Žalm 116: Pozvání ke chvále Pána pro jeho lásku. Sobotní chvály prvního týdne.

1. Tento žalm, nejkratší ze všech žalmů, byl původně napsaný v hebrejštině a skládal se pouze ze sedmnácti slov, z nichž devět je zvláště významných. Je to malá doxologie, což je základní chvalozpěv, který může být ideálním modelem hymnických modliteb v nejširším slova smyslu. Něco podobného konáme i my při liturgii, když na závěr recitace každého žalmu vkládáme Sláva Otci.

Tato slova modlitby se popravdě ukazují význačná a hluboká, neboť vyzvedávají smlouvu mezi Pánem a jeho lidem uvnitř universální perspektivy. V tomto duchu zdůrazňuje první verš Žalmu apoštol Pavel, který zve všechny národy světa k oslavě Boha. Píše totiž křesťanům v Římě: „Pohanské národy oslavují Boha, že jim prokázal milosrdenství ... Chvalte Pána všichni pohané, oslavujte ho, všechny národy“ (Řím 15,9.11).

2. V krátkém hymnu, který rozjímáme, se tedy otevírá – jak se to často stává u tohoto druhu žalmů – pozvání ke chvále, které není adresované jen Izraeli, ale všem národům země. Alleluja musí vyvěrat ze srdcí všech spravedlivých, kteří hledají a milují Boha upřímným srdcem. Ještě jednou žaltář uvažuje o obsáhlé události, pravděpodobně na podkladě zkušenosti, kterou Izrael zažil během Babylonského vyhnanství v šestém století před Kristem: hebrejský národ se setkal s jinými národy a kulturami a cítil potřebu ohlašovat vlastní víru těm, mezi kterými žil. Žaltářem se nese poznání, že na mnoha místech země vykvétá dobro, které může být zaměřené k jedinému Pánu a Stvořiteli.

Mohli bychom tedy mluvit o „ekumenismu“ této modlitby, který v jediném obětí objímá národy různých původů, dějin a kultur. Jsme v linii velké vize proroka Izaiáše, který popisuje, jak „na konci všech dnů“ proudí všechny národy k „chrámové hoře Pána“. Tahdy upustí z rukou meče a kopí, aby je překovali v radlice a nože, aby lidstvo žilo v míru a zpívalo svou chválu jedinému Pánu všech, naslouchalo jeho slovu a zachovávalo jeho zákony (srov. Iz 2,1-5).

3. Izrael, vyvolený národ, má v tomto obecném smyslu zvláštní poslání. Má ohlašovat dvě božské ctnosti, které zakoušel při zachovávání smlouvy Páně (srov. v.2). Tyto dvě ctnosti jsou jakoby základní rysy Boží tváře, abychom tak řekli se sv. Řehořem z Nissy, jež jsou vyjádřeny dvěma podobnými hebrejskými slůvky, jejichž překlady nevyjadřují veškerou bohatost obsahu.

První slovem je hésed, termín pravidelně používaný v žaltáři, o němž jsem již hovořil při jiné příležitosti. Tento termín naznačuje děj hlubokých citů, které se odehrávají mezi dvěma osobami, mezi nimiž je opravdové a trvalé pouto. Objímá hodnoty, jako je láska, věrnost, milosrdenství, dobrota, něžnost. Mezi námi a Bohem je tedy vztah, který není chladný jako vztah mezi vládcem a jeho podřízeným, nýbrž rozechvělý jako vztah, který se rozvíjí mezi dvěma přátely, mezi dvěma manžely, mezi rodiči a dětmi.

4. Druhé slůvko je emét a je téměř synonymem předchozího. Také ono se často oběvuje v Žaltáři, jehož použití v něm představuje skoro polovinu z jeho celkového užití ve Starém zákoně.

Termín sám o sobě vyjadřuje „pravdu“, což je ryzost vztahu, jeho autenticita a pravost, která se zachovává i přes nebezpečí a zkoušky; jde o věrnost čistou a radostnou, která nezná trhliny. Ne náhodou žalmista uvádí, že tato „trvá navěky“ (v.2). Věrná láska Boží se nikdy neumenšuje a neopouští nás, i když jsme v temnotě či nenacházíme smysl, když neznáme cestu nebo když přijde prázdnota smrti.

Bůh nás miluje nekonečnou láskou, která nezná únavu, která nikdy nezhasíná. To je poselství našeho Žalmu, který je krátký, téměř jako střelná modlitba, ale míněný jako velký chvalozpěv.

5. Slova, která nám to předkládá, jsou jako ozvěna zpěvu, který zaznívá v nebeském Jeruzalémě, kde nesmírný zástup lidí všech jazyků a národů zpívá chválu před Božím trůnem a před Beránkem (srov. Zj 7,9). K tomuto chvalozpěvu se přidružuje putující církev nekonečnými chválami, ať už poeticky nebo hudebně. Jen si vzpoměňme například na zpěv Te Deum, kterým celé generace křesťanů chválili a děkovali:“Te Deum laudamus, te Dominum confitemur, te aeternum Patrem omnis terra veneratur“. Krátký žalm, který dnes rozjímáme, je ze své strany účinnou syntézou věčné liturgie chval, která zaznívá na zemi, ve spojení s dokonalou chválou, se kterou se sám Kristus obrací k Otci.

Chvalme Pána! Chvalme ho bez ustání. Kéž je tato chvála vyjádřena nejprve naším životem, než slovy. Jinak bychom totiž byli málo důvěryhodní, kdybychom naším žalmem pozvali národy ke chvále Pána a nevzali přitom vážně upozornění Pána: „Tak ať vaše světlo svítí před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a chválili Pána, který je na nebesích“ (Mt 5,16). Když zpíváme Žalm 116, jako všechny další žalmy chválící Pána, církev, lid Boží, ať se sama o sobě snaží stát chvalozpěvem Pánu.

Přeložil P. Jiří Sýkora SJ z Vatikánského rozhlasu