Jenže já nejsem a nechci být ”laik teoretik” a nechci mařit své síly přesvědčováním druhých, kteří o přesvědčování nestojí!

Vždy jsem vyznával zásadu, že ”pravda nemá vznášet svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně.” (viz Prohlášení o náboženské svobodě z Druhého vatikánského koncilu). Co jsem považoval za důležité, to jsem vyslovil, a tím má úloha v této oblasti končí.

Jestliže témata, která já považuji pro život křesťana v dnešním světě za zásadní, zůstávají na okraji zájmu představitelů církve, je buď chyba na mé straně (a v tom případě je namístě vyklidit scénu), nebo na jejich straně, ale ani v tom případě nemá cenu se snažit o nějaké přesvědčování. Ne, nejsem a nebudu ”bojovník za práva laiků”. Znali jsme z nedávné minulosti, jak vypadal ”boj za mír”… Slov už bylo dost.

V oblasti sněmu mám dojem, že jsem snad udělal kousek práce. Jde samozřejmě o subjektivní pohled. Jsem přesvědčen, že v kroužcích i zápisech je pořádek a že systém prostě funguje. Jsme vlastně v poločase - a o jeho další fungování se může postarat a snad postará někdo další. Těžiště zpracovávání zápisů je stejně v Praze, to co jsem dělal, dělal jsem vždy navíc.

Postupně se zřetelně ukázalo, že věci, které považuji za důležité, nenacházejí větší odezvu, a to ani ”shora”, ani ”zdola”. Možná to znamená, že mé názory, zkušenosti a můj způsob života jsou okrajové. Třeba má církev opravdu před sebou jiné úkoly a třeba je pro lidi opravdu třeba dělat jiné věci a jiným způsobem. Jsem skutečně vděčný všem, kteří tuto poctivou službu v církvi konají. A já se svým pohledem jsem opravdu na okraji. Stále více mi připadalo, že experiment končí a že - z mého pohledu - ztrácí další opodstatnění.
 

8. Jak to působilo na psychiku člověka

Rád bych se s vámi rozdělil i o osobní zkušenost, jak tato situace působila na mou psychiku. Už když jsem do zaměstnání v církvi nastupoval, jsem si říkal, jak je dobře, že na něm nebudu nijak závislý a budu z něj moci kdykoliv odejít. Na institucionální církvi nejsem závislý ani finančně (mám civilní zaměstnání), ani z hlediska bydlení (nebydlíme na faře), tím méně v duchovním a existencionálním slova smyslu.

Moje křesťanská identita je dána povoláním a posláním křesťana laika ve světě - ve křtu a v biřmování - a je dovršená manželstvím a rodinou ve svátosti manželství. Můj život se opírá na prvním místě o mou ženu a mou rodinu. Má víra, mé poznání Boha a náš život (v propojení své duchovní i praktické každodenní složky) má mnoho nosných a životodárných prvků a není závislý na institucionální církvi.

S tímto vědomím jsem do ”církevních služeb” vstupoval, a přestože dlouho mne konkrétní myšlenka na odchod vůbec nenapadla, tyto skutečnosti mne vždy udržovaly v odstupu od těžkostí, které asi musí naléhat na člověka, který je zaměstnancem církve na plný úvazek, který bydlí v církevním objektu anebo který je dokonce duchovně zásadně svázán s institucionální církví (třeba jako řeholník nebo kněz).

Věděl jsem od začátku, že v institucionálních složkách církve, kde se pohybuji, nejsem a asi ani nebudu doma. Moje životní zkušenost, má víra, mé priority a můj způsob života byly jiné. Zásadně mi to nevadilo, věděl jsem zhruba, do čeho jdu (a ukázalo se, že můj odhad nebyl špatný) a proč. Byl jsem rád, že můžu dělat svou práci, a s nadšením jsem dělal jak každodenní drobnou práci (které je v církvi podle mne stále málo a je tolik potřeba!), tak i větší úkoly.

Dolehlo na mne samozřejmě zklamání z překroucení naší práce na materiálu O církvi a hlavně způsob jednání s námi. Ještě víc na mne dolehl nezájem o hlavní myšlenky studie o laicích, za nímž čtu potvrzení nezájmu o laiky jako takové a o jejich život a starosti. Trápila mne otázka, k čemu vlastně je Rada laiků, jestli má v této situaci nějaký smysl.

Sám sobě jsem však vysvětloval, že přece jsem sem šel s tím, že počítám s obtížemi a neporozuměním (ostatně musím říci, že s přímo projeveným nepřátelstvím jsem se za celou dobu nesetkal!). Že jsem tu od toho, abych dělal drobnou práci, navazoval vztahy, podpořil lidi, kteří nerezignovali a kteří se  - často s velkým neporozuměním ve svém okolí - v církvi o něco snaží. Že má smysl být tu i dál - už kvůli těm lidem, kvůli kroužkům apod.

Pak jsem ale poznal, že jsem se postupně a zcela nepozorovaně dostal do velmi zvláštního stavu. Do práce v církvi jsem chodil nerad (ale přesvědčoval jsem sám sebe, že mám vytrvat). Byl jsem podrážděný, protivný, bez radosti ze života, bez nápadů a tak trochu i bez zájmu o lidi kolem sebe. Konflikt, který jsem rozumem a vůlí překryl svým rozhodnutím pokračovat, se přesunul do podvědomí a tam - nerozpoznán - působil dál.

Až jeho pojmenování a rozhodnutí, že opravdu můžu odejít a že si dám krátkou konkrétní dobu na zvážení, jako by svalilo neviditelný balvan, o němž jsem do tohoto okamžiku neměl zdání (a všechno své chování jsem se snažil vysvětlovat jinými způsoby a důvody…). Uvědomil jsem si, že nejsem Meresjev, který musí vše vydržet, a že nejsem Mesiáš, na němž stojí a padá záchrana světa.

Nejsem nepostradatelný, možná, že mne dobrý Bůh chce mít jinde a jinak a možná jen má tvrdohlavost a moje ”racionální důvody” mne na tomto místě drží. Bylo to, jako když se zvedne mlha, vysvitne slunce a najednou je jasně vidět všude kolem sebe, černobílý svět má najednou plno barev a život, který byl posloupností každodenních nudných povinností, získá chuť a radost.

Připomnělo mi to dny po mém křtu před čtrnácti lety. Zřetelně jsem znovu pocítil, že ”můj Bůh” po mně nechce hlavně oběť a sebezápor, ale volá mne k radostnému a plnému životu.

Byla to pro mne zajímavá osobnostní zkušenost. Možná není na místě zevšeobecňovat, navíc nejsem hlubinný psycholog, ale některé otázky se nabízejí zcela neodbytně: Jak asi podobné situace působí na lidi, kteří jsou na institucionální církvi zcela závislí? Co to udělá s člověkem, který v tomto konfliktu, vytěsněném do podvědomí, dlouhodobě nebo trvale žije?

Není toto vysvětlení, proč potkávám mezi knězi a řeholnicemi i lidi nerudné, bez elánu, bez ”člověčiny”, jakoby bez vlastní osobnosti? Má takový dlouhodobý vnitřní konflikt jen dvě řešení: zlomení osobnosti či radikální řešení, tedy odchod? Nebo je možné třetí řešení: Vše zvládnout a zpracovat v sobě s pomocí Boží? A jaký je pak výsledek: Osobnost vyzraje, nebo se zdeformuje? Nevím.

Byla to moje chyba a je to jen má fantasmagorie? Anebo: Není to hrozné, když radostná zvěst může být proměněna v ideologii a instituce, která má být služebnou nosnou kostrou pro život Božího lidu, může takto působit na osobnost člověka?! Je to ojedinělá záležitost, zveličování a nespravedlivé zevšeobecňování, a nebo se dotýkáme něčeho velmi podstatného…? Nevím.

Hle, téma, o němž se v církvi nemluví! Alespoň ne nahlas. Píši tyto řádky s úctou a obdivem ke všem, kteří podobný konflikt nějakým způsobem vyřešili nebo řeší, a s porozuměním těm, kteří mu podléhají...

První část svědectví: Proč jsem se rozhodl přestat pracovat v církvi

Třetí část: Co mi zaměstnání v církvi dalo (a vzalo?)

Diskuze k tomuto svědectví probíhá na Diskuzích ChristNet.eu