... jako muže a ženu je stvořil

Vývoj katolické teologie manželství za posledních padesát let charakterizují tři významné posuny: manželství už není vnímané jako právní smlouva, nýbrž jako biblická úmluva, manželství není nahlížené jako patriarchální systém, nýbrž jako partnerství, a dosažení intimní shody je přičítána přinejmenším stejná hodnota jako plození. Dovolte mi krátké úvahy nad každým z nich.

Před II. vatikánským koncilem bylo manželství považováno v kanonickém právu za právní smlouvu, ve které oba účastníci navzájem vyjadřují souhlas s tím, že dávají jeden druhému svá těla pro pohlavní styk, který je otevřen plození potomstva. S II. vatikánským koncilem dospěla katolická církev k myšlence, že manželství je mnohem víc než pohlavní styk a plození. Pro vytvoření plodného manželství naplněného vzájemnou láskou se vyžaduje od manželského páru mnohem více, než může být stanoveno smluvně. Z tohoto důvodu je dnes manželství popisováno výstižněji pomocí biblického obrazu úmluvy. Úmluva, kterou Bůh ve Starém zákoně uzavřel s Izraelem, je smlouvou lásky, slitování a laskavosti. Tato úmluva mezi Bohem a jeho lidem byla znovu potvrzena novým způsobem ve vtělení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Právě láska, kterou v této úmluvě prokazuje Hospodin a Ježíš Kristus, slouží jako vzor pro lásku a sebedarování křesťanského manželského páru. Toto vzájemné darování v manželství nemá žádné meze ani konec. Nikdy ho nedosáhneme dokonale, avšak čím více o něj budeme usilovat, tím naplněnější a požehnanější bude naše manželství.

Když konstituce II. vatikánského koncilu o církvi v dnešním světě mluví o manželství jako o důvěrném společenství života a manželské lásky (Gaudium et spes 48), odmítá tím chápání manželství jako struktury, ve které byl manžel vnímán jako hlava své ženy a od ženy se očekávalo, že mu bude "poddána" ve všem. Místo toho předkládá pohled na manželství, kde žena i muž mají rovné postavení s ohledem na manželství jako celek. Oba spoluutváří manželství nejen v den svatby, kdy svým vzájemným souhlasem manželství tvoří, nýbrž po celý svůj manželský život, během kterého utváří podobu manželství svým každodenním vzájemným sebedarováním a prostřednictvím veške-rého rozhodování, které činí.

Do II. vatikánského koncilu oficiální stanovisko katolické církve představovalo plození jako primární účel manželství. Prospěch, který manželství přináší manželskému páru, byl považován za druhotný. Když II. vatikánský koncil pojednává o manželství, takováto hierarchie cílů zcela chybí. O osobní manželské intimitě a plození se mluví rovnocenně. Je to samozřejmě zcela správné. Manželský svazek je opravdu předpokladem plození. Kvalita rodičovství je ovlivňována kvalitou manželství. Největším darem, po životě samém, který rodiče mohou dítěti darovat, je jejich vzájemný milující vztah v manželství. Ten poskytuje dětem nejzákladnější bezpečí a dává jim nejhlubší pochopení toho, co je to opravdová láska.

V jednom z vašich článků považujete následující pojmy za klíč ke katolickému učení o manželství po II. vatikánském koncilu: partnerství, intimita, sakramentalita. Můžete nám osvětlit tyto pojmy? Začněme partnerstvím. Mohl byste zvláště komentovat "model žebříku" a "model kolového tance", které jste načrtl v diskusi o partnerství?

Abychom prožívali manželství jako partnerství, musíme předpokládat několik nezbytných skutečností. Za prvé muž i žena musí vidět osoby obojího pohlaví jako lidské bytosti na rovnocenné úrovni existence, stvořené k obrazu Božímu a jeho podobě, kterým náleží stejná základní lidská práva a kteří si zasluhují stejný respekt. Za druhé partnerství se musí projevovat v manželství při společném rozhodování a kompromisech na místo vydávání a poslouchání příkazů. Za třetí úkoly a role nejsou přiřazeny rodovému stereotypu, nýbrž vychází ze vzájemné dohody založené na zájmech, nadání a spravedlivém rozdělení práce.

Co se týče modelů "žebříku" a "kolového tance", získal jsem nejdříve tyto pojmy ze spisů Matthewa Foxe a poté jsem dospěl k závěru, že se jedná o vhodný způsob, jak mluvit o patriarchálním (matriarchálním) typu manželství v kontrastu s partnerstvím v manželství. V patriarchálním/ matriarchálním typu manželství, čili v modelu "žebříku" je jedno pohlaví vnímáno jako nadřazené druhému. Jeden z manželů kontroluje druhého, jeden je na vrcholu žebříku, druhý je připoután k nižší příčce. Partnerství v manželství je symbolizováno kolovým tancem. V tomto tanci se oba pohybují na stejné úrovni. Je to spíše spolupráce než kontrola nebo konkurence. Jeden je posilou druhému, než aby žárlil pro maličkosti. Patrneři se navzájem podporují, než aby se pomlouvali. Neboť čím lépe partner tančí, tím lépe mohu tančit i já. Čím lépe oba tančíme, tím lepší je náš tanec, naše manželství.

Přejděme k intimitě.

Mezi různými druhy přátelství a osobních vztahů, jež mohou lidé prožívat, zaujímá jedinečnou pozici intimita manželství. Manželská intimita totiž staví na celoživotní oddanosti, kterou si manželský pár navzájem prokazuje v plnosti svého bytí, dokud oba nerozdělí smrt. V ostatních přátelstvích se setkáváme osobně velmi zřídka a na relativně krátký čas našeho života. Máme společnou jen část sebe sama, několik cílů nebo zájmů. V intimním manželském svazku sdílíme tolik, jak je to jen lidsky uskutečnitelné: své myšlenky, pocity, radosti a bolesti, svá obdarování a selhání. Virtuálně spojujeme své životy, abychom život obohatili nejen sobě, nýbrž i dalším. Jedná se o jedinečný druh intimity, protože je symbolizován a uskutečňován manželským párem, kdy se dává jeden druhému nejviditelnějším a fyzickým způsobem, totiž sexuálně. Avšak hodnota, kterou má fyzická intimita pro každého z nich a pro vytváření intimního manželství, závisí na stupni intimity tak, jak se projevuje ve všech ostatních momentech manželství. Stupeň respektu, lásky, vnímavosti, péče a starostlivosti, který ukazujeme v každém okamžiku a v každé maličkosti, ovlivňuje kvalitu lásky, vnímavosti, péče a starostlivosti, kterou projevujeme v sexuální lásce. A platí to i naopak.

A nakonec sakramentalita.

To, co jsme právě řekli o intimitě, nás přivádí přímo k významu sakramentality v manželství. Především je velmi důležité, abychom neztotožňovali svátost manželství s církevním obřadem sňatku. Je to pouze počátek svátostného manželského života, do kterého pár vstupuje. Celé manželství je zamýšleno jako svátostné. Manželský pár je opravdu povolán být svátostí jeden pro druhého. Avšak to se neděje automaticky. Partneři a jejich manželství se stávají svátostným znamením lásky Boží a lásky Kristovy do té míry, jak je jejich manželství a utváření vzájemného vztahu prostoupeno věrností, respektem, láskou, vnímavostí a velkorysostí, jak nám je ukázal Ježíš. Milující křesťanské manželství není pouze znamením, jakým je pro nás Kristus. Prostřednictvím autentické vzájemné lásky manželů Kristus s nimi a pro ně sdílí svou lásku. Tak, jak manželé věří v Boha a Krista, takovým způsobem i zakouší oživující lásku Boží ve své intimní lásce jednoho k druhému. Jejich rostoucí blízkost jednoho k druhému je vede k stále větší intimitě s Bohem skrze Ježíše Krista.

O kterých tématech nejvíce diskutují v současnosti katoličtí teologové v USA zabývající se manželstvím?

Některá z nejdůležitějších témat mezi katolickými teology zabývajícími se manželstvím se točí kolem potřeby víry pro svátostné manželství, kolem lepší přípravy na manželství, společenství manželů (s dětmi i bezdětné), domácí církve ("církev domova"), interkonfesního sňatku, rozvodu a opětovného sňatku. V krátkosti se zastavme u každého z nich.

Kanonické právo považuje manželství mezi dvěma pokřtěnými za svátost. Avšak jak je to s člověkem, který je čistě matrikovým křesťanem, který byl kdysi pokřtěn, avšak nikdy vychováván ve víře, nebo v současnosti žádnou víru nemá. Není při přijímání svátosti vyžadována víra? To je téma, jímž se zabývá velké množství teologů. Předchozí téma vede k dalšímu problému. Je-li víra nutná, abychom manželství prožili jako svátost, pak příprava na manželství nesmí být pouze informativní, nýbrž by také měla zahrnovat jistý druh formace a obohacení ve víře. K dosažení tohoto cíle navrhují mnozí strukturovat programy přípravy na manželství podle přípravy dospělých katechumenů v programu RCIA (Rite of Christian Initiation of Adults – Obřad křesťanské iniciace dospělých, roční podrobně vypracovaný program katolické církve v USA, pozn. L.Č.).

II. vatikánský koncil oživil představu o rodině, která vychází z raných církevních Otců, totiž představu o rodině jako o domácí církvi. Takže v posledních několika desetiletích se dostala do středu pozornosti mnoha autorů tato koncepce a její důsledky pro křesťanské manželství a rodinný život. Jedním z důsledků II. vatikánského koncilu byl obrat ve vztazích mezi katolíky a protestanty po více než čtyřech a půl století. Před koncilem se tyto vztahy vyznačovaly vyhýbavostí a podezřívavostí, v nejhorším případě i očividným nepřátelstvím. Od koncilu bylo podniknuto mnoho závažných kroků pobízejících k vzájemnému dialogu, který spočívá v sdílení toho podstatného, co nás spojuje, a v diskusi o rozdílech ve světle předchozího. Katolíci a protestanté se setkávají častěji a ve větším počtu, aby se zúčastnili společné modlitby a bratrsky spolupracovali při řešení společných lidských a sociálních problémů. Tyto nové svazky vedly pochopitelně k rostoucímu počtu manželství mezi katolíky a protestanty. Od pouhé tolerance "smíšeného manželství", jak se nazývalo v předkoncilní době, se teologický důraz posunul k pozitivnímu příspěvku, který může ekumenické manželství vnést do rozvíjejícího se procesu podpory jednoty křesťanů.

Pozornost je s vážností věnována otázce rozvodu a opětovného sňatku. Oficiální učení Římskokatolické církve říká, že jakmile bylo jednou uzavřeno platné manželství, tento manželský svazek nemůže být nikdy zrušen, i když veškerá láska nezvratně z manželství zmizela a i když manželství skončilo rozvodem. Z tohoto důvodu manželský svazek brání jakémukoli dalšímu platnému církevnímu sňatku až do smrti jednoho z manželů. Někteří teologové zkoumají, jaká je podstata tohoto manželského svazku, jehož existence přetrvává odloučeně od manželského vztahu, když vše, co je obvykle spojováno s manželstvím, v tomto zvláštním manželství nevratně přestalo existovat.

Jaké otázky považujete za klíčové pro teologii manželství a pro svátost manžel-ství v bezprostřední budoucnosti?

Kromě některých témat, kterých jsem se již dotkl v předcházejících otázkách, bych zde chtěl uvést ještě dvě, která si zaslouží dalšího bádání. Za prvé je třeba prozkoumat a lépe vysvětlit manželům i snoubencům, že manželství je opravdové povolání od Boha. Zdá se to samozřejmé, avšak zvláště v katolických kruzích byl tak velký důraz kladen na povolání k celibátu, ke kněžství a řeholnímu životu, že snadno vznikl dojem, že manželství je podružným způsobem křesťanského života: "Nejsi-li dostatečně ušlechtilý na to, abys byl knězem, řeholníkem nebo řeholnicí, tak vstup do manželství." Stále se v církvi modlíme za více povolání ke kněžství a řeholnímu životu, avšak jak často se modlí představení v církvi za více povolání ke křesťanskému životu v manželství? Musíme se ptát proč a jaký je schodek teologie manželství v pozadí tohoto předsudku.

Mnoho manželských párů touží dosáhnout hlubší spirituality ve svém manželském životě a jeho prostřednictvím, ne navzdory němu. Dobrým začátkem by byla zdravá, jasně formulovaná teologie manželství jako Božího povolání. S předchozím je spojena potřeba probádat a kriticky zhodnotit latentní teologii manželství na pozadí právního předpisu katolické církve latinského ritu, který považuje manželství pro katolíky za absolutní překážku k vykonávání služby svátostného kněžství. Teoreticky si oficiální církevní vedení, včetně současného papeže, vysoce cení manželství jako svátosti a cesty ke svatosti. Avšak tato vznešená prohlášení jsou v rozporu s praxí, když se na druhé straně trvá na tom, že člověk žijící v manželství nemůže být vysvěcen, protože kněz se musí plně oddat Božímu království, být k dispozici pro službu v církvi a milovat Boha nerozděleným srdcem. Z toho vyplývá, že svátost křes-ťanského manželství blokuje plné nasazení pro šíření Božího království, je ve sporu se službou v církvi a znemožňuje nerozdělenou lásku k Bohu.

Avšak Ježíš si zvolil svatební hostinu za symbol nebeského království; rodina je domácí církví a místní farnost se skládá z těchto domácích církví. II. vatikánský koncil, následuje Ježíše při Horském kázání, trvá na tom, že všichni věřící, ženatí i neženatí, jsou povoláni k plnosti svatosti, totiž k dokonalosti lásky. Čím více milujeme Boha, tím více se milujeme navzájem, čím více se milujeme navzájem, tím více milujeme Boha. Zdravá a důsledná teologie manželství ukazuje manželský stav jako komplementární, a ne jako podřadný vůči celibátu a životu bez manželství. Pro ty, kdo jsou povoláni k manželství a svátostnému kněžství, je manželství oporou, ne překážkou v této službě v církvi, stejně jako pro ty, kdo jsou povoláni k celibátu a kněžství, celibát je oporou, a ne překážkou kněžské služby.

Dovolte osobní otázku. Jste teolog. Jste ženatý. V čem pro Vás spočívá hlavní dar života s milovaným člověkem? Jaký význam přikládáte Vy osobně biblickému verši: "jako muže a ženu je stvořil…" (Gn 1,27)?

To je obtížná otázka, protože "darů života", které jsem zakusil ve svém manželství, je opravdu mnoho. Vše, o čem jsem mluvil v předcházejících otázkách, odráží tolik toho, co jsem osobně prožil jako dar života ve svém manželství. Avšak pro tuto zvláštní otázku mi dovolte, abych se zaměřil na dva další dary. Za prvé hloubka víry a modlitby a morálních hodnot, která je mně a mé ženě Challon společná, je zdrojem naší prohlubující se vzájemné lásky a naší lásky ke Kristu a k Bohu. Za druhé v našem manželství se mi dostalo opravdové pomoci v tom, abych získal lepší rovnováhu sám v sobě a ve svém životě. Některé z mých chyb a slabostí byly vyváženy odpovídajícími ctnostmi a silou mé ženy.

Co se týče poslední části vaší otázky, citát, který uvádíte, je velmi významný, neboť mluví o Bohu, který stvořil člověka jak muže, tak ženu k Božímu obrazu a podobě. Oba dva muž i žena tvoří plnost lidství. Oba jsou si rovni jako lidské bytosti. Jak ženství, tak mužství poskytuje vhled do toho, kdo je to Bůh. Bůh není ani muž, ani žena, avšak Bůh "vlastní" vlastnosti obou nekonečně transcendentním způsobem.

Děkujeme za rozhovor.

Pro teologickou revue SALVE rozhovor připravili Lawrence Čada SM a Norbert Schmidt. Z angličtiny přeložil Aleš Vandrovec OSB.

William P. Roberts je profesorem na University of Dayton. Jednou z nejdůležitějších oblastí jeho pedagogické činnosti je téma křesťanského manželství a rodiny. Licenciát teologie získal na Weston School of Teology v Massachusetts a titul Ph.D. na Marquette University ve Wisconsinu. Je autorem nebo editorem desítky knih včetně Marriage: Sacrament of Hope and Challenge (Manželství: svátost naděje a výzvy) a Partners in Intimacy: Living Christian Marriage Today (Partneři v intimitě: žít křesťanské manželství dnes), na níž se autorsky podílela jeho žena Challon. Jeho poslední knihou je Thorny Issues: Theological and Pastoral Reflections (Palčivé otázky: teologické a pastorační úvahy), která pojednává o několika velmi kontroverz-ních problémech dnešní církve. Ve svých přednáškách se Roberts věnuje se širokým záběrem tématům týkajícím se současného manželství a rodinného života. V 80. letech minulého století zorganizoval a vedl dvě národní sympozia ve Spojených státech: "Marriage and the Catholic Church: A Contemporary Evaluation" (Manželství a katolická církev: současné hodnocení) a "Divorce and Remarriage: Religious and Psychological Perspectives" (Rozvod a opětovný sňatek: náboženské a psychologické perspektivy). William P. Roberts žije v manželství se svou ženou Challon více než tři desetiletí, mají spolu tři dospělé dcery.

Pokud Vás tato mírně krácená verze originálního rozhovoru zaujala, tak si můžete více o tomto tématu přečíst v právě vycházejícím čísle teologického časopisu SALVE 3/4‘02 s názvem "... jako muže a ženu je stvořil". Najdete zde vedle literárně i obsahově krásných textů J. Guitona, B. H. Bílovského, M.A. Couturiera OP i další článek od známého amerického autora M. G. Lawlera Manželství a svátost manželství, ve kterém se mimo svižného rozlišení mezi přátelstvím, láskou, manželstvím a svátostným manželstvím dočtete o původu dnešního pojetí (manželství se po svobodném souhlasu naplňuje – konzumuje - sexuálním stykem) ve vážné teologické debatě zda se manželství uzavírá na základě vůle, nebo sexuálního spojení. Fribourgský dominikán B.D. de La Soujeole OP ve své studii Ekumenické aspekty udílení svátosti manželství kriticky zkoumá spor a různou míru závaznosti oficiálních výroků jak katolické, tak pravoslavné církve v otázce, kdo vlastně "udílí" svátost manželství, zda kněz, nebo snoubenci sami. Česká studie sestry Edity Mendelové OP je věnována obrazu manželství u sv. Jana Zlatoústého, otázce, v jakém kontextu vznikalo dnes již překonané "učení", že "manželství je dobré, ale duchovní stav lepší". Pro zajímavost a lepší pochopení dnes hojně kritizovaných postojů současného papeže v otázkách sexuality je publikována i krátká ukázka o sexualitě v lidském životě z ve své době odvážné knihy Láska a odpovědnost, kterou napsal Jan Pavel II. ještě jako krakovský arcibiskup Karol Wojtyła.