I já se občas cítím jako takový zvláštní ufounek se zelenými anténkami na neznámé planetě. Všude kolem mě je spoustu tvorů, co po biologické stránce jsou skoro stejní, ale nevypadají tak. Proto se vydávám na bližší průzkum jejich zvyklostí, zvláště samiček.

Kostelní sbor dívek

Foto: Corbis

První, co mě překvapilo, že zdejší obyvatelé milují šedou a vybledlé barvy. Nikoho mé oko nespatřilo v rudé nebo oranžové a to jsou povzbuzující barvy. Hmm, asi na místní nepůsobí. Nebo z nich mají strach? Třeba se bojí, že by mohli upoutat pozornost a to se asi tady moc nesluší.

Domácí jsou velmi zimomřiví, všechno co nosí je dlouhé, nejlíp až na zem. Libují si ve více vrstvách občas trochu nelogicky poskládaných na sebe. Velmi oblíbenou délkou bund, svetrů a triček je zhruba tak 25 – 30 cm pod hýždě. Pravděpodobně se jedná o starý zvyk zakrýt znaky ženství, tedy i pánev.

S tímhle pradávným zvykem souvisí i snaho o co největší volnost a splývavost všeho oblečení. Pravidlo volnost zní: „Nesmí být poznat linie těla.“ Tak zdejší samičky volí běžně velikosti XL a XXXXXL. Jen velmi vzácně odhalují dívky hrudník, opět nesmí být spatřen ani obrys ňader. Nepodařilo se mi zjistit zda se jedná o protikult k ženě jako ploditelce a žádoucí bytosti, který uznává zbytek společnosti.

Dalším nápadným rysem je posun módních trendů, dají-li se tak vůbec u místních nazývat, o jistý časový úsek zpět. Avšak nikdy do stylu, který se právě vrací. Proto momentálně letí tzn. mrkváče, jedná se o kalhoty, jenž v původním smyslu mají zdůraznit partii pánve, ale pozorované bytosti ženského pohlaví je nosí výrazně volnější, takže nabývám dojmu, že jejich pozadí je výrazně větší než je tomu ve skutečnosti.

Dalším trendem je kombinace volného trička, zpravidla s vhodným nápisem z nějakého setkání mladých obyvatel, se sukní, která má opět úkol zakrývat. Rozhodně jsem se nesetkala s rozparkem, kratší délkou jak po kolena a vlastně jakýmkoli náznakem odhalení. Nevím, jestli tito tvorové netrpí alergií na slunce nebo nějakou jinou kožní chorobou, která by jim zakazovala vystavit se světlu a vzduchu.

Oblečení postrádá jakýkoli malinký náznak erotičnosti. Zdejší sbližovací rozmnožovací pochody probíhají zřejmě jen na duševní rovině. Není obvyklé, aby samička lákala samečka pomocí svého oděvu, ten je naopak čistě určen k jeho odpuzení.

Avšak ani samečci na tom nejsou o mnoho lépe. Prakticky všichni vlastní alespoň jednu flanelovou košili s kostičkami, kterou důsledně zapínají po poslední knoflíček. Košile je velmi oblíbeným prvkem jejich šatníku, důvod je opět snaha zakrýt i obrys těla. Přes košili se zásadně nosí svetr, límeček musí být vidět. Neměla jsem možnost zhlédnout osvalnění zdejších samečků, ale vzhledem k oblečení předpokládám, že není nijak výrazné. Termín tvaroh je na místě.

Nesmím zapomenout na obličeje zdejších. Shodným znakem samečků i samiček je malá péče o něj, sice si jej pravidelně myjí, ale o nepříjemnou vyrážku, která se jim často tvoří, příliš nepečují. Obě pohlaví často používají brýle, nejoblíbenější obroučky jsou kostěné. Dalším významným poznávacím znamením je maz na vlasech. Jen málokdo si ho častěji odstraňuje, proto jsem se setkala s heslem, charakterizujícím zdejší dívky a ženy: „Mastné vlasy, dlouhá sukně, bledá líčka, to je správná katolička.“

Tímto shrnutím končím svůj výzkum a přesouvám se na přívětivější planetu.