Trojiční nauka je skutečně pro křesťanství velmi důležitá. Víra v Trojici patří mj. mezi základní znaky, podle kterých se rozlišuje, zda je nějaká náboženské společenství křesťanské, nebo ne. Základy pro víru v Boží Trojjedinost můžeme najít samozřejmě v Bibli.
Starý zákon ale nezná ani víru v Syna, ani v Ducha, ale jen víru v jediného Boha - Hospodina. I když byl Bůh ve Starém zákoně nazýván mnoha různými jmény, byl vždy míněn jen jeden a tentýž jediný Bůh. Vyjádřením nějaké zastřené víry v Ducha svatého není například ani poměrně známá věta ze začátku knihy Genesis: Boží duch se vznášel nad vodami (Gn 1,1). Podobně ani vyjádření Starého zákona o Mesiáši neukazují vždy na to, že Mesiáš bude Syn Boží v křesťanském slova smyslu. Ve starozákonní teologii je například chápán jako Boží syn také izraelský král, kterého Bůh při pomazání na krále adoptoval.
Náš výklad Starého zákona musí mít v úctě také skutečnost, že Starý zákon je Biblí Vyvoleného národa, a že je tedy základem a projevem židovské víry. A pro židovskou víru je Trojiční chápání Boha nepřijatelné.
Jinak je tomu ale v Novém zákoně. U všech evangelistů můžeme víru v Trojici najít. Zásadní pro její výklad je evangelium podle Jana. Nicméně i ostatní tři evangelisté (synoptici = píšící podobně), se o Boží Trojici zmiňují.
V Markově evangeliu můžeme najít velký důraz na to, že Ježíš je Boží Syn. Evangelium začíná slovy: Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. (v. 1,1). A potom vrcholí ve chvíli, kdy římský setník hledí na Ježíše umírajícího na kříži a říká: Ten muž byl skutečně Syn Boží. (Mk 15,39) Marek tím dává najevo, že Ježíš je jako Boží Syn pro člověka plně rozpoznatelný až na kříži. Pokud by ale zůstalo jen u toho, mohlo by vzniknout podezření na adopcianismus, tedy blud, který tvrdil, že Bůh Otec adoptoval, např. ve chvíli ukřižování, člověka Ježíše za svého syna. Marek ale ve svém evangeliu dává na několika místech jasně najevo, že Ježíš byl Syn Boží od počátku: Při Ježíšově "křtu" to říká sám Bůh Otec (Mk 1,11), podobně Bůh Otec mluví o Ježíši i ve chvíli jeho proměny na hoře (Mk 9,7). Vzhledem k tomu, že Markovo evangelium je nejstarší, vzniká zhruba 30 let po Ježíšově Nanebevstoupení jako zápis Petrových kázání, je nepravděpodobné, že by šlo jen o výmysl prvotní církve.
Markovo evangelium ale není jediné. Na konci evangelia podle Matouše můžeme najít větu: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. (Mt 28,19). Evangelium podle Matouše vzniká krátce po Markově, ze kterého vychází, ale čerpá také ze dvou dalších zdrojů. Jedním z nich je pravděpodobně soubor Ježíšových výroků, který se nám nedochoval. I když je zmíněná věta na konci evangelia podle Matouše zřejmě křestní formulí používanou v církevní obci, pro kterou bylo evangelium sepsáno, musela mít základ v Ježíšově učení. Není totiž důvod, aby si zmíněná církevní obec něco takového vymyslela, nebo nějaký výmysl jen tak převzala. Pro to svědčí zejména to, že evangelium podle Matouše je určeno křesťanům pocházejícím ze židovství, kterým by bylo cizí vymýšlet si nebo přebírat nějaké složité popisy jediného Boha, ve kterého stále věřili.
Evangelista Lukáš napsal jednak evangelium, jednak Skutky apoštolské. Podává už mnohem složitější teologii než předchozí dva evangelisté. Podobně jako autor evangelia podle Matouše čerpá z Markova evangelia a dvou dalších zdrojů. Jeden má s autorem evangelia podle Matouše společný. V prvních dvou kapitolách píše o Ježíšově dětství, což u žádného jiného evangelisty v tak velkém rozsahu nenajdeme. Pro Trojiční nauku je důležitý text Lk 1,26-37, ve kterém se mluví o tom, jak je Marii zvěstováno, že se jí narodí Boží Syn a že ho počne z Ducha svatého. Lukášovo evangelium vzniká téměř současně s Matoušovým, ale ve zcela jiné obci a se zcela jiným teologickým zaměřením. To svědčí o tom, že nauka o Trojici byla zcela jistě rozšířena i mezi křesťany pocházejícími z pohanství, pro které Lukáš psal. Na konci svého evangelia zmiňuje Ježíšův příslib, že učedníkům pošle Ducha svatého (Lk 24,49), to opakuje na začátku Skutků (Sk 1,8) - jde tedy o velmi důležitou věc - a v zápětí vypráví o tom, jak Dvanáct přijalo o Letnicích Ducha svatého (Sk 2). Pokud postavíme Lukášovo evangelium a Skutky vedle sebe, uvidíme zřetelně autorův teologický záměr: Ježíš se narodí jako Syn Boží z Ducha svatého, své poslání postupně naplňuje během cesty do Jeruzaléma, kdy káže, uzdravuje, atd. V Jeruzalémě celé Lukášovo veledílo vrcholí Kristovým křížem a vzkříšením a pak se šíří evangelium prostřednictvím církve až na konec světa, který je symbolizován Římem. (Příchodem apoštola Pavla do Říma Skutky končí). Pro Lukášovu teologii je ale důležité, že církev šíří evangelium, ba přímo žije díky Duchu svatému. Do chvíle seslání Ducha svatého totiž sedí apoštolové zavření v domě a dalo by se říct, že čekají, až je přijdou zatknout. Ale ve chvíli, kdy dostávají Ducha svatého, vycházejí ven, Petr káže a jakoby se rozbíhají nové dějiny lidstva a Dvanáct už nezastraší před hlásáním evangelia ani násilí, ani smrt.
To, co jsme doposud řekli o synopticích, sice mluví pro Ježíše jako Boha, ale nedokazuje to v zásadě dvě věci, jednak to, že byl stejným Bohem jako Otec, jednak to, že také Duch je Bohem, a navíc osobním, ne jen nějakým božským principem. Této otázce se nejvíce věnuje právě evangelium podle Jana. Úryvek Jan 5,19-30, nadepsaný v ekumenickém překladu O Synovu poslání, je zároveň také výpovědí janovské teologie o absolutní jednotě Otce a Syna. Nebo na jiném místě: Zeptali se ho: "Kde je tvůj otec?" Ježíš odpověděl: "Neznáte ani mne, ani mého Otce. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce." (Jan 8,19). Ale s Ježíšem je pro janovskou teologii srovnatelný i Duch: Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce (Utěšitele), aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí a nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude (Jan 14,15-17). Evangelium podle Jana vzniká nejpozději a z jeho textu a slovní zásoby je patrná dobrá znalost starověké filosofie. Ale i přesto zde vidíme teologii velmi podobnou Lukášově: církev žije jedině z Ducha svatého. O Duchu mluví také velmi důležitý úryvek Jan 16,5-10, kde Ježíš utěšuje učedníky, aby nebyli zarmouceni, protože když odejde, pošle jim Přímluvce. Zde je tedy Duch opět rovnocennou alternativou ke Kristu; skrze Ducha lze poznat co je hřích a uvěřit v Krista (Jan 16,8-9). Ale zároveň je z výše uvedeného jasně patrné, že Duch a Kristus jsou jiní a navzájem nenahraditelní.
Toto všechno reflektovaly první koncily, které se musely Trojiční naukou zabývat; zejména první koncil v Nicei 325, který Trojiční nauku definoval. Zavedl nebiblické filosofické pojmy osoba a podstata. Tedy, že je jeden Bůh ve třech osobách nebo že každá osoba má Božskou podstatu. Pokud by Bůh nebyl jeden, neodpovídalo by to ani Starozákonní víře, ani jednotě mezi Otcem a Synem nebo Synem a Duchem, o které jasně mluví evangelium podle Jana. Tento Bůh je ale zároveň tak složitý, a s člověkem nesrovnatelný, že můžeme na základě Bible popsat jen jeho tři různé projevy: Otec, Syn, Duch. Ovšem, ve skutečnosti nejde jen o nějaké projevy, protože jak Otec, tak Syn a také Duch jsou zcela konkrétní a můžeme se v nich setkat plně s Bohem.
Nebo jiný popis, který více zdůrazňuje také význam Boží Trojice: Křesťané věří v Boha, který je člověku sice velmi blízký, ale zároveň s člověkem nesrovnatelný. Tato složitost Boha jde popsat tak, že je v Bohu vztah: Bůh Otec miluje Boha Syna a naopak. Tato láska je ale tak silná, tak významná, že je vlastně samostatná a osobní – Bůh Duch, a tak k ní mají Otec i Syn vztah. A to dává základ tomu, že vzniká celé stvoření, že toto stvoření má v člověku svobodu Boha poznat a že Bůh toto stvoření zachraňuje. Jde tedy o to, že láska mezi Otcem a Synem – Duch - je tak silná, že sama tvoří něco nového, Bohu podobného, aby se na tomto vztahu podílelo a bylo schopné ho napodobovat - člověka.
V nauce o Trojjediném Bohu jde tedy o Boží lásku nebo chceme-li o Boha jako Lásku, a proto je víra v Boží Trojici pro křesťanství tak významná.
I vy můžete položit otázku.