O existenci andělů nejsou žádné důkazy, které by byly tak průkazné jako třeba zákon o zachování energie. Přesto o nich v Bibli a dalších typech světové literatury běžně čteme. Vystupují tam jako Boží poslové přinášející dobrou zprávu. Tím se podstatně liší od svých dnešních kolegů – novinářů.

Coby vysokoškolský student jsem si přivydělával jako průvodce PISu a působil v kostele sv. Mikuláše v Praze na Malé straně. Přes Vánoce v kapli sv. Barbory stával velký, vyřezávaný Betlém, nad jehož střechou visely figurky okřídlených andělů. Ten byl v adventní době velmi navštěvovaný, ale nejvíce během dopoledne na svátek sv. Štěpána. Přicházívaly sem rodiny s dětmi, a jak se ukázalo, mnohé děti anděly vůbec neznaly; často je považovaly za divná zvířátka, o kterých se v zoologii nic neučily. Ten rok to byly první Vánoce po roce 1989 a neznalost andělů u školních dětí jen dosvědčovalo materialistický výklad světa státní ideologie v době socialistické éry.

Andělé nemusejí být vidět, aby byla dokázána jejich existence. Jsou jakoby schováni za náhodou a nevysvětlitelným štěstím vždycky a všude, když nějak unikneme smrti, těžkému úrazu nebo ztrátě milovaného člověka. Vyzkoušel jsem si to již několikrát, naposledy jedno zářijové pondělí roku 2004. Ve vypůjčené Fábii firmy Alimex jsme se s mamkou vraceli z Opavy do Prahy po silnici číslo 11. Vyjeli jsme do slunného, byť trochu ospalého rána. V Horním Benešově jsem doplnil nádrž benzínu a vyjel na Bruntál. Nedojel jsem ani do Milotic, když jsem ve velké rychlosti vjel do nepřehledné serpentiny, o níž jsem měl představu zatáčky o devadesáti až sto dvaceti stupních. Byla ale ostřejší: stáčela se zpět do protisměru. Fábia se stala neovladatelnou a brzdy nepomohly. Když jsme se smykem dostali za bílou čáru, po štěrku a rozsypaném zrní se auto rozjelo jako po ledě a vyletělo z vozovky.

Létání v autě je sportovní disciplína, která by se v rámci moderního trojboje, společně s rotací auta podél vlastní osy a výskoku z auta před výbuchem benzínové nádrže, mohla zavést na Olympijských hrách v Pekingu v roce 2008. Amatérům by tato disciplína pomohla k inspiraci jak zvládat vlastní, neolympijské pokusy s větším přehledem. Vím o čem mluvím. Létání autem, i když skončí újmou, je samo o sobě krásné. Vznesete se jako v letadle a letíte … Teprve až když vás síla gravitace strhne zpět, rozkoš letu se promění v útrpné lomcování a tupé údery.

Když jsme totiž opět dopadly na všechny čtyři kola, auto se odpérovalo a poskočilo do strany, opět se odpérovalo … a zabodlo se předkem do betonové trubky polního mostku odvádějícího vodu korytem do rybníka pod polem. Auto se převrátilo na levý bok, přední sklo se vysypalo a air bag se naplnil. Kalupem jsme auto opustili plni obav, že se protrhla nádrž s benzínem a auto každou vteřinou vzplane. Bohudík se tak nestalo.

Následující řetěz událostí se sběhl tak rychle, že jsem naprosto změnil svou skepsi vůči České policii v oddaný obdiv. Utekla minuta, než jsem v převráceném autě našel svůj mobil a vytočil číslo 158. Do pěti minut přijel policista na motorce, který nelenil a ihned jednal. Když dotelefonoval, řekl mi, že andělé jsou tady za chvíli. Žádní okřídlenci nepřijeli, jen ambulance, požárnící, okrsková policie a jejich kolegové z dopravního inspektorátu. Odvezli pohmožděnou mamku do bruntálské nemocnice, a zatímco mě vzali do Bruntálu kvůli protokolu na dopravní inspektorát, jejich kolegové čekali u našeho auta, aby ho nikdo nevykradl. Sepsali by se mnou protokol na místě, ale u Rýmařova se stala jiná nehoda, kam kvapně odjeli. Alimex zařídil odtah a přistavení nové Fábie. Za pár hodin jsem díky tomu přehodil věci z jednoho auta do druhého, naložil mamku v nemocnici a pokračoval v cestě do Prahy.

Nic se nám nestalo. A nebyla to náhoda. Ani štěstí. To byla práce andělů, kteří vzali do režie naše životy, když jsme plavým skokem s výškovým rozdílem tří metrů skočili ze silnice do pole. O štěstí mluvil jenom policista. Řekl, že kdybychom se o metr stočili doprava, tak už tu pravděpodobně nejsme. A kdybychom se o metr stočili do leva, tak jsme téměř minuli mostek s trubkou bez újmy a mohli pokračovat v jízdě po poli. Já jsem ovšem celou věc prožíval jinak. Kdyby to naši andělé chtěli, jistě by nás o ten metr popostrčili stranou. Jenže oni mi zcela jistě chtěli uštědřit lekci, abych příště do zatáček vjížděl pomaleji, tím více, vezu-li sebou ještě jiné Boží tvory.