Duševní stavy jedinců mohou mít celospolečenský důsledek tehdy, nastanou-li najednou ve velkém počtu. Takový jev je opravdu znám u mužů po čtyřicítce, jemuž se vzhledem k následkům výstižně říká burn-out syndrom neboli syndrom vyhoření. To proto, že při něm v duši zůstává pusto a tma, jako kdyby se skrze ni prohnal spalující oheň, který zničil všechno živé.

 Americký psycholog Myron D. Rush si všiml, že u vyhořelých lidí se nacházejí stále tytéž znaky. Jsou jimi podrážděnost, únava, pomalost, otupělost, ztráta odvahy, osobní identity a sebeúcty, zaujatost, emocionální vyčerpanost, neochota riskovat a negativní postoj k životu. M.D. Rush je Američan, ale fenomén stavu vyhoření není nemocí jen jeho společnosti. Již ve středověku o něm pojednal německý mystik Johan Tauler (1300-1361) a setkáváme se s ním dokonce již u biblických postav z dob před třemi tisíci lety.

Ačkoliv se biblické případy syndromu vyhoření od sebe liší, promluvme si aspoň o jednom z nich: V 1 Kr 17-19 čteme příběh o proroku Elijášovi. Jeho soustavná činnost v Hospodinových službách, oddaná a perfekcionalistická, ho jednoho dne přivedla do stavu, v němž zvolal: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život…!“

Stalo se tak poté, co Elijáš opakovaně vzkazoval králi Achabovi, aby ze země odstranil svatyně boha Baala, zač ho Achab opakovaně toužil usmrtit. Elijáš opakovaně sám neúprosně bojoval proti Baalovým prorokům, zač ho Achabova manželka, fénická princezna Jezábel, opakovaně pronásledovala. Lidé z okolí ho opakovaně žádali o pomoc uzdravení nemocných dětí, v čemž jim Elijáš opakovaně vyhověl. Ale jednou již dál nemohl a zvolal: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život…!“

Stalo se tak poté, co Elijáš na hoře Karmel přemohl 400 Baalových proroků. Jezábel mu vzkázala, že následující den s ním naloží úplně stejně. Ve strachu o život před ní utekl do Beer-šeby, ale vlastnímu vyčerpání již neutekl. Neochota přibrzdit ve službě Hospodinu, osamělost povolání proroka odkázaného činit všechno sám, angažovanost v problémech druhých lidí, nereálné očekávání náboženských změn, a vposledku špatný tělesný stav vyhladovělého těla, Elijáše přivedly do stavu, kdy se na poušti zhroutil pod keřem a zvolal: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, nejsem lepší než moji otcové!“

Ten večer Elijáš vyhořel. Rezignoval na všechno, co pro něj bylo dosud v životě důležité. Ztratil smysl života a naději na dosažení cíle. Vzdal se víry ve zdar svého poslání a důvěry ve své schopnosti. Přestal doufat v sebe, Hospodina a život obecně. Dostavil se pocit osamělosti, zášť, hořkost a beznaděj.

Jenže Elijáš pod keřem nezůstal navždy. Čteme, že již ráno mu na pomoc přispěchal Hospodinův anděl a vyslal ho opět na cestu.

Jaké si z této zkušenosti proroka Elijáše můžeme vzít poučení? Bezvýhradná, oddaná a perfekcionalistická služba Bohu může paradoxně zapříčinit duchovní otupělost. Ale ta je jen přechodná. Brzy ji střídá nový smysl života, nová naděje a nové hodnoty na cestě služby Bohu a lidem. A tak jako se po spáleništi opět zelená tráva, čerstvá a svěží, i po syndromu vyhoření se člověku vrací nová síla, která jeho kroky životem činí hlubší a pevnější než kdykoliv předtím.