Úzkosti umírajícího, radost uzdraveného

Foto: Corbis

My jsme nyní ve stopách liturgie chval vyslechli a přeměnili v modlitbu dvě velké strofy onoho hymnu, jež líčí dvě hnutí typická pro modlitby díků: z jedné strany se vyvolává přízrak utrpení, od něhož Pán osvobodil svého věrného a na drubé straně se vyzpívá s radostí vděčnost za život a znovunabyté zdraví.

Král Chizkijáš, spravedlivý vladař a přítel proroka Izaiáše, byl postižen těžkou nemocí, o níž prorok říká, že byla smrtelná (sr. 3,1) “Chizkijáš se otočil tváří ke zdi a takto se modlil k Hospodinu: Ach, Hospodine, rozpomeň se prosím, že jsem chodil před tebou opravdově a se srdcem nerozděleným a že jsem činil, co je dobré v tvých očích. A Chizkijáš se dal do velikého pláče. Tu se stalo Hospodinovo slovo k Izaiášovi: Jdi a vyříď Chizkijášovi: Toto praví Hospodin, Bůh Davida tvého otce: Vyslyšel jsem tvou modlitbu, viděl jsem tvé slzy. Hle, přidám k tvým dnům patnáct let!”

+    2.  A v této chvíli vytryskne z králova srdce hymnus vděčnosti. Jak se říkalo, nejprve se obrací k minulosti. Podle starobylého pojetí Izraele, smrt uváděla do podsvětí, nazývaného hebrejsky “šeol”, kde se světlo vytrácelo, existence slábla a stávala se přízrakem, čas se zastavil, naděje dohořívala a především nebyla možnost vzývat Boha a setkat se s Ním v bohoslužbě.

Kvůli tomu se Chizkijášovi  hrnou na rty především slova plná hořkosti, když jeho život sklouzává k hranici smrti: “Nikdy už nespatřím Hospodina v zemi živých” (v.11). Také žalmista se tak modlil během, nemoci: “ Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti někdo v podsvětí vzdá chválu?” ( Ž 6,6) Avšak když je Chizkijáš vysvobozen z nebezpečí smrti, může silně a s radostí zdůraznit: “Živý, jenom živý, ti vzdá chválu, jako já dnes” (Iz 38,19).

+    3. Právě pro tento námět nabývá Chizkijášův hymnus nový odstín, je-li čten ve světle Paschy (velikonoc). Už ve Starém zákoně se v žalmech otevíraly velké trhliny světla, když modlící se člověk vyjadřoval svou jistotu: ...”neponecháš mě v moci podsvětí, nedopustíš, aby se tvůj věrný ocitl v jámě”. Dáváš mi poznat stezku života, vrcholem radosti je být s tebou, v tvé pravici je neskonalé blaho” (Ž  15,10-11; sr Ž 48 a 73). Autor knihy Moudrosti pak nebude váhat nad tvrzením, že naděje spravedlivých je “plna nesmrtelnosti” (Mdr 3,4), protože je přesvědčen, že zkušenost společenství s Bohem prožívaná během pozemského života nebude porušena. Zůstaneme stále mimo smrt, posilováni a chráněni věčným a nekonečným Bohem, protože “duše spravedlivých jsou v Boží ruce a trýzeň smrti se jich nedotkne“ (Mdr 3,1).

Semeno věčnosti je především smrtí a vzkříšením Božího Syna Ježíše Krista vloženo do naší smrtelné pomíjivosti a je mu dáno v ní rašit; proto můžeme opakovat slova apoštola, jež mají základ ve Starém zákoně: „Vítězně je smrt navždy zničena! Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?“ (1 Kor 15, 54-55; sr. Iz 25,8; Oz 13,14).

+    4.   Hymnus krále Chizkijáše nás ale také vyzývá uvažovat o naší křehkosti jako tvorů. Jsou to velmi podmanivé obrazy. Lidský život je líčen jako nomádský symbol stanu: jsme vždy jen poutníci a hosté na zemi. Sahá se také po obrazu plachty, která se tká, a ta může být nedokončena, když se přestřihne nit a přeruší se práce (sr. Iz 38, 12). I žalmista zanamenává týž pocit: „Hle, jen na píď odměřils mi dnů a jako nic je před tebou můj věk. Člověk je jen pouhý vánek, , i kdyby stál pevně“ (Ž 38, 6-7). Je třeba znovu si uvědomit náš limit (naše hranice), vědět, že „počet našich let je sedmdesát, jsme-li při síle, pak osmdesát – jak prohlašuje žalmista – ale mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme“( Ž 89, 10).

+     5.    Je tedy správné obracet se se svým nářkem k Bohu ve dnech nemoci a utrpení, jak nás tomu učí Chizkijáš, který užívá poetické obrazy, když ličí svůj pláč jako sípání rorejsů a kvílení holubice (sr Iz 38,14). I když neváhá přiznat, že cítí Boha jako protivníka, téměř jako lva, který drtí kosti (sr. v 13), nepřestává jej vzývat: „Pane, jsem v tísni, zasaď se o mne! (v. 14).

Hospodin nezůstává lhostejný k slzám  trpícího a odpovídá, utěšuje a zachraňuje, i když ne cestami, jež by se shodovaly s naším očekáváním. A právě to  vyznává Chizkijáš nakonec a vybízí všechny k naději, aby se modlili, aby měli důvěru v jistotu, že Bůh neopouští své tvory: „Hospodin mi ráčil pomoci, proto budeme hrát na strunné nástroje po všechny dny svého života v Hospodinově domě“ (v. 20).

6. Latinská středověká tradice uchovává duchovní komentář tohoto hymnu krále Chizkijáše od Bernarda z Clairvaux, jednoho z předních mystiků západního mnišství. Jde o třetí kázání, kde Bernard aplikuje drama, jež prožíval judský král, na život každého a prohlubuje jeho obsah; píše mezi jiným: „Budu chválit Hospodina v každé době, to je od rána do večera, jak jsem se to naučil dělat a ne jako ti, kteří chválí, jen když jim prokazuješ dobro, ani jako ti, kteří si po určitou dobu věří, ale v hodině pokušení ochabují. Avšak jako svatí řeknu: Když jsme přijali z Boží ruky dobro, proč bychom neměli přijmout také zlo?... Tak obě tyto chvíle dne budou časem služby Bohu, protože večeru zbude pláč a ránu – hle !– radost. Večer se ponořím do bolesti, abych se mohl ráno kochat radostí (Scriptorium Claravallense, Sermo III, č.6, Milano 2000, str. 59-60).

Svatý Bernard tedy četl prosbu krále jako obraz zpívané modlitby křesťana, která musí znít s toutéž vytrvalostí a vnitřním klidem v temnotách noci a zkoušky jako ve světle dne a radosti.

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu