V témž smyslu propagátoři oné soukromé a dokonce snad ilegální víry zaškatulkovali i současnou společnost. Výraz „postmoderní “ jim už nevyhovuje, jelikož nic nepraví o tom, že Bůh je u mnohých nepopulární a „na vymření“. Dávají se slyšet, že s vírou v Boha se rozum definitivně vypořádal a naši dobu snaživě a nedočkavě nazývají dobou „postreligiózní “.
Jiné názory – reflektující právě duchovní prázdnotu a krizi naší doby - naopak varují, že nebude-li 21. století návratem k víře v Boha, nebude možná vůbec. Poslední vývoj ve světě – teroristická zvěrstva, neúcta k životu, zbožnění trhu, a s tím spojené drancování přírody – jakoby dával za pravdu těm, kdo před světem bez Boha varují. Charakteristické pro naši dobu však je, že tyto znepokojené hlasy, jsou zatím v nejvyšší míře od pádu totalitních režimů v Evropě umlčovány, zpochybňovány a označovány za nepřípustně moralizující a tudíž nebezpečné.
Lidé, jimž se dříve říkalo nepřátelé církve, se dnes stejně jako před lety pokoušejí šířit přesvědčení o tom, že církve se do našeho světa vůbec nehodí. Je to pochopitelné, protože křesťanské církve jsou jim svými mravními zásadami velice nepohodlné. Na rozdíl od svých předchůdců však nyní útočí na církve se stále rostoucí podporou ekonomicky a mocensky vlivných skupin. Na jejich objednávku se snaží vytvářet obraz církví jako úzce zájmových spolků na úrovni včelařů, filatelistů či přátel poezie. Chtějí dokázat nepotřebnost, nekompetenci a nebezpečnost církví. Vyrábějí tzv. církevní aféry i čiré spekulace, jako je třeba boj církví o světskou moc.
Zákon trhu senzací a pomluv funguje dokonale. Půlstoletý půst od jakékoliv kritiky si teď vynahrazuje kdekterý zbabělec. Některá média, vřele podporovaná politiky marxistické provenience, produkují jako na běžícím pásu ohrané i zcela nové proticírkevní hity. Na seznamu církevních „hříchů“ se udržují např. křížové výpravy, které byly legitimní obranou před islámskou agresí. Omílá se tzv. mlčení katolické církve k holocaustu, ačkoli to byl právě tehdejší papež, který osobně zachránil desetitisíce židů. Útočí se na Jana Pavla II. jako na „fundamentalistu“ pro jeho boj proti interrupcím, třebaže právo narodit se není církevní dogma, ale přirozené právo každé bytosti, bez něhož nejsou žádná další práva možná. Tato média samozřejmě a programově mlčí o charitních, školských, zdravotnických a duchovních aktivitách církví, které pomáhají bezpočtu potřebných.
Stálicí v proticírkevní propagandě - zvláště nynější sociálně demokratické vlády - je tzv. nezřízená církevní touha po majetku. Vytrvalé malování církví jako pokryteckých chamtivců má vícerý nechtěný půvab. Zaprvé přes všechnu ateistickou zarputilost prozrazuje základní znalost biblické ctnosti chudoby. S tou však vláda nakládá po svém – především se populisticky snaží vyvolávat nálady proti církvi. Zcela pomíjí např. třicetimiliardovou vnitřní zadluženost na církevních památkách, kterou má na svědomí tentýž marxistický ateismus, který nyní ve vládě razí někteří ministři. A tiše sní, jak by se nakradený majetek dal ještě zprivatizovat.
Nejzajímavější jsou v souvislosti s komunistickým lupem vládní řeči o odluce církví od státu. Jak si vláda představuje tuto odluku, když církvím nevrátí majetek, z něhož by mohly financovat své potřeby? Jak bude církvím po odluce, když jim vláda zastaví finanční příspěvek, který je jen malou kompenzací za čtyřicetiletou devastaci jejich majetku? Další otázka: jak si vláda představuje svobodu církví, když jim nechce umožnit ani samostatné rozhodování o vzniku charitativních církevních institucí? A ještě jedna: jaká vlastně má být vládou ohlášená „společnost vzdělání“, jestliže těm, kdo poskytují vzdělání v nadprůměrné kvalitě, a tedy učitelům církevních škol, odmítá ministr školství zvýšit platy o stejnou částku jako jejich méně úspěšným kolegům na státních školách?
Odpovědi jsou zřejmé. Kdo usiluje o popsaný druh odluky, kdo podřizuje charitní činnost ministerstvu vnitra a kdo prosazuje diskriminaci církevního školství, ten přes všechno ujišťování o vstřícnosti k právům věřících, tato práva nectí. Pošlapává je stejně arogantně jako komunistický režim a usiluje o oslabení a postupnou likvidaci samostatnosti církví.
Takové pány jsme tu už měli. Dokázaly-li proti nim za nejhlubší „normalizace“ vystoupit s peticí statisíce věřících, dokáží to i teď. Příkladem je právě probíhající petiční akce proti platové diskriminaci církevních učitelů. Je-li totiž něco pokřiveného a přežitého v chápání církví, je to josefinistický názor, že církve mají být služkami vlády.