Maranatha - na oslavu Vánoc

Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj.
Iz 52,7


Buď pochválen za smutek podzimu, který probouzí tím radostnější očekávání jara. Noc lidstva čekajícího na vykoupení končí. Přijď, Osvoboditeli, a osvoboď mne.    


Když slavíme advent, podílíme se na stesku lidstva po příchodu Boha. Věříme v tento příchod. Bůh se k nám blíží stále více, přichází do naší temnoty. Vzpomínáme na to, že Bůh před dvěma tisíci lety vstoupil do našeho světa příchodem Ježíše, myslíme na jeho dnešní příchod do našeho společenství a očekáváme jeho zjevení na konci času.
A. Pereira


Vězeňská cela je dobré přirovnání pro adventní situaci. Člověk doufá a dělá to či ono - dveře jsou zavřeny a mohou být otevřeny jenom zvenku.
Dietrich Bonhoeffer


Svou violu jsem naladil...

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.
Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,
chci míti divné kouzlo starých, ironických balad.
A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,
již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají...
Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,
co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.
A míti toho naději a neurčitou něhu,
co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,
a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí,
jak chvění silných drátů utlumených sordinami,
a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat,
když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat...
Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,
když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,
a vigilie přísná padá za lesy a vodu
a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.
Mé tenké prsty po strunách vždy nervosně se chvějí,
když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji.
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji...
Karel Hlaváček


Všechno začíná touhou.
Nelly Sachsová


Popelka Nazaretská

Mží zimní nocí hvězdné jíní.
Panna spí. Josef před jeskyní
hlídá a chladu necítí.
Spíš smutkem srdce usedá mu,
že místo jemných rouch jen slámu
pod Pannou mohl prostříti.

Ach, je-li možná, že Král králů
vyvolil by si tuhle skálu,
ten pustý chlév co rodný hrad?
Josef je sklíčen, zaplakal by.
Snad byly to vše noční šalby,
ten Boží vzkaz, ten anděl, snad...

Však hle, vtom ojíněnou bání
blesk bílý šlehl znenadání
a stanul - právě blízko skal!
Toť hvězda, jasná, stříbroskvoucí!
Josef až srdce slyší tlouci.
Co se to děje? Nebo spal?

Ne, ne, vždyť slyší - ano, zpěvy!
Zlato a stříbro harf! I neví:
to proudí hudba? Odkud? Kam?
A vidí: celé nebe plane
v záplavě jasu nevídané!
Či snad i tohle že je klam?

Vyskočí, vběhne do jeskyně...
Hle, Panna bdí! A v jejím klíně
- buď chvála Pánu v nebesích! -
tam ryze svítí záře bílá!
Zář ze záře to vystoupila!
I poklekl - a ruce zdvih.

...Zde jest, Král z Krále, dítko z Panny,
jež vyhojí ty temné rány,
zející v nitru národů.
A usoužená lidská stáda
vyvede z z moci zlého hada
a mír jim dá i svobodu!
V. Renč


Mě fascinuje budoucnost a vidím ji zcela planoucí pro Boha, který se rodí všude.
Pierre Teilhard de Chardin


Věčný Bože, všemohoucí Otče, žhavý Plameni lásky! Dar, který jsi dal člověku, ukazuje tvou dobrotu a velikost. Tímto darem jsi ty sám, celý Bůh, věčná a nekonečná Trojice. A místo, kam jsi sestoupil, aby ses nám daroval, je chlév našeho člověčenství, které se stalo zvířecím doupětem, doupětem smrtelných hříchů.
Věčná trojice, má něžná lásko! Ty, pravé Světlo, daruj nám světlo. Ty, Moudrosti, daruj nám moudrost. Ty, Sílo, obdař nás silou! Rozptyl, vroucně tě prosím, naše temnoty, abychom tě mohli dokonale poznávat a kráčet za tvou láskou s čistým a prostým srdcem. Amen.
Svatá Kateřina Sienská


Žena a drak

Veliké znamení na nebi, žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy, avšak hlasitě křičící v porodních bolestech, je především Boží lid Izrael, který zakouší "mesiánské bolesti": vždyť se má narodit kdosi, kdo je mnohem víc než obyčejný člověk; jak se to stane? A nejsou to jen bolesti vnitřní: pojí se k nim nesmírný strach z netvora, z ohnivého draka, který otvírá sedm tlam, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí.

Avšak v době největšího rozkvětu Izraele, v době největšího očekávání, své největší víry se rodí chlapec, který dle žalmu "má vládnout všem národům železným prutem", což znamená, že od Boha obdrží nezbytnou moc nad vším stvořením. Dokonce i moc nad smrtí, nad otevřenou dračí tlamou, takže přes svoji smrt může být vzkříšen a "přenesen k Bohu a jeho trůnu". Tímto vrcholem víry Izraele byla žena jménem maria, která tělesně porodila Mesiáše a která s ním prožila a protrpěla veškerý jeho úděl až k ukřižování a k cestě k Božímu trůnu. Co z ní vzešlo?

Nejdřív se praví, že uprchla na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště. Ale dříve, než se o ní dozvíme něco víc, je líčena rozhodující bitva na nebi. Po Mesiášově nanebevstoupení bojuje Michael se svými anděly proti draku a jeho družině; ti se neudrží. Veliký drak,  "ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět", je z věčného nebe vyvržen a svržen na časnou zem. Nebe je plné jásotu, ale zemi je řečeno: Běda!, neboť ďábel k vám sestoupil s velikým hněvem, "protože ví, jak málo času mu zbývá".

Nyní stojí znovu drak a žena tváří v tvář. Drak nemá jiný záměr, než pronásledovat ženu. Jsme teď v době po Kristu, která je v Apokalypse určena týmž časovým údajem: 1260 dní nebo 42 měsíců. To je čas, v němž žijeme, v němž žije žena totožná s Izraelem, která se stala Marií a dnes je matkou všech Ježíšových bratří a sester. V Apokalypse se stává církví, když se praví, že "drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova".

Zloba ďábla vůči církvi je proto tak velká, protože nebyl proti ní s to cokoliv zmoci. Ženě byla dána dvě mocná orlí křídla, aby mohla uletět na poušť, místo, kde bude v bezpečí před hadem po celé dějiny světa. Tato jistota ale není neotřesitelná, neboť "drak za ní vychrlil ze chřtánu proud vody jako řeku, aby ji smetl. Ale země přispěla ženě na pomoc: otevřela ústa a pohltila tu řeku, kterou had vychrlil".

Všimněme si situace. Žena je na útěku, který se zdaří, protože jí jsou propůjčena křídla velikého orla: křídla Boha, který tak jako orel bere mláďata na svá křídla, aby se nebála, a unáší je z hnízda. Tak jednal Hospodin s Izraelem. Avšak dítěti, které je unášeno do neznáma, musí ta poušť připadat jako naprostá prázdnota. Právě poušť je ovšem útočiště, kam ho Bůh odnáší a kde se zázračným způsobem po celé dějiny stará o jeho obživu, podobně jako sytil Izraele na poušti. Tehdy to byla zeměpisná poušť, kterou dnes dokážeme přeletět letadlem za krátkou dobu. Do konce času však nebudeme moci přeletět poušť, na níž musí církev prodlévat. Tehdy šlo o exodus k zaslíbené zemi, dnes jde o nové nebe a novou zemi.
Hans-Urs von Balthasar


Chceme-li porozumět stromu, podíváme se do země, v níž leží jeho kořeny. Tak je dobré podívat se do půdy, z níž vyrůstá postava našeho Pána: poznat Marii, jeho matku. 
Romano Guardini


Maria a církev

Syn Boží je první z mnoha bratří. Podle přirozenosti byl sice jediný, ale milostí si získal mnohé, aby s ním byli jedno. Těm totiž, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi (Jn 1,12). Tak tedy on tím, že se stal Synem člověka, učinil mnohé dětmi Božími. Mnoho lidí si získal svou jedinečností v lásce a moci. Pokud jde o ně, ačkoliv jsou po stránce tělesného zrození mnozí, božským znovuzrozením jsou s ním jedno.

Neboť celý a jediný Kristus je jeden jako hlava a tělo. Je jedním Synem jednoho Boha na nebi a jedné matky na zemi. Je mnoho synů, a je jediný syn. Jako je tomu s hlavou a údy, tak je tomu s jedním synem a s více syny. Tak je tomu i s Marií a církví, jedna matka i více matek, jedna panna i více panen. Obě jsou matky, obě jsou panny. Obě počínají z téhož Ducha bez rozkoše, obě bez hříchu rodí Bohu Otci potomky. Jedna porodila bez hříchu tělu hlavu, druhá při odpuštění všech hříchů dala hlavě tělo. Obě jsou matkami Krista, ale žádná z nich bez druhé nerodí celého Krista.

Proto, co se říká v bohem inspirovaných Písmech všeobecně o panenské matce církvi, to platí osobně o Panně Marii. A co je tu řečeno zvlášť o panenské matce Marii, to se právem rozumí povšechně o panenské matce církvi. A kdykoliv je řeč o jedné z nich, rozumí se tomu takřka smíšeně a bez rozlišení obou.
Sami rozumem chápeme, že i každá věřící duše je snoubenkou Božího Slova, Kristovou matkou, dcerou in sestrou, panenskou i plodnou. Sama tedy Boží moudrost, to jest Otcovo Slovo, tak mluví všeobecně o církvi, zvlášť o Marii a také jednotlivě o věřící duši.

S tím také souvisí, co říká: "Zapustila jsem kořeny v Pánově údělu" (Sir 24,16). Pánovým údělem se rozumí všeobecně církev, zvláště Maria, a také jednotlivě kterákoli věřící duše. Ve stánku Mariina lůna prodléval Kristus devět měsíců, ve stánku víry církve bude prodlévat až do konce světa, v poznání a lásce věřící duše budou prodlévat na věky věků.
Z kázání blahoslaveného opata Izáka


Sám Boží Syn, ten, který je starší než všechny věky, neviditelný, nepostižitelný, netělesný, počátek od počátku, světlo světla, pramen života a nesmrtelnosti, on - vyjádření předobrazu, neporušená pečeť, veskrze nezměnitelný obraz, zpodobněná myšlenka Otcova, on, jak pravím, se uchyluje ke zvláštní podobě a kvůli (mému) tělu bere na sebe tělo, kvůli mé duši se spojuje s duší obdařenou rozumem, aby podobné znovu očistil působením podobného, a ve všem se stává člověkem, krom hříchu. Byl počat z panny, jejíhož ducha i tělo od počátku očistil  Duch svatý (vždyť i zrození měla být prokázána náležitá úcta a zvlášť mělo být vyznamenáno panenství). Tak přišel na svět Bůh, jenž přijal lidství: vznikla jednota ze dvou protikladů, z těla a z ducha; Duch je dárcem, tělo příjemcem božství.

Ten, který jiné obohacuje, stává se chudým. Podrobuje se chudobě mého těla, abych já mohl dosáhnout bohatství jeho božství. Ten, jemuž náleží plnost, stává se prázdným; vždyť se na krátký čas vzdává své slávy, abych se mohl stát účastníkem jeho plnosti.

Jaké je to bohatství dobroty? Jaké to je tajemství, pokud jde o mne? Přijal jsem Boží obraz, ale neuchoval jsem jej. On přijímá mé tělo, aby přinesl i obrazu Božímu ve mně spásu, i tělu nesmrtelnost. Zakládá druhé společenství s námi, a to daleko obdivuhodnější než ono dřívější. Bylo třeba, aby Bůh přijal lidství, měl-li člověk získat svatost; mocí překonal tyrana, aby nás vysvobodil a přivedl zpátky k sobě prostřednictvím Syna, který vše řídí ke cti Otce, jemuž se ve všem podrobuje.
Ten dobrý Pastýř vychází za bloudící ovcí až na hory a pahorky, na nichž jsi konal oběti, a dává svůj život za ovce; i nalezne zbloudilou ovci a nalezenou vyzvedne na táž ramena, jež nesla dřevo kříže, a tak ji přijme a přivede zpět do nebeského života.

To přejasné světlo kráčí za svítilnou, svou předchůdkyní, Slovo následuje hlas a ženich starosvata, který připravil Pánu vybraný lid a očistil napřed vodou pro přijetí Ducha.

Potřebovali jsme Boha, který by přijal tělo a zemřel, abychom mohli žít. Spolu s ním jsme zemřeli, abychom se očistili. Spolu s ním jsme vstali z mrtvých, poněvadž jsme s ním zemřeli. Spolu s ním jsme byli oslaveni, poněvadž jsme spolu s ním vstali z mrtvých.
Svatý biskup Řehoř z Nazianzu


Když jsi konal hrozné činy, jichž jsme se nenadáli, sestoupils, a hory se před tvou tváří potácely. Od věků se něco takového neslyšelo, k sluchu neproniklo, oko nespatřilo, že by jiný bůh, mimo tebe, učinil něco pro toho, kdo na něj čeká.
Iz 64,3-4


Bože můj, hořím nadějí,
že věci, které se nedějí,
se stanou,
že přeci skončí se výsměšná step,
v které cest nevida,
chodím jak slep
a prahnu:
usnu, a přiletí radost jak pták,
srdce mi otevře, aniž zvím jak,
a v hněvu
zabije hada v něm, obludu zavěsí
zčernalou na haluz ve vlhkém zálesí
zoufání,
ve branách duše mé zaskví se stráží,
čekání barvínky slzami svlaží,
zpívajíc. 
B. Reynek


Hlass mého milého! Hle, právě přichází,
hory přeskakuje, přenáší se přes pahorky.
Gazele se podobá můj milý nebo kolouškovi.
Hle, právě stojí za naší zídkou,
nahlíží do oken, dívá se mřížovím.
Můj milý se ozval, řekl mi:
"Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!
Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam.
Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu,
hlas hrdličky je slyšet v naší zemi.
Fíkovník nasadil první plody, voní kvítky vinné révy.
Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!"
Píseň písní


Žalm 45

Slavnostní řeč mi ze srdce tryská,
své dílo přednesu králi;
jazyk můj - hbitého písaře rydlo.
Ty nejkrásnější ze synů lidských,
z tvých rtů se line milost, proto ti Bůh navěky žehná!
Boky si opásej, bohatýre, mečem, svou velebnou důstojností,
se zdarem důstojně do boje vyjeď
za pravdu, mírnost a spravedlnost,
svou pravicí dokážeš činy, jež vzbudí bázeň.
Máš ostré šípy, národy padnou ti k nohám,
zasáhneš srdce nepřátel, králi!
Tvůj trůn, ó božský, bude stát věčně a navždy,
tvým žezlem královským je žezlo práva.
Miluješ spravedlnost, nenávidíš zvůli, proto tě, božský,
pomazal Bůh tvůj olejem veselí nad tvoje druhy.
Celé tvé roucho myrhou, aloe, kasií voní,
z paláců zdobených slonovou kostí hra strun zní pro radost tobě.
Královské dcery se skvějí v tvých skvostech,
královna ve zlatě z Ofíru ti stojí po pravici.


Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní uši viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem. To píšeme, aby naše i vaše radost byla úplná.
1 Jn 1,1-4

       
Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán!
Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!