V současné době můžeme pozorovat proměny manželství a rodiny, které jsou tak rychlé a radikální, že někdy jen těžko hledáme příčiny těchto změn, jejich smysl, a dokonce nám mnohdy uniká samotný smysl rodiny, její identita. V souvislosti s rodinou v dnešním světě vyvstává mnoho otázek, položme si však jednu, která patří k těm nejzákladnějším: jaký je smysl rodiny ve vztahu k jejím členům a ve vztahu ke společnosti?

Druhý vatikánský koncil věnoval rodině a manželství mnoho pozornosti a pokusil se objasnit některé body církevní nauky, aby tak poučil a posílil křesťany a všechny lidi, kteří se snaží hájit a podporovat původní důstojnost a vynikající posvátnou hodnotu manželského stavu (Gaudium et spes, čl. 47). A tak nazývá manželství důvěrným společenstvím života a manželské lásky, čímž obohacuje význam rodiny o další aspekt – dobro manželů; zdůrazňuje význam plození a výchovy dětí, což má dohromady velký význam pro pokračování lidského rodu, pro rozvoj osobnosti jednotlivých členů rodiny a jejich věčný osud, pro důstojnost, stálost, mír a blaho rodiny i celé lidské společnosti (Gaudium et spes, čl. 48). Tato vznosná slova koncil přirozeně dále objasňuje a hovoří o úkolech rodičů vychovávat své děti slovem i příkladem, o spolupráci všech členů rodiny, ale i o významu rodiny pro společnost. Myslím, že jednou z nejdůležitějších vět, které Druhý vatikánský koncil o rodině pronesl, je tato: Jelikož křesťanská rodina vzchází z manželství, jež je obrazem úmluvy lásky mezi Kristem a církví i účastí na ní, má přispívat k poznání živé Spasitelovy přítomnosti ve světě a pravé povahy církve jak manželskou láskou, velkomyslnou plodností, jednotou a věrností, tak i láskyplnou spoluprací všech členů (Gaudium et spes, čl. 48).

Toto je podle mého soudu základním úkolem rodiny ve společnosti a pokusím se v tomto smyslu uvést i jeden příklad, který nepochází z evropského prostředí, ale z afrických zemí. Jedním ze směrů, kterým se ubírají teologové Afriky, je vyvinutí eklesiologie zaměřené na představu církve jako Boží rodiny. A to má svou hlubokou příčinu, neboť africký koncept rodiny má v tamním prostředí takovou vážnost a nosnost, že se zdá být v otázce vytváření eklesiologického modelu nepostradatelným. Klíčovým pojmem v tomto konceptu je především jeden aspekt africké rodiny – význam společenství, který je vyjadřován pojmem ujamaa. Ujamaa je africké slovo s arabskými kořeny, užívá se ve svahilštině a je zajímavé svými četnými významy. Jeho slovní základ, jama’a znamená shromáždit, spojit, sloučit či přivést části v celek, ve vztahu k osobám toto slovo míní svolat či sejít se a konečně, ve smyslu plurálu, yujma’u, značí cosi jako vtáhnutí lidí do společné jednoty.

Principy, kterými tedy africké pojetí rodiny oplývá a které přenáší i na církev a společnost, jsou např. společenství ducha, kolektivní práce, sdílení společenství a setkávání se. Eklesiologie, která je založená na principech ujamaa, jejichž základy v sobě automaticky obsahují i pojem solidarita, ukazuje na vztah, který existuje a musí existovat mezi syny a dcerami Božími a mezi bratry a sestrami Kristovými (a v Kristu). Tedy vztah, který předpokládá sdílení, koinonia, a to ve stejné Božské povaze, která přichází ke všem lidským bytostem od stejného Otce. Můžeme tedy říci, že pojem ujamaa nespočívá pouze v popise nebo ve vysvětlení vztahů v rodině, které vznikají na základě pokrevní příbuznosti, ale naopak, tento pojem popisuje rovněž společenského ducha společenství, který uvažuje všechny lidi jako bratry.

Co to tedy může znamenat pro koncepci rodiny v evropském prostředí? Například to, že rodina má možnost nabídnout více než produkci dětí a nových členů společnosti, ale může nabídnout i ducha společnosti. Proto je třeba mít rodinu ve velké úctě, dbát na její zdravý růst a podporovat její vznik a chod. Na druhou stranu je také smysluplné stále znovu a znovu promýšlet význam rodiny a objevovat poklady v ní skryté a učit se z těchto pokladů čerpat. Tento úkol je velmi těžký – jsem přesvědčen, že tyto poklady jsou ukryty v každé rodině, jen my si jich ve své lidské nedokonalosti nedokážeme vážit, nedáváme jim dostatečný prostor, aby se ve své síle a kráse projevily. Jinými slovy, stále nedokážeme čerpat z darů, kterých se nám od Boha dostalo. Když se to nebudeme snažit naučit, něco velmi podstatného nám unikne.