Hned v pouhých sedmi prvních příspěvcích se pak můžeme dočíst všechny obvyklé názory a rady: Někdo doporučuje obrátit se „výš“ – na vikáře a na biskupství. Druhý upozorňuje, že farnost se může a má snažit o to, aby vzala vlastní život do svých rukou a například o výuku dětí se postarala sama. A ještě další radí najít si své společenství a „udělat se pro sebe“.
Nechybí ani upozornění na povinnosti faráře a biskupa, kdosi doplnil pohled „z druhé strany“, tedy od kněze, který má problémy s farností a farníky, kteří nemají zájem. V posledním příspěvku Jiří Zajíc nastiňuje, jaké jsou možnosti dalšího vývoje, a upozorňuje, že má-li se něco změnit, bezbolestně to nepůjde. Nad tím vším se ovšem vznáší jako refrén této písničky smutné konstatování: „To vše jsme už zkusili, a nic to není platné.“ A já dodávám ještě druhou půlku tohoto refrénu: „A takových farností s různými závažnými problémy je tolik!“ A nezdá se, že by vše spělo k lepšímu…
Ptáme se tedy: Proč to tak je? A co se s tím dá dělat? Rád bych svým článkem přispěl k hledání odpovědí na obě otázky.
Proč to tak je
Hned v úvodu si troufám tvrdit, že situaci v dnešním kontextu církve dobře řešit nelze. Protože je to odvážné tvrzení, pokusím se jej doložit.Dovolte nejprve příklad z oboru, v němž jsem doma, tedy z fyziky. Až do sklonku devatenáctého století platila v oblasti mechaniky takzvaná klasická fyzika. Byla postavena na třech Newtonových zákonech. Z nich byla vystavěna celá teorie, která tak dobře fungovala, tolik jevů vysvětlovala a tolik problémů řešila.
Jenže potom se objevily jevy, které jaksi nesouhlasily, a to jak v mikrosvětě atomů, tak v makrosvětě kosmických úkazů. Samozřejmě, nejprve byla snaha je vysvětlit pozorovacími chybami nebo špatnou interpretací. Současně se rozběhlo úsilí vytvořit v rámci klasické fyziky model, který by jevy dokázal vysvětlit. To se ovšem nepodařilo, a tak nakonec nezbylo, než přiznat, že klasická fyzika v těchto oblastech selhává.
Pak už ovšem nezbývá než připustit i to, že zákony, které tvoří její základ (ve fyzice se jim říká axiómy), prostě obecně neplatí. Celá – doposud jediná! – klasická fyzika se tak stala „jen“ modelem s omezenou platností. Objevily se další modely – například v roce 1905 Einsteinova speciální teorie relativity. Ta opět vychází ze tří základních axiómů, a nad nimi vědomě buduje smělou teoretickou konstrukci s prakticky ověřitelnými závěry.
Jako příklad by to snad stačilo. Troufám si tvrdit, že obdobně je to s modelem církve. Ten také vychází z určitých předpokladů, a při jejich splnění funguje. Potíž ovšem je, že nejsou – na rozdíl od klasické fyziky nebo teorie relativity – nikde jednoznačně definovány a člověk se může jen dohadovat, jaké asi axiómy má „ve vínku“ ten model církve, v němž žijeme.
Mýty v církvi a o církvi
Jistěže jsou některé nezpochybnitelné pravdy a principy, na nichž církev stojí a padá. Nejsem teolog a nebudu je nyní rozebírat – chci jen zdůraznit, že o nich ani v nejmenším nepochybuji ani je nijak nezpochybňuji.Přesto mám obavy, že se do vínku současného modelu naší svaté matky církve dostaly i některé jiné. Je pro ně typické, že se o nich nemluví – a asi ani nemá mluvit – ale s velkou vehemencí se prosazují, obhajují a ctí. Až zdánlivě iracionálně. No pochopitelně, vždyť jakékoliv jejich sebemenší zpochybnění je útokem na současný model církve, a je tak snadné je vydávat za útok na církev samou, případně na Boha samého!
Nyní uvedu některé z nich. Nečiním si nárok na úplnost, ani patent na pravdu. Chci se s vámi jen podělit o to, na co jsem přišel, a pozvat vás k přemýšlení tímto směrem a případně k dialogu. Uvedu několik postojů, které považuji za nepravdivé mýty, podle kterých se nicméně naše instituční i lidová církev řídí. Každý z nich ilustruji příkladem a doplňuji důsledky – a uvádím také, proč jde podle mne o nepravdivý mýtus.
Církev potřebuje zajistit servis svátostí ve všech farnostech. Vidíme toto uvažování a jeho důsledky všude kolem sebe. Kněží jsou beznadějně a bezohledně přetížení, často zbytečně. Ve věku, kdy pracovníci jiných profesí odcházejí do důchodu, je na kněze běžně nakládáno obrovské břímě. Důsledkem jsou ale nejen zničení kněží a nezájem o takovouto kněžskou službu, ale i pasivní konzumní mentalita věřících. Ale církev přece není servisní organizace k rozdávání svátostí! Je společenstvím (dospělého a odpovědného) Božího lidu vyslaného jako znamení k lidem celého světa.
Lepší jakýkoliv kněz než žádný. Kněží je nedostatek a církev potřebuje kněze. To souvisí s předchozím. Všude kolem sebe vidíme, jak se podle toho představitelé církve řídí. Vyhlašují neúspěšné kampaně za „nová kněžská povolání“, přijímají ke studiu i lidi objektivně nevhodné, neschopné studia nebo deformované, tolerují kněžím nevídané věci, jen aby ve farnosti byl kněz atd.
Veřejným tajemstvím je, že kněží jsou nejneposlušnější skupinou v církvi. Jsou i tací, kteří by v každé jiné profesi už dávno dostali výpověď a nebo by je firma přiměla respektovat své nadřízené. My ovšem – v duchu tohoto mýtu – „přehlédneme“ trvalou neposlušnost vůči biskupovi, nekomunikativnost, rozvracení farnosti, nespolehlivost, neplnění podstatných povinností, militantnost, odmítání koncilu, ale třeba i alkoholismus a jiné deformace, abychom „měli kněze“.
(Pro jistotu rád dodávám, že znám docela dost dobrých a obětavých kněží. Uvedenými větami v nejmenším nemluvím proti kněžím, jejich poslání a službě, ale proti deformovanému smýšlení o potřebě a nepostradatelnosti jejich počtu.)
Potřebujeme polské kněze. Opět důsledek předchozího mýtu. V naší diecézi už jich máme desítky. Do společenství tak přichází cizorodý prvek, navíc v postavení, s nímž nelze nic dělat. Nechci zevšeobecňovat a vím i o polských kněžích, kteří působí v českém prostředí přímo ukázkově. Nicméně vím o mnohem více případech, kde je přítomnost polského kněze mírně řečeno kontraproduktivní.
A především: tvrdím, že je to systémově dost špatně. Je to opět popření koncilního pojetí místní církve jako integrálního společenství Božího lidu. Lidu vybaveného – mimo jiné – všeobecným kněžstvím a smyslem pro víru.
Církev potřebuje majetek a peníze. Tady už bylo řečeno mnohé a nemá cenu to opakovat. Přestože většina představitelů církve je o tom přesvědčena, osobně tento názor nesdílím. Obávám se, že kořenem je tu prostě touha po majetku.
Ne, církev potřebuje mnohem spíše chudobu, čistotu a poslušnost – darmo se nejedná o evangelní ctnosti. O tu by měla usilovat, a o plnění svého poslání. Podléháme pokušení zajišťovat se sami a starat se sami o sebe. Nedůvěřujeme tomu, že Bůh se postará, a že nás posílá starat se o druhé.
Důsledky tohoto mýtu jsou dalekosáhlé a zjevné: Ztráta kreditu ve společnosti. (Druhá otázka je, zda bychom ho neztratili stejně.) Mnoho sil a času promrhaných spory o majetek i jeho správou a udržováním. Ztráta vědomí vlastního poslání, cílů, skutečných potřeb a priorit. Deformace myšlení lidí ve všech úrovních v církvi - od biskupů a řádových představených přes kněze až po věřící laiky. Bohužel se takto naše institucionální církev dostala až do situace, kdy se více méně „zabaví sama sebou“.
Církev má být uznávaným partnerem státu a má vnášet společnosti (státu, Evropě) duši. Mám obavy, že často je kořenem tohoto mýtu touha po moci. (Touha po majetku a po moci se v církvi – jako všude mezi lidmi – objevuje jako výrazný motiv. O to výraznější, že muži s kněžským svěcením nemají možnost se realizovat ve světě manželství a rodiny a systém církve nemá vůči těmto pokušením účinné zábrany.)
Církev má být ale spíše kvasem v těstě, světlem na hoře. Má inspirovat, provokovat, a hlavně strhávat. Má být místem, kde se zjevuje Bůh. Může být malým stádcem a nemusí se toho bát, naopak. A nemusí neustále přesvědčovat mocné tohoto světa o své nepostradatelnosti a důležitosti. Ztrácí tím čas, síly, kredit, a vědomí toho, co je podstatné.
Hierarchické uspořádání církve, odpovědností a pravomocí. Současný systém hierarchie soustředěné moci zákonodárné, výkonné i soudní je opravdu středověký a lze snadno ukázat, čemu všemu je ke škodě. (Pozor, rozhodně tím prosím nemluvím obecně proti hierarchickému principu, ale proti současnému uspořádání praxe!)
Je namátkou jmenujme, že například o obsazení místa diecézního biskupa rozhoduje Vatikán, o přeložení kněze z farnosti nebo do farnosti diecézní biskup. O samotné existenci například diecézní pastorační rady a skutečné smysluplnosti její činnosti rozhoduje biskup – sám jsem zažil, jak si diecézní biskup prosadil rozhodnutí proti vůli výrazné většiny členů této rady. O radě laiků ani nemluvě.
Řada lidí – laiků i kněží – kteří se upřímně snažili pracovat v instituci církve, po čase odchází se zklamáním, smutkem a lítostí. Řada kněží trpí dlouhodobým traumatem z neřešitelných situací. Důsledkem je reálná nemožnost řešit problémy, které ve farnostech a diecézích nastávají.
Jediným možným uspořádáním církve je farní struktura. Tento systém, který kopíroval státní uspořádání a k dokonalosti ho u nás dovedl Josef II., je ve své podobě dnes anachronismem a brzdou mnoha věcí. Příliš mnoho takzvaných farností není a z nejrůznějších důvodů ani nemůže být ohniskem všestranného křesťanského života.
Jestli je po stránce společenské církev v dnešní společnosti něčemu podobná, tak občanským sdružením a neziskovým organizacím. Zde by tedy mohla a měla hledat inspiraci pro své uspořádání a fungování.
Každý věřící má být doma ve své vlastní farnosti. Jenže člověk dnešní doby už není zvyklý „muset být doma“ tam, kam je přiřazen. Volíme si nejen partnera a přátele, ale i lékaře nebo školu pro děti. Přibývá proto lidí, kteří se snaží být doma v jiné farnosti, než do které územně patří. Navíc přibývá lidí, kteří hledají ke svému plnému křesťanskému životu něco dost jiného, než klasickou územní farnost.
Každý věřící má být ve farnosti doma. Je tu ale závažnější problém: ono často nejde být pořádně doma v žádné farnosti. Do chodu farnosti totiž nemohou často její farníci moc zasahovat.
Předsedou pastorační rady farnosti je automaticky její administrátor, tedy farář. Pokud ten o ni nestojí, ani nevznikne. Farnost nerozhoduje o svém faráři a velmi často ani o jiných podstatných věcech. Otázkou pak je, co je to vlastně farnost, když jejím jediným reálným představitelem je vlastně jen farář a ten se v ní může kdykoliv vyměnit.¨
Zatím u nás opravdu není žádné reálné místo pro projev farnosti či diecéze jako místní církve, jako Božího lidu, který je aktivní, odpovědný a činorodý, s vlastními životními zkušenostmi, vlastní vírou a vlastním autentickým posláním.
Princip subsidiarity, který je podstatnou součástí sociálního učení církve, se v uspořádání církevních struktur vůbec neprojevuje. Důsledkem je reálná nemožnost řešit problémy, které ve farnostech nastávají, a tedy reálná nemožnost vytvořit fungující farní obec. Pokud to někde snad funguje, Bohu díky za to – je to však rovnováha vratká a hrozí ji neustále nebezpečí jejího rozpadu. Protože síly současného systému nepracují pro ni, ale proti ní.
Všechny křesťanské aktivity mají působit ve farnosti a nebo na ni mít pevnou vazbu. Ani tento požadavek nepovažuji vždy za oprávněný. Je podle mne důkazem nedůvěry k laikům (a v posledku nedůvěry k Bohu, který je tak mocný, že může působit i jinak než skrze faráře) právě tak jako přežívajícího centralismu a paternalismu v církvi. Jestliže se necitlivě prosazuje, často působí destruktivně a brání dobrým věcem.
Když se to tak dělalo vždycky, tak je to tak správně a bude se to tak dělat dál, protože to většině vyhovuje. Hned na první pohled jde o dva mýty: Většinou se ukáže, že „vždycky“ znamená několik posledních desítek let, a často z velmi nouzových nebo nelichotivých důvodů. Navíc samozřejmě skutečnost, že něco vyhovuje většině, vždy nemusí znamenat, že je to to nejlepší. Možná by bylo dobře položit si otázku, zda to vyhovuje také většině těm, kterým naše církevní společenství má být otevřeno, a také zda je to taková cesta, aby vyhovovala většině třeba za dvacet let…
Posledním důležitým mýtem, u něhož bych se chtěl zastavit, je tento názor: Když je nějaká cesta (názor, postoj pod.) správný, ostatní jsou špatné a je třeba je zakázat. Tento postoj, který účinně brání pluralitě, potlačuje charismata a likviduje zárodky téměř jakékoliv vlastní aktivity v církvi, se bohužel často projevuje, a to v nejrůznějších oblastech. Může se týkat právě tak odlišného pojetí zbožnosti jako formy liturgie nebo třeba malých společenství či praktického uspořádání života ve farnosti.
Jistě by bylo možno ve vyjmenovávání mýtů pokračovat dál: Patřilo by sem bezpochyby rozdělení církve na „církev učící“ a „církev naslouchající“, na subjekty na objekty pastorační péče, na ty, kdo milosti rozdávají, a ty, kdo je přijímají. Patřil by sem mýtus o automatickém působení svátostí, o nadřazenosti duchovního stavu či o nedůvěře v autentický duchovní život laiků, ale i mýtus o nedotknutelnosti kněží právě tak jako o všemohoucnosti biskupů (kteří tudíž „za všechno mohou“). Potřeba vlastnit pravdu a být jejím správcem, ochráncem a advokátem. Chápání víry jako osobní zbožnosti. Přesvědčení, že když je někdo zbožný, je automaticky nejlepším odborníkem na vše. (Tento mýtus se bohužel někdy dost destruktivně projevuje v některých dalších institucích zřizovaných církví.) Našli bychom jistě mnoho dalších a laskavý čtenář si je jistě doplní sám, pokud tak už neučinil.
Přečtěte si pokračování, ve kterém Jaromír Matěna vysvětluje, co se s tím dá dělat.