Žalm 117.  Zpěv radosti a vítězství
Nedělní chvály  2. týdne.

Když křesťan v souladu s modlícím se hlasem Izraele, zpívá 117. žalm, který jsem právě vyslechli, zakouší v sobě zvláštní záchvěv. Nachází totiž v tomto hymnu se silnými liturgickými rysy dvě věty, které zazní v Novém zákoně novým odstínem.

První věta je z 22. verše: „Kámen, který zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným“. Tuto větu cituje Ježíš a vztahuje ji po vyprávění podobenství o vraždících vinařích (sr Mt 21, 42) na své poslání smrti a slávy. Tuto větu připomíná i Petr ve Skutcích apoštolů: „Tento Ježíš je kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal nárožní kámen. V nikom jiném není  spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“ (Sk 4,11-12) Sv. Cyril Jeruzalémský komentuje: „ Říkáme, že Ježíš Kristus je jediný Pán, aby bylo i jediné synovství, aby sis nemyslel, že je ještě nějaké jiné...Vždyť je nazýván kamenem, ne bezduchým, ani vylámaným lidskou rukou, nýbrž nárožním kamenem, aby každý, kdo v něho uvěřil, nezůstal zahanben“ (Le Catechesi, Roma, str 312-313).

Druhou větu, kterou Nový zákon bere ze 117. žalmu, provolává zástup, při slavném mesiášském vjezdu Krista do Jeruzaléma: „Požehnaný, jenž přichází v jménu Páně. Zvolání je orámováno zvoláním „Hosanna“, jež přejímá hebrejské zvolání „hoshiah´na´ - „ach, zachraň nás!“

Tento úchvatný biblický hymnus je umístněn do malé sbírky žalmů od 112. po 117. nazývané „velikonoční Hallel“ , to je žalmová chvála, používaní hebrejským kultem pro Paschu (velikonoce), ale i pro hlavní slavnosti liturgického roku. Za vůdčí linii 117. žalmu lze považovat obřad procesí, při němž se střídá zpěv sólisty a sboru na pozadí svatého města a chrámu. Text zahajuje i uzavírá pěkná antifona: „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý a jeho milosrdenství je věčné“. (vv.1.29)

Výrazem „milosrdenství“ se překládá židovské slovo „hesed“, jež označuje velkodušnou věrnost Boha vůči svému lidu, s nímž uzavřel spolek a přátelství. Tři kategorie osob pak mají vyzpívat tuto věrnost: celý Izrael, „Áronův dům“, to jsou kněží a „kdo se bojí Hospodina“, tímto titulem se označují věřící, a potom také proselité; to jsou členové jiných národů, kteří touží přijmout Hopodinův zákon (sr. vv. 2-4).

Zdá se, že procesí táhne ulicemi Jeruzaléma, protože se hovoří o „stanech spravedlivých“ (sr. v.  15.) Nicméně zaznívá hymnus díkuvzdání (sr. v 5-18), jehož poselství je podstatné: i když se člověk ocitne v úzkosti, je třeba držet vysoko pochodeň důvěry, protože mocná ruka Hospodina vede svého  věrného k vítězství nad zlem a k záchraně (ke spáse).

Posvátný básník užívá silné a velmi živé obrazy: krutí protivníci jsou přirovnáváni k roji vos nebo k linii ohně, který na svém postupu všechno obrací v popel (sr. v.12). Avšak reakce spravedlivého, který se opírá o Pána, je prudká; třikrát opakuje: „odrazil jsem je v Hospodinově jménu“. Hebrejské sloveso mluví o rozdrcení zla (sr. vv. 10.11.12). Kořenem všeho je totiž  mocná pravice Hospodina, jeho účinný zásah a jistě ne slabá a nejistá ruka člověka. A právě kvůli tomu ústí radost z vítězství nad zlem do velmi sugestivního vyznání víry: „Hospodin je má síla a má píseň, stal se mou spásou“ (v.  14).

Zdá se, že procesí dorazilo do chrámu, „k branám spravedlnosti“ (v. 19) to je k Svaté bráně Sionu. Zde se zanotí druhý zpěv díků, který uvádí dialog mezi shromážděním a kněžími, aby byli připuštěni k bohoslužbě. „ Brány spravedlnosti mi otevřete, vejdu jimi vzdávat chválu Hospodinu“, říká sólista jménem shromážděných poutníků. „ Toto je Hospodinova brána, skrze ni vcházejí spravedliví“ (v. 20) odpovídají druzí, pravěpodobně kněží.

Po  vstupu pak může zaznít hymnus vděčnosti Hospodinu, který se v chrámu nabízí jako pevný a bezpečný „kámen“, na němž se má vystavět dům života ( sr. Mt 7, 24-25). Věřící, kteří vstoupili do chrámu, aby vyjádřili svou víru, pozvedli své modlitby a slavili obřady, dostávají kněžské požehnání.

Před našima očima se pak rozevírá poslední scéna radostného obřadu posvátných tanců doprovázené jásavým máváním ratolestí: „Slavte svátek ratolestí, k rohům oltáře se ubírejte“( v.  27). Liturgie e radost, sváteční setkání, výraz celé existence, která chválí Hospodina (Pána). Obřad ratolestí dává myslet na hebrejsou slavnost stánků, připomínku putování Izraele pouští, slavnost, během níž se konalo procesí s větvemi palem, myrt a vrb.

S tímtéž ritem, který vyvolává žalm, se křesťan setkává při vjezdu Páně do Jeruzaléma, slaveném obřady Květné neděle. Kristus je oslavován jako „Davidův syn“ (sr. Mt 21,9) zástupem, který „přišel na svátky...lidé vzali palmové ratolesti, vyšli mu naproti a volali: Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Pán, král izraelský!“ ((Jan 12,12-13). Při té jásavé oslavě, která je však předehrou Ježíšova utrpení a smrti, se uskutečňuje a plně chápe smysl symbolu nárožního kamene, předloženého v úvodu, tímže získává oslavenou velikonoční hodnotu.

117. žalm vybízí křesťany, aby uznali v Ježíšově velikonoční události „den, který učinil Hospodin“, v němž se „kámen, který zavrhli stavitelé, stal nárožním kamenem“. Žalmem tedy mohou plni vděčnosti vyzpívat: „ Hospodin je má síla i moje píseň, stal se mou spásou“ (v. 14.) „Toto je den, který učinil Pán, jásejme a radujme se z něho“ (v. 24.).

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu