Během loňských povodních jsi působil jako kaplan ve Štěchovicích, které byly z velké části zaplavené nedalekou Vltavou. Když se nyní ohlédneš zpět, co bylo během povodní a v době po opadnutí "velké vody" nejtěžší?

První těžkou věcí, které jsem si všiml, bylo rozhodování zodpovědných lidí v krizových hodinách. Měli málo informací, často zmatečných, nevěděli přesně, co se bude dít, co se na jejich obec řítí, ale museli rychle rozhodovat o radikálních ochranných opatřeních, o evakuaci lidí z jejich domovů, atd. Jejich "boj" podle mě zasluhuje velikou úctu. Myslím, že mnoha lidem v těch dnech došlo, jak je důležité mít například dobrou starostku, rozhodnou i starostlivou, vojensky otužilého doktora s chladnou hlavou, obětavé a vycvičené hasiče, vojáky... Najednou bylo vidět, že na každém velice záleží a že se navzájem potřebujeme – takové malé znovuzrození úcty a důvěry k nositeli autority v lidském společenství, pokud ji nezneužívá a neodpadne v první krizi.

Lidsky náročné bylo faktické opuštění obce v okamžiku, kdy se ukázalo, že je uděláno všechno dostupné a že zaplavení přesto nelze zabránit: pohled na vodu rychle stoupající k léta budovaným a obývaným domům a zároveň vědomí naprosté bezmocnosti. Lidé ve spěchu rozhodovali, co si odnesou a zachrání pro budoucnost, co je pro ně vlastně důležité. Nezapomenu na jednu mladou maminku, která nechala bez mrknutí oka odplavat všechno možné - počítač, věž i televizi, ale zachránila "plyšáka", s nímž si rády hrají její děti.

Když pak voda opadla, lidé se vraceli domů, pozorovali škody a začali pracovat. Ozývala se bolest, u každého trochu jinak: některé skoro zlomil hned první pohled, jiní se naopak s entuziasmem vrhli do práce a bolest je "doběhla" až s únavou po několika dnech bezútěšné dřiny.

Možná, že nejtěžší bylo vydržet jít každý den po velice úzké hraně mezi tím "minulým", které bylo zaplaveno, a tím "budoucím", které bylo ještě v nedohlednu, a neztratit v blátě ani jedno.

Jak se třeba projevila zkušenost s velkou vodou ve vztahu lidí k Bohu a k víře?

Jestli chodí teď víc lidí do kostela? Trochu ano. Ale o tom bych radši nikde nemluvil. Je to všechno příliš křehká a zázračná věc. Obecně lidé určitě víc vnímají, že v obci vlastně mají kostel a faráře a že Štěchovice přijelo ochotně tahat z bahna spousta mladých křesťanů, kteří byli fajn, nic za to nechtěli a od žádné práce neutíkali. Evangelium je teď možná trochu uvěřitelnější než předtím.

Jinak asi hraniční situace vždycky otevírá člověku cestu ke zkušenosti "dna" jeho existence. Mně se zdá, že naše povodeň poslala "ke dnu" mnoho lidí. A mnoho z nich se od něj odrazilo, sice "mokrých", ale bohatších. Nejcennější mi přišlo spontánní svědectví několika z těch, na jejichž bedrech leželo hodně společných starostí a zodpovědnosti. Říkali zhruba: "...stala se nám hrozivá tragédie a budeme se z ní dostávat ještě dlouho..ale...máme celou dobu pocit, že se zároveň mezi námi děje něco neobyčejně smysluplného". Myslím, že právě tady Bůh přišel blíž a někteří lidé to začali objevovat.

V době povodní bylo v terénu mnoho duchovních z nejrůznějších církví, kteří byli doslova přetíženi prací. Jak ty třeba osobně vnímáš úlohu kněze při katastrofách, válkách či krizových situacích?

Během povodní měli lidé ke "svému panu faráři" velikou lidskou důvěru, navzdory všem výhradám vůči církvi a náboženství. Až mě to zaskočilo. Snažili jsme se s kolegou pomáhat, jak jsme uměli nejdříve v naprosto pozemských věcech. Něco jsme také neuměli a něco trochu pokazili.

Už předtím jsme znali zodpovědné lidi z obecního úřadu, tak jsme šli za nimi a začali pracovat: s partou mladých jsme plnili pytle s pískem, pak přišla rychlá evakuace starých lidí – jeden večer pobývali u nás na faře; když začala voda opadat, paní starostka svěřila "farářům", společně s několika dalšími lidmi, provoz humanitárního střediska. Tam přicházela spousta lidí: mnozí ochotně a velkoryse přiváželi nejrůznější pomoc - jako svůj dar postiženým (ze své vlastní peněženky!), mnozí tam naopak pomoc hledali. Mluvili jsme s nimi, hledali řešení různých potíží a postupně se sbližovali.
V jednu chvíli přijelo pár sympatických psychologů, s nimiž se nám mezi postiženými velice dobře spolupracovalo. Díky tomu všemu bylo možné všímat si nejen vyplavených domů, ale i unavených a různě ztrápených "duší". Určitou vzájemnou lidskou podporu jsme potřebovali i my sami v "krizovém týmu" – lidé z obecního úřadu, hasiči, vojáci.

Přítomnost duchovních v krizových situacích vidím po svých zkušenostech jako hodně užitečnou věc, a vlastně i jako věc našeho svědomí: díky své službě, typu vzdělání, zkušenostem s lidskými osudy a díky vidění života v "Boží perspektivě" je nám darována šance nalézt i ty skrytější, a přitom závažné roviny lidské nouze - osobní i společné - a podat pomocnou ruku uprostřed těch trápení a bojů o naději, které lidé podstupují.

Myslím, že by stálo za to pro budoucnost naší služby pokusit se analyzovat podobné zkušenosti mnohých duchovních, a myslím, že by nám prospěl i určitý systematizovaný a profesionální výcvik pro vypjaté krizové situace.

Druhou část rozhovoru s Janem Kotasem na téma katolické liturgie přineseme v nejbližších dnech.