1. "Při novoluní zatrubte na polnice, pří úplňku v den našeho svátku" (Ž 80, 4) Tato slova 80. žalmu, který byl právě přednesen, odkazují k liturgické slavnosti podle měsíčního kalendáře dávného Izraele. Je obtížné stanovit, na kterou slavnost žalm naráží; je jisté, že liturgický kalendář bible, i když vychází z průběhu ročních období a tedy přírody, se prezentuje jako velmi pevně zakotvený v dějinách spásy a zvláště do hlavní události exodu (východu) z egyptského otroctví spojeného s úplňkem prvního měsíce (sr Ex 12,2.6; Lev 23,5). Tam se totiž zjevil Bůh osvoboditel a zachránce.

Jak říká poeticky 7. verš našeho žalmu, sám Bůh zbavil břemene záda židovského otroka v Egyptě, koš plný cihel, nezbytných pro stavbu města Pitom a Ramses (sr Ex 1, 11.14). Sám Bůh se postavil po boku utlačovaného lidu a svou mocí odňal a smazal hořké znamení otroctví, koš cihel vypálených na slunci, výraz nucených prací, k nimž byli přinuceni synové Izraele.

2. Sledujme nyní, jak se rozvíjí tento zpěv izraleské liturgie. Otevírá se výzvou ke slavnosti, ke zpěvu, k hudbě: je to oficiální svolání liturgického shromáždění podle dávného přikázání kultu, který rozkvétal již v egyptské zemi slavením paschy (sr Ž 80, 2-6a) Po této výzěa se ozve hlas samého Hospodina skrze proroctví kněze v chrámu na hoře Sion a tato Boží slova zaplní celý zbytek žalmu (sr. vv. 6b-17)

Proslov, který se rozvíjí, je prostý a krouží kolem dvou ideálních pólů. Na jedné straně je božský dar svobody, která byla nabídnuta utlačovanému a nešťastnému Izraeli: "V soužení jsi volal a já jsem tě bránil"(v. 8). Naráží se na podporu Hospodina, kterou poskytl Izraeli putujícímu pouští, to je dar vody v Meribě v obtížné situaci obtíží a zkoušky.

3. Na druhé straně však vedle Božího daru žalmista uvádí jiný významný prvek. Biblické náboženství není samotářský monolog Boha, jeho akce určená nečinné bytosti. Naopak, je to dialog, je to slovo, po němž následuje odpověď, je to gesto lásky, která vyžaduje souhlas, (náklonnost). Kvůli tomu je vyhrazen široký prostor výzvám, jimiž se Hospodin obrací na Izraele.

Hospodin ho především vybízí, aby věrně zachovával první přikázání, základ celého desatera, totiž víru v jediného Pána a Spasitele a odmítnutí model (sr Ex 20, 3-5) Řeč kněze jménem Boha je rytmizována slovesem "poslouchat" , tak oblíbeným v knize Deuteronomium (5. kniha Mojžíšova), jež vyjadřuje, že Izrael poslušně přijal Zákon z hory Sinaj a je znamením odpovědi Izraele na dar svobody. V našem žalmu se opakovaně ozývá: "Slyš, můj lide... kéž bys mě poslechl Izraeli.. Neupolechl mě můj lid, Izrael mi nechtěl být povolný... kdyby mě však můj lid uposlechl" (Ž 80, 9.12.14).

Lid může plně přimout dary Pána, pouze tehdy, když mu bude věrně naslouchat a když bude poslušný. Bohužel Hospodin musí s hořkostí zaznamenávat četné nevěrnosti Izraele. Putování pouští, na které žalm naráží, je celé posázeno těmito akty vzpoury a modloslužebnictví, které dosáhnou svého vrcholu, když si udělá zlaté tele (sr Ex 32, 1-14)

4. Poslední část žalmu (sr 80, 14-17) má melancholickou náladu. Bůh tam totiž vyjadřuje touhu, která dosud nebyla naplněna: "Kdyby mě však můj lid uploslechl, kdyby Izrael chodil mými cestami" (v. 14).

Tato melancholie je však inspirována láskou a spojená s živou touhou zahrnout vyvolený národ dobry. Kdyby Izrael kráčel cestami Hospodina, ten by mu mohl ihned dát vítězství nad jeho nepřáteli (sr. v. 15) a živit ho "pšeničnou bělí" a sytit ho "medem ze skály" (v. 17). Byla by to radostná hostina s čerstvým chlebem, pomazaným medem, který jakoby vytékal ze skal zaslíbené země, a představuje rozkvět a plný blahobyt, jak se často v Bibli opakuje (sr Dt 6,3; 11,9; 26,9.15; 27, 3; 31, 20). Otevřením této úchvatné vyhlídky se Hospodin zřejmě snaží dosáhnout obrácení svého lidu, aby odpověděl upřímnou a účinou láskou na jeho nezměrně velkomyslnou lásku.

Křesťanské čtení božské nabídky odhaluje její veliký rozsah. Origenes na totiž nabízí tento výklad: Pán (Hospodin) " jim dal vstoupit do zaslíbené země; neživil je mannou jako na poušti, nýbrž obilím, které padlo do země (sr Jan 12, 24-25), jež vstalo z mrtvých... Kristus je obilí; On je skálou, která na poušti, která napojila vodou izraelský lid. V duchovním smyslu jej nasytil medem a ne vodou, aby ti, kteří uvěří a přijmou tento pokrm, cítili med ve svých ústech" (Homilie na 80. žalm, č. 17 : Origene-Gerolamo, 74 Omelie sul Libro dei Salmi, Milano 1993, pp. 204-205).

5. Jako vždycky v dějinách spásy, posledním slovem ve střetnutí Boha s hřísným lidem není nikdy odsouzení a trest, nýbrž láska a odpuštění. Bůh nechce soudit a odsuzovat, ale zachraňovat a osvobozovat lidstvo od zla. Znovu a znovu opakuje slova, která čteme v knize proroka Ezechiela: "Což si libuji ve smrt isvévolníka.. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ?...Proč byste měli zemřít , dome izraelský? Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít" (Ez (18,23.31-32).

Liturgie se stává privilegovaným místem, na němž se má naslouchat božské výzvě k obrácení a návratu do náruče Boha "plného slitování, nejvýš milosrdného a věrného" (Ex 34, 6).

V závěru audience Svatý Otec přednesl svůj apel pro Svatou zemi:

"Mé mylšenky jsou stále upřeny na Basiliku Narození v Betlémě, kde řeholní komunita a četné další osoby žijí stále v obležení, které se protáhlo už na 22 dní. Jejich podmínky, už tak dramatické pro nedostatek vody a pokrmů, se dále zhoršily přerušením telefonických linek. Neúnavně prosme Pána, aby se konečně našlo řešení této nelidské situace a došlo se za přispění všech ke kýženému míru v oné oblasti tak drahé srdci všech věřících.