Šel jsem pěšky do Compostely II.

První část rozhovoru o cestě do Compostely.

Do Compostely ročně putují tisíce poutníků z celého světa. Máš z cesty nějakou zajímavou vzpomínku na lidi, se kterými ses setkal?

Za zmínku stojí už třeba sám fakt setkání s určitými osobami. Představte si třeba manželský pár (nebyl jediný) okolo sedmdesáti let, jak jde pěšky s batohem na zádech do Compostely... Nebo jakýsi Kubánec, který se se mnou rozdělil o svou večeři a ze kterého pak vypadlo, že tu pouť jde bez peněz, aby se přesvědčil, jestli Bůh je opravdu ten, na kterého se může spolehnout. Anebo Australan, se kterým jsem si rukama nohama popovídal, aniž jsem znal anglicky a on italsky...

A co krize během cesty. Přišly na tebe myšlenky, že bys svou pouť měl předčasně vzdát?

Hlavně začátek mého putování byl ve znamení střídajících se nálad. Když šlo vše hladce, počítal jsem, jak co nejrychleji dorazit do cíle. Když bylo špatné počasí, únava nebo bolest, myslel jsem, že se raději vrátím. Největší pokušení jsem měl při sestupu do Ponferrady, kdy se mi udělaly veliké puchýře na obou malíčcích.

Ted přejděme více k duchovní stránce pouti. Mohl bys popsat, cos prožíval při příchodu do tvé vysněné Compostely?

Nejprve jsem se zcela prakticky "ubytoval" v hotelu pro poutníky, který je v Compostele v budově malého semináře. Potom jsem vyrazil do katedrály - pršelo, takže opět na pocity nebyl ani čas. V katedrále jsem si sedl, jen tak jsem seděl, bez myšlenek, v klidu. Po chvíli se mi začaly vybavovat jednotlivé dny cesty. Cítil jsem, jak mě nohy bolí, nechal jsem je, aby bolely, a vnímal jsem v klidu, jak bolí. Pak jsem sestoupil do malé kapličky pod oltářem, kde je sarkofág s ostatky sv. Jakuba, a tam jsem znova předložil všechny úmysly, za které jsem tu pouť chtěl obětovat.

Jak dlouho ses v Compostele zdržel?

Po návštěvě katedrály jsem šel najít úřad, kde se vydávají potvrzení o dokonání pouti, vyspal jsem se a ráno v devět hodin jsem vlakem za 35€ vyrazil na španělsko-francouzské hranice. Čekala mě dlouhá cesta domů a já jsem nevěděl, co mě na ní potká, tak jsem se moc nezdržoval.

Tento rok ukončíš v Římě svou přípravu na kněžské povolání. Co Ti tato tvá pouť vzhledem ke tvému životnímu rozhodnutí stát se knězem dala?

Prosba za zdárné doputování k jáhenskému svěcení byla samozřejmě jedním z mých hlavních úmyslů. Že bych však vnímal zrovna v této oblasti nějaké změny po pouti, to nemohu říct. V semináři ale zůstávám a termín jáhenského svěcení už mám domluvený – díky modlitbám všech, kteří se za mě modlí, a snad i díky pouti.
Musím říct, že jsem celou cestu čekal, co se v Compostele stane, co mi Pán dá zakusit, poznat,... nic ale nepřišlo. Poznání na sebe dalo čekat. Na pražském nádraží Florenc, když mi domů chybělo posledních 200 kilometrů, jsem si na základě dvou malých setkání uvědomil, že se přece jen v mém životě alespoň na chvíli něco změnilo. Cítil jsem, jak je lehké žít, jak je život hra a já se nemusím bát do té hry s nadšením vstupovat a tu hru hrát.

Uvažuješ, že by ses třeba za nějakou dobu do Compostely opět vrátil nebo teď sníš o jiném místě?

Uvažuji o návratu do Compostely nebo o projití nějaké jiné části poutní trasy, než kterou jsem již prošel.

Děkuji za rozhovor.

Není zač!

Mgr. Jindřich Čoupek – narodil se v roce 1973 v Brně, vystudoval učitelství matematiky a fyziky na Masarykově universitě v Brně, 1998 odešel do konviktu v Litoměřicích, v současné době studuje na Lateránské univerzitě v Římě, mezi jeho největší záliby patří pěší turistika, míčové hry a hraní na kytaru.