Také jsem byl v pátek 17. listopadu 1989 na Národní třídě, a také jsem si tuto událost pietně připomenul cestou z Albertova ve středu odpoledne po patnácti letech – tentokrát nezmanipulovaně, neanonymně schovaný do masy těl, nevedený novými ideologickými vůdci, jimiž podle on-line Lidovek ze 16.11. měli být všudypřítomný T. Halík a všudeslyšený M.C. Putna. Šli jsme coby sólokapři s malířem Petrem H. v polodešti impresionistického podzimu směrem na Národní třídu, nečekajíce na nic a na nikoho, vlastenecky naladěni, vzpomínající, žehrající, doufající.

Také jsem zapálil svíci v podloubí Kaňkova domu na Národní a také jsem se zúčastnil mítingu v Klubu Lávka pořádané občanským sdružením ANO pro Evropu. Také jsem v následujících dnech po 17. listopadu 1989 stál na Václaváku a zvonil klíči, symbolicky na rozloučenou, něžně, přeněžně se loučil se starým režimem, a také jsem v uzavřené společnosti Klubu na Novotného lávce poslouchal reflexe událostí před patnácti lety z úst samotných architektů polistopadové politické scény, V. Havla, P. Pitharta, Š. Pánka, J. Šiklové, V. Cepla a dalších. Také jsem míval strach a naději každého 21. srpna, 28. října a 16. ledna předlistopadových let tváří v tvář šiku policistů stojících proti nám, anonymnímu davu občanů jednotných ve virtuálním odporu vůči kvazikomunistickému režimu těch let, a také mám strach a naději nyní, patnáct let po politické změně, když výsledky z krajských voleb ukazují, že KSČM, už zase na vzestupu, je druhou nejsilnější politickou stranou v České republice.

Revoluce 1989, právem zvaná něžná, přeněžná, porodila několik krásných, vznešených, ryzích hesel, první z nich již samotný večer revoluce, přímo na Národní třídě, kde se studenti bránili voláním „máme holé ruce“. Následující dny se díky V. Havlovi zrodila další hesla, něžná, přeněžná: „nejsme jako oni“ a hlavně „láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí“. Sám stmelený dav pod balkónem na Václavském náměstí, anonymní básník, něžně, přeněžně, se stal tvůrcem myšlenky „v jednotě je síla“ a řady dalších, na které si už ani nevzpomínám. Přesto i po patnácti letech ve mně zůstává atmosféra té doby, čistoty, poctivosti, nového začátku, nové naděje, nových morálních hodnot, pravdivosti, práva, bezpečí, spravedlnosti, zodpovědnosti, radosti. A dnes?

P. Pithartova sebevědomá prognóza vyslovená před patnácti lety, že komunisté budou něžně, přeněžně a kontinuálně poráženi ve volbách, proto je není třeba zakazovat jako politickou stranu, se stala revolučním snem, jenž se rozplynul jak hevel, pára nad mořem za ranního vzestupu slunečního kotouče do blankytu nebes. Všudypřítomnost bývalých komunistů ve veřejné správě a politickém životě vedla k revizi něžného programu „holé ruce“ na neněžné a tenkrát pravděpodobně účinné hole v ruce. Morální hodnota listopadové atmosféry se po patnácti letech proměnila do étosu „s poctivostí druhých nejdál dojdeš“ a síla jednoty, skandovaná na Václaváku, se coby politikon dnes prosazuje výlučně v alternativách typu práv homosexuálů za registrované partnerství. Stejně nadsazená, byť vznešená, se ukázala hesla Havlova. Václav Havel, persona grata české politiky, kultury a světového étosu, v Klubu Lávka, patnáct let po listopadu 1989, vyznal: "zlo v lidech nelze zakázat, to přežívá". A láska? Pravda? Kde ty proboha tedy jsou?!

K čemu tedy ty dojemné kytičky, věnečky, svíce, psaníčka, piety, příchody, proslovy, odchody, mítingy, brífingy, písničky, reflexe, fotečky, vínečka, gulášci, partičky, bratříčci, hrady a hrádečci, vznešená slovíčka, slaďoučké větičky, kytičky, svíčičky, piety, proslovy, odchody, záchody …? Není pak pravdou pravdoucí, upřímností nad upřímností to stokrát odřený Špejchar blues, které na Lávce po mítingu hrál V. Mišík s R. Hladíkem úplně, ale úplně stejně, jako ho hrával za totáče, v listopadu 1989 a mnohokrát, mnohokrát potom? Lásko, pravdo, kde proboha jste, když zlo je tak latentně VŠUDYPŘÍTOMNÝ?!

 V Gn 6-8 čteme příběh o Noachovi a potopě. Ve své generaci byl Noach Bohem shledán jako ten jediný spravedlivý, bezúhonný, který chodil s Bohem. Potopou Bůh vyčistil zemi od lidí; s/vy/odmetl lidstvo kvůli jeho sklonu ke zlému. – Nový počátek, eh? Po potopě, dozvídáme se ke vší hrůze, sklony ke zlému má i Noach, ten nejlepší z nejlepších, nejmorálnější z nejmorálnějších, nejzbožnější z nejzbožnějších v lidském pokolení. Noach se po potopě nestal biologickým počátkem nového typu lidství! To, že zlo v člověku nehyne jeho intimitou víry, jeho zakotvením v transcendentnu, jeho touhou po sociálním státě, morální a mravně orientované společnosti, martýriem osobní angažovanosti, věděli nomádi, potomci praotce Jákoba, už ve starověku!! Ach jo.

Také jsme byli s přítelem, malířem Petrem H., ve středu 17. listopadu 2004 na Národní třídě zapálit svíci, také jsme si událost pádu nechtěného politického režimu pietně připomenuli cestou z Albertova, nečekajíce na nic a na nikoho, vlastenecky naladěni, vzpomínající, žehrající, doufající. A zase jsme byli omámeni ideály pravdy, lásky, svobody, zodpovědnosti za věci veřejné, za občanskou společnost. Zase. Jako tenkrát …