Opozice proti Lumen gentium

V druhém sezení koncilu byla vyřčena některými koncilními otci obava (arc. Marcel Lefebvre a další z Coetus patrum), že druhá a třetí kapitola Lumen gentium je velkým nebezpečím pro správné chápání autority papeže. Katolická církev znala pojem biskupské kolegium, ale jak již bylo naznačeno výše, biskupské kolegium se nikdy nepodílelo na moci papežově tak, jak to chce provést Lumen gentium. Lumen gentium kráčí tím směrem, že se snaží vybudovat z biskupského sboru stálý sbor, který by sdílel s papežem moc na řízení celé církve. Na Koncilu zazněla obava, která se později promítla v církvi:

- Nebezpečí omezení autority papeže
- Zakládání biskupských konferencí v praxi a ztráta identity jednotlivých biskupů nad jednotlivými diecézemi.

Zvláště jde o podkopání funkce a identity každého jednotlivého biskupa jako učitele víry, který má odpovědnost za konkrétní diecézi. Následně vznikne problém pro kněze a laiky, protože budou podřízeni na jedné straně pravomoci biskupa své konkrétní diecéze, jehož moc v diecézi bude teoretická a bude závislá na moci biskupské konference, na druhé straně tady bude biskupská konference se všemi svými komisemi, která bude v sobě zahrnovat veškerou moc. Vůlí Kristovou bylo založení jednotlivých diecézí (řečeno dnešními slovy) s jediným pastýřem. Podobně jako v prvotní církvi. Svatá Tradice a Písmo sv. nás učí, že biskupové po vzoru apoštolů působí misijně samostatně a přenášejí na své nástupce apoštolskou moc, kterou přijali od Pána našeho Ježíše Krista. Rovněž koncil v Tridentu potvrdil, že římský pontifik zahrnuje v sobě neomezenou a veškerou moc nad celou církví, a zvláště tedy nad celým biskupským sborem. Biskupové zase jsou nástupci apoštolů a je jim svěřeno konkrétní stádce v řízení v konkrétní diecézi. Lumen gentium byla a je kritizována, protože právě napadá ono svaté právo biskupa uplatňovat autoritu na jeho svěřeném území - diecézi a jeho moc je omezena mocí biskupské konference, která nemá pouze jakousi morální pravomoc, ale vykonává svoji moc nad více spojenými diecézemi v rámci národa, národů atd.

Navíc byla omezena moc kardinálů a kardinálského sboru a je upuštěno od poradní funkce, kterou kardinálové zastávali a byli hlavními rádci a pomocníky papeže při řízení církve. (viz. CIC 1917, kán. 230) Ne nadarmo bylo některými koncilními Otci deklarováno, že jestliže Koncil schválí radikální pojetí biskupské kolegiality, potom se bude církev ubírat špatným a bludným směrem, protože nerozpoznala základní prvky svého Božského založení a struktury. Biskupské konference dostaly neoprávněná práva rozhodovat nad diecézemi v duchu demokratickém, takové malé demokratické parlamenty v církvi po koncilu. Zde nejde o nějakou vizi morální kolegiality, zde jde o jurisdickou kolegialitu biskupů, která nemá oporu ani v Písmu, ani v Tradici (vyjádření biskupa Carliho).

Lumen gentium je neuvěřitelným pokusem biskupů vydupat si ze země trochu té emancipace na papežské centrální moci. Ne nadarmo jsme od dob koncilu svědky nástupu spíše modernisticky chápaného synodálního modelu, kdy biskup Říma, papež, se dobrovolně vzdá svých funkcí a je takovým starším bratrem svých biskupů (primus inter pares) a kdy část moci papeže přechází na biskupské národní konference. A tento neutěšený stav je samozřejmě možná výhodný pro biskupy, kteří chtějí býti více nezávislejší na centrální moci Říma a zároveň podřídit správu svého správního území moci biskupské konference. Konsekvence Lumen gentium se promítají do nezávislosti na Římu, které vidíme v Německu, Švýcarsku a jinde ve světě. Tyto představy totiž vycházejí z vize výše zmíněné konstituce. Nárok Lumen gentium je větší. Chce však rozvést konstituci Pastor aeternus dále, jak sama na začátku tvrdí. Chce podpořit i práva a moc episkopátu. "Chce však v započatém díle postoupit dále , a proto se koncil rozhodl veřejně vyhlásit a jasně vyslovit nauku o biskupech, nástupcích apoštolů, kteří s Petrovým nástupcem, Kristovým náměstkem a viditelnou hlavou Církve, řídí dům živého Boha."; Už zde se objevuje spojení episkopátu jako zdroje nějaké moci a papežství jako druhého vrcholu církevní moci. Toto spojení je nepochopením funkce papežství v církvi a jenom dokazuje průměrnost znalostí koncilních otců, kterým se už nechtělo sloužit ultramontánní a tridentské éře církve, jak nám sami říkají. Je to prostě brutální projev emancipace episkopátu.

Velmi skandální je kapitola 22, která pojednává o biskupském sboru a jeho hlavě a zvláště následující věta: "Sborovou povahu a sborový ráz biskupského stavu naznačuje už prastará kázeň, podle níž biskupové, ustanovení po celém světě, udržovali společenství mezi sebou i s římským biskupem ve svazku jednoty, lásky a pokoje...". Tato myšlenka se opakuje i v dalších částech Lumen gentium, že biskupský sbor žije ve svazku s papežem, že on je další mocenskou strukturou, která posiluje místní národní Církve, je zdrojem jednoty a je spojen s římským biskupem. Ne nadarmo se v době koncilu pravoslavní schismatici a protestanté radovali z této konstituce Lumen gentium, protože uvádí a zavádí novou terminologii ve vztahu k papeži jako svrchovanému pastýři a monarchovi. Viděli v ní podobně jako protestanté jasný rozchod s onou ultramontánní vizí, která se projevuje v dokumentech I. vatikánského koncilu. Důsledkem Lumen gentium je například encyklika Jana Pavla II. Ut unum sint, kde papež chce hledat smysl svého úřadu se všemi odloučenými a chápe ho jako rovný k postavení biskupského sboru. Zvláště je to okrášleno sladkobolnými tvrzeními, že biskup římský je hlavou biskupského sboru a že oba dva elementy jsou spojeni v lásce a pravdě. V Lumen gentium a zvláště v 33. kapitole došlo k vyprázdnění pojmu prvenství papeže a byla neúměrným způsobem vyvýšena na úkor moci papeže hodnota a moc biskupů, lépe řečeno biskupského sboru, biskupských konferencí. "Ale protože jsou členové biskupského sboru a zákonití nástupci apoštolů, je každý z nich z Kristova ustanovení a příkazu povinen projevovat péči o celou církev. I když se tato péče neuskutečňuje výkonem pravomoci, přesto nesmírně přispívá k prospěchu a blahu církve."viz 33) Je to dnes již bohužel "klasické" tvrzení, při kterém každému katolíkovi musí projít zimnice po těle.

Ještě jednou k biskupskému sboru a k biskupům...

Co říci o biskupech? Biskupové jsou jistě nástupci apoštolů Episcopi singuli non sunt infallibiles. Jednotliví biskupové nejsou neomylní. Také biskupové jako jednotlivci nepotřebují neomylnosti a nejsou neomylní. Biskupové jsou "pouze" strážci a soudci víry na území své diecéze. Mimo hranice své diecéze, kde biskup již nemá řádné jurisdikce, mu také nepřísluší autorita učitelská. Biskupové jsou pouze tlumočníky zjevené pravdy ve svých diecézích. Jelikož však biskup není neomylným učitelem ani nejvyšším soudcem víry, který by ustanovoval normu víry, lze se v pochybnostech odvolat k vyššímu tribunálu. Z toho je tedy zřejmé, že sám biskup ve své diecézi je podřízen vyššímu tribunálu církve a tudíž jeho veřejně propagované názory, které např. nejsou autentickým zvěstováním katolické nauky a napadají obecnou a platnou nauku víry nejsou neomylné a je možné se proti nim vzepřít. Z historie známe nespočet heretických biskupů, u kterých bylo zjevné, že úřad biskupský není u konkrétního biskupa spojen s neomylností (např. Pavel ze Samosaty, Firmilián z Efezu). Dále platí, že místní biskupské synody a výroky jednotlivých biskupů nejsou neomylné. Neomylnost biskupů nastupuje pouze ve chvíli, kdy jsou shromážděni na ekumenickém sněmu jako nástupci apoštolů a autentičtí učitelé víry. Výsady neomylnosti však jsou využity pouze v tom případě, že biskupové hodlají definovat závaznou nauku k věření, závaznou pravdu víry, a ta je potvrzena stejně nakonec potvrzena římským pontifikem. Prostě když celé kolegium biskupů rozhoduje a prohlašuje, co mají věřící zachovávati a věřiti. Pozor! Je zde míněna přítomnost biskupů na koncilu ekumenickém, kde chtějí a zamýšlejí definovat nauku a nikoliv nezávazně přednášet celému světu dekrety, které jsou řečené obecně, neurčitě a ve kterých není možné nalézt definici závazné nauky. Neomylnost biskupů na svolaném koncilu se tedy projeví jen tehdy, jestliže přítomní otcové projeví svůj úmysl definovat.

Závěr

Pouze krátce jsem se zabýval článkem, který byl napsán, aby zmatečným způsobem reagoval na přednášku P. F. Schmidbergera, jež byla uveřejněna na Katolík revue. Byl bych rád, kdyby autor příště důrazněji promyslel své teze a pozorně si přečetl nejenom přednášku kněze Bratrstva sv. Pia X., ale používal argumenty, které jsou nosné, které obstojí před celou katolickou Tradicí a nejsou směsí divokých a heretických rahnerovských úvah o ničem a vytrhnutých úryvků z Nového Zákona. Vzpomínám si na výrok protestanta Skydagaarda, který prohlásil, že Lumen gentium (zvláště 3. kapitola) je nejdůležitější z celé konstituce o církvi. Neboť přináší naukový rozvoj stran episkopátu tím, že zdůrazňuje posvátnost svěcení biskupského a kolegialitu biskupského sboru. Tedy ode dneška je i sbor biskupů začleněn do řízení církve a není jeho moc a neomylnost omezena na zasedání ekumenického koncilu nebo jeho vyučování ve věcech víry a mravů v době, kdy episkopát je roztroušen po celém světě tak, jak to bylo chápáno před koncilem.

Autor publikuje na www.katolikrevue.cz

Článek je reakcí na Lumen gentium versus Pastor Aeternus?