Vzhledem k tomu, co bylo řečeno v první části tohoto článku, můžeme říci, že se pastorace někdy odehrává až ve třech krocích: Nejprve by jejím cílem mělo být uvědomění si lidské důstojnosti. Tedy to, že člověk je něco víc než jen zvíře obdařené rozumem, než jen smrtelný tvor. Potom přichází na řadu evangelizační krok, tedy předání radostné zprávy o tom, že je tu Bůh, který nabízí člověku zcela jedinečný vztah, že je tu Bůh, který člověka udělal něčím víc než jen smrtelným tvorem. A po tomto kroku následuje krok poslední, tedy život víry, rozvíjení onoho jedinečného vztahu s Bohem.

Pro otázku pastorace mládeže u nás to klade otázku, zda se nám daří realizovat všechny tři kroky. A v souvislosti s tím otázku doplňující, kdo by měl být za jednotlivé kroky zodpovědný. Každý za všechny, nebo různé části církve za různé kroky? Na tyto otázky se pokusím načrtnou odpověď již přímou reakcí na dvoudílný článek Jiřího Zajíce. Souhlasíme spolu ve věci místa české církve v občanské společnosti, kde se církev může projevit ne jako skupina sama pro sebe, ale jako skupina pro společnost. Ale je to jen potud, kam je tento souhlas skutečně jasný. A právě proto si musím položit otázku, zda se celý článek pana Zajíce s touto myšlenkou nerozchází?

Proti sedmi problematickým okruhům v pastoraci mládeže u nás, které jsem popsal ve svém prvním článku a které M. Martinek určitým způsobem modifikoval, staví pan Zajíc závěry Fóra mládeže, které se konalo na přelomu listopadu a prosince 2003. Jak připomínky mé, tak připomínky patera Martinky se ale týkají dosavadní praxe. A závěry posledního fóra zatím nemohou být, v době ani ne dva měsíce po jeho ukončení, ničím jiným než čirou teorií. Zde jsme tedy odpověď nedostali.

Vzhledem k tomu, co jsem napsal v první části tohoto článku, se musím zeptat: Věnují se ty části katolické církve, orientované na práci s mládeží i dalším okruhům pastorace než jen rozvoji víry u již nějakým způsobem církevně etablované mládeže? Věnují se také pomoci při uvědomování si lidské důstojnosti? A věnují se v neposlední řadě i evangelizaci mezi mládeží? Byl bych nerad, kdyby tyto otázky byly vztaženy jen směrem k Sekci pro mládež při ČBK. Vzhledem k tomu, že jsem jako dobrovolník pracoval 5 let v jednom ze salesiánských středisek mládeže, směřuji otázku po "evangelizačním zlomu" zvlášť také směrem k salesiánům. Ale především na Jiřího Zajíce, který se svým článkem snaží doložit, že je v těchto otázkách vše v pořádku.

Jak jsem již poznamenal výše, je otázkou, zda má každá část církve pečovat jen o jednu část pastorace mládeže, nebo zda se má každá část církve věnovat všem. Zdá se, že zatímco salesiánům jde velmi dobře práce na rozvoji uvědomění si lidské důstojnosti, sekci se naopak daří především práce ve směru zaměřeném na rozvoj již existující víry. To není výtka ani jedním směrem, ale spíše otázka, zda právě tento problém není za oním pnutím. Bylo by totiž skutečně nespravedlivé, kdyby se problém církevní práce s mládeží zúžil jen na otázku sekce a salesiánů. To jsem netvrdil ani ve svém prvním článku a musím proto tuto výtku pana Zajíce směrem k mé osobě odmítnout. U Sekce pro mládež a DCM mne ale napadá i další problém, který by mohl stát za mnohými neporozuměními: Shodují se představy věřících, biskupů a samotných pracovníků Sekce nebo DCM o tom, co by měly Sekce a DCM dělat? Mají být zastřešujícími a podpůrnými orgány na různých úrovních, nebo se mají zaměřit jen na jeden z kroků, což je zřejmě současný směr?

Třetím významnou skupinou, která má co říci k pastoraci mládeže, jsou farnosti. Z jejich strany naopak můžeme vidět nejen onu nejistotu, co s mládeží ve farnosti dělat, ale také trpkou výčitku k jiným částem církve, které se zaměřují pouze na práci s mládeží. Například, že kvůli jejich nabídkám mládež farnosti opouští a že jsou farnosti pouze poučovány, co mají s mládeží dělat, a nikdo nebere v potaz jejich názory a potřeby. Myslím si proto, na rozdíl od Jiřího Zajíce, že u farností je problém postaven spíše takto.

S touto otázkou farností se mi objevuje další otázka, a sice, zda jsou u nás mladí, tam kde je jim nabízen nějaký program, také vedeni k tomu, aby se věnovali druhým. Tedy, pokud použijeme pastorační model subjekt – objekt, zda jsou mladí vedeni k tomu, aby se sami stali také subjektem pastorace? A to nejen vzhledem k ostatním mladým, když spolu sdílí svou víru, ale také, a to se týká farností, například vzhledem k dětem ve farnosti. Aby se stali vedoucími dětských kroužků nebo aby se věnovali nemocným, liturgii, starým lidem. Možností je mnoho. Pokud to shrneme, je otázkou zda jsou mladí vždy vedeni k vlastní aktivitě.

A s tím souvisí můj poslední otazník. Vedení k aktivitě nemusí nutně znamenat jen vedení k práci pro druhé, ale také k aktivní práci na sobě samém. Ta se může pochopitelně uskutečňovat jen pomocí toho, že jsou mladým předány nutné informace. Ale může se uskutečňovat i tím, že mladí budou vedeni k tomu, aby přemýšleli nejen nad sebou, ale také přímo nad tématy křesťanské víry. Realizovat se to může moderovanými diskusemi mezi mladými, různými kurzy, zážitkovou pedagogikou, ap. Ale zejména odpovědným přijímáním zpětné vazby od mládeže. (Mimochodem, právě toto mohl být problém, na který chtěla ukázat Ludmila Hamplová).

Pokud Jiří Zajíc se ve svém článku ptá, co by mělo být otevřenou pastorací, mám tedy za to, že by to měla být nejen práce na rozvoji víry směrem k věřící mládeží, ale i práce na rozvoji lidství a práce na evangelizaci směrem k mládeži nevěřící. Stejně tak bych otevřenou pastorací mládeže rozuměl i to, že i mládež se může stát subjektem pastorace, nejen směrem k sobě, ale i k dalším lidem. A podobně i to, že mládež by měla v rámci pastorace prožívat i uvažovaní nad věcmi víry. Zcela shrnuto, že by ze strany mládeže nemělo jít jen o přijímání, ale také o dávaní, které ale bude zbytek církve vděčně přijímat.

Související články Jiřího Zajíce
Společné hledání a sdílení víry s mladými lidmi I.
Společné hledání a sdílení víry s mladými lidmi II.