Dobrý pastýř dává za ovce svůj život

Celkem třikrát nás v těchto dnech - tak intenzivních - provázel zpěv litanií ke všem svatým: během pohřbu našeho Svatého Otce Jana Pavla II; u příležitosti vstupu kardinálů do konkláve, a také dnes, kdy jsme je znovu zpívali s prosbou: Tu illum adiuva – buď oporou novému Petrovu nástupci. Pokaždé jsem zcela zvláštním způsobem vnímal tento prosebný zpěv jako velkou útěchu. Jak jsme se cítili opuštěni po odchodu Jana Pavla II.! Papeže, který byl 26 let našim pastýřem a vůdcem na cestě časem. Překročil práh do jiného života – vstoupil do Božího tajemství. Tento krok však nekonal sám. Kdo věří, ten nikdy není sám – není sám ani v životě, ani ve smrti. V té chvíli jsme mohli vzývat světce všech staletí; jeho přátele, bratry ve víře, s vědomím, že jsou živým konvojem, který jej provází na věčnost až k Boží slávě. Věděli jsme, že jeho příchod je očekáván. Nyní víme, že je mezi svými a je skutečně ve svém domě.

Znovu jsme byli potěšeni, když jsme slavnostně vstupovali do konkláve, abychom zvolili toho, kterého si vybral Pán. Jak bychom dokázali poznat jeho jméno? Jak by mohlo 115 biskupů, pocházejících ze všech kultur a zemí, najít toho, jemuž Pán chtěl udělit poslání svazovat a rozvazovat? Zase jsme to věděli: věděli jsme, že nejsme sami; že jsme obklopeni, doprovázeni a vedeni Božími přáteli. A nyní, v této chvíli, mám já, slabý Boží služebník, přijmout tento neslýchaný úkol, jenž vpravdě přesahuje všechny lidské schopnosti. Jak to mohu udělat? Jak to budu schopen udělat?

Drazí přátelé, vy všichni jste právě vzývali celý zástup svatých, reprezentovaný několika významnými jmény Božích dějin s lidmi. Takto i ve mně ožívá vědomí: nejsem sám. Nemusím nést sám, co bych ve skutečnosti ani sám nést nemohl. Chrání mě zástup Božích svatých, je mi oporou a nese mě. A vaše modlitba, drazí přátelé, vaše shovívavost, vaše láska, víra a naděje, ty mě provázejí. Vždyť ke společenství svatých nepatří pouze velké postavy těch, co žili před námi a jejichž jména známe.

My všichni tvoříme společenství svatých, my pokřtění ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého, my, kteří žijeme z daru Kristova těla a krve, jehož prostřednictvím nás chce přetvářet a činit podobnými sobě samému. Ano, církev je živá, to je úchvatnou zkušeností těchto dnů. Právě v tísnivých dnech papežovy nemoci a smrti bylo našim očím úžasně odhaleno, že církev je živá. A církev je mladá. Nese v sobě budoucnost světa, a proto každému z nás ukazuje cestu do budoucna. Církev je živá a my to vidíme. Zakoušíme radost, kterou Zmrtvýchvstalý slíbil svým. Církev je živá, ona je živá, protože Kristus je živý, protože skutečně vstal z mrtvých. V bolesti, patrné na tváři Svatého Otce v době velikonoční, jsme kontemplovali tajemství Kristova utrpení a současně jsme se dotýkali jeho ran. Ale po všechny tyto dny jsme se také mohli v hlubokém smyslu dotýkat Zmrtvýchvstalého. Bylo nám dopřáno zakoušet radost, kterou nám slíbil – po krátkém období temnoty – jako ovoce svého vzkříšení.

Církev je živá – takto s velkou radostí a vděčností zdravím vás všechny, kteří jste se tu shromáždili, ctihodné spolubratry kardinály a biskupy, milované kněze, pastorační pracovníky, katechety. Zdravím vás, řeholníky a řeholnice, svědky proměňující Boží přítomnosti. Zdravím vás, laici, ponořené do velkého prostoru budování Božího království, rozšířeného ve světě, v každém výrazu života. S vroucím pozdravem se obracím také ke všem, kdo se znovuzrodili ve svátosti křtu, ale dosud s námi nejsou v plném společenství, i k vám, bratři z židovského národa, s nimiž nás pojí velké společné duchovní dědictví, jehož kořeny sahají až k neodvolatelným Božím příslibům. Nakonec má myšlenka jako šířící se vlna zalétá ke všem lidem naší doby, věřícím i nevěřícím.

Drazí přátelé, v této chvíli nepotřebuji představovat nějaký vládní program. Pár črtů toho, co považuji za svůj úkol, jsem už předložil ve svém poselství ze středy, 20. dubna, a nebudou scházet další příležitosti, abych tak učinil. Mým skutečným programem je toto: nekonat vůli svou, nesledovat vlastní ideje, nýbrž spolu s celou Církví naslouchat slovu a vůli Pána a nechat se Jím vést, aby tak On sám vedl svou Církev v této hodině našich dějin.

Místo abych předkládal program, chtěl bych se raději prostě pokusit o komentář dvou znamení, kterými se liturgicky vyjadřuje převzetí Petrova úřadu; obě tato znamení jsou také ostatně přesným odleskem toho, co jsme slyšeli v dnešních čteních.

Prvním znamením je pálium, utkané z čisté vlny, jenž mi bylo vloženo na ramena. Tento pradávný symbol, který římští biskupové nosí už od IV. století, lze považovat za obraz Kristova jha, jenž biskup tohoto města, Služebník služebníků Božích, přijímá na svá bedra. Boží břímě je Boží vůlí, kterou přijímáme. Tato vůle pro nás není vnějším břemenem, jenž by nás utiskovalo a bralo nám svobodu. Poznat, co Bůh chce, poznat jaká je cesta života, to bylo radostí Izraele, to bylo jeho velkým privilegiem. A to je i naší radostí. Boží vůle nás neodcizuje, očišťuje nás – možná i bolestným způsobem – a tak nás přivádí k nám samotným. Takto nesloužíme pouze Jemu, nýbrž spáse celého světa, celých dějin.

Symbolika pália je ve skutečnosti ještě konkrétnější: beránčí vlna má představovat ztracenou či nemocnou a slabou ovečku, kterou si pastýř vkládá na ramena a přivádí ji k vodám života. Podobenství o ztracené ovečce, kterou pastýř hledá v poušti, byla pro církevní Otce obrazem tajemství Krista a Církve. Lidstvo – my všichni – jsme zbloudilou ovcí, která už v poušti nenachází cestu. Boží Syn to však nepřipouští; nemůže opustit lidstvo v tak zuboženém stavu. Rychle se zvedá, opouští slávu nebes, jen aby ovečku znovu nalezl a šel za ní až na kříž. Bere si ji na ramena, nese naše lidství, nese nás. On je dobrý pastýř, který dává za ovce svůj život. Palium především říká, že my všichni jsme neseni Kristem. Ale současně nás vybízí, abychom nesli jeden druhého. Palium se tak stává symbolem pastýřského poslání, o němž mluví druhé čtení a evangelium. Kristův posvátný neklid musí oživovat pastýře, není mu jedno, že tolik lidí žije na poušti.

Existuje mnoho forem pouští. Je poušť chudoby, poušť hladu a žízně, poušť opuštěnosti, samoty, zmařené lásky. Existuje poušť zatemnění Boha, prázdnoty duší, kde už není vědomí důstojnosti a lidského putování. Ve světě se množí vnější pouště, protože jsou velmi rozlehlé vnitřní pouště. Poklady Země už proto neslouží k budování Boží zahrady, v níž by všichni mohli žít, ale jsou v područí sil vykořisťování a ničení. Církev jako celek a pastýři v ní, se musí stejně jako Kristus vydat na cestu, aby vyvedli lidi z pouště a přivedli je k místu života, k přátelství s Božím Synem, k Tomu, který nám dává život, život v plnosti.

Symbol beránka má ještě další aspekt. Ve Starém Zákoně byl zvyk, že králové se sami označovali za pastýře svého lidu. Byl to obraz jejich moci, cynický obraz: národy pro ně byly jako ovce, s nimiž mohl pastýř nakládat dle libosti. Pastýř všech lidí, živý Bůh, se však sám stal beránkem, postavil se na stranu beránků, těch, po nichž se šlape a jsou zabíjeni. Právě tak se projevuje jako pravý pastýř: „Já jsem dobrý pastýř.. dávám za ovce svůj život“, říká Ježíš sám o sobě (Jan 10,14ss). Není to moc, která zachraňuje, nýbrž láska! To je Božím znamením: je láskou. Kolikrát bychom si přáli, aby se Bůh ukázal silnějším. Aby tvrdě zasáhl, pokořil zlo a vytvořil lepší svět. Ospravedlňují se tím všechny ideologie moci, ospravedlňují tak ničení toho, co by se stavělo pokroku a osvobození lidstva. Trpíme kvůli Boží trpělivosti. A přece jeho trpělivost všichni potřebujeme. Bůh, který se stal beránkem, nám říká, že svět zachránil Ukřižovaný, ne ti, kdo jej křižovali. Svět je vykoupen Boží trpělivostí a ničen netrpělivostí lidí. Jedním ze základních rysů pastýře proto musí být láska k lidem, kteří mu byli svěřeni, tak jako miluje Kristus, jemuž slouží. „Pas mé ovce“, říká Kristus Petrovi a v této chvíli mně.

Pást znamená milovat a milovat znamená také být připraveni trpět. Milovat znamená dávat ovcím skutečné dobro, pokrm Boží pravdy, Božího slova, pokrm jeho přítomnosti, kterou nám dává v Nejsvětější svátosti. Drazí přátelé, v této chvíli mohu jen říct, modlete se za mě, abych se stále více učil milovat Pána. Modlete se za mě, abych se učil stále více milovat jeho stádce, vás, Svatou Církev, každého z vás jednotlivě i všechny společně. Modlete se za mě, abych ze strachu neprchl před vlky. Modleme se za sebe navzájem, aby nás Pán nesl a my se naučili nést jedni druhé.

Druhým znamením, kterým se při dnešní liturgii představuje uvedení do Petrova úřadu, je předání pastýřského prstenu. Petrovo povolání být pastýřem, o němž jsme slyšeli v evangeliu, následuje po vyprávění o hojném rybolovu. Po noci, během níž nadarmo vrhali sítě, apoštolové spatřují na břehu Zmrtvýchvstalého Pána. Přikazuje jim, aby se znovu vrátili k lovu a hle, síť se tak naplnila, že ji nemohou vytáhnout; 153 ryb. „A přestože jich bylo tolik, síť se neprotrhla“ (Jan 21,11). Toto vyprávění, na sklonku Ježíšova pozemského putování s apoštoly, odpovídá vyprávění z počátku: ani tehdy učedníci za celou noc nic nechytili; i tehdy Ježíš vyzval Šimona, aby znovu zajel na hlubinu. A Šimon, kterému se ještě neříkalo Petr, dává úžasnou odpověď: Mistře, na tvé slovo spustím sítě! A hle, udělení poslání: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi“ (Lk 5,1-11).

Také dnes se říká Církvi i nástupcům apoštolů, aby zajeli na hlubinu v moři dějin a spustili sítě, aby získávali lidi pro evangelium, pro Boha, Krista, pro pravý život. Otcové věnovali zvláštní komentář i tomuto jedinečnému úkolu. Říkají: pro rybu, která je stvořena pro vodu, je smrtelné, je-li vytažena z moře. Je zbavena svého životního prvku, aby sloužila za pokrm člověku. Ale v poslání pastýře lidí dochází k opaku. My lidé, žijeme v odcizení, ve slaných vodách utrpení a smrti, v temném, nepropustném moři beze světla. Síť evangelia nás vytahuje z vod smrti a nese nás do jasu Božího světla, do pravého života. A právě tak po příkladu Krista, je třeba v poslání pastýře lidí, přenášet lidi ze slaného moře všech odcizení do země života, k Božímu světlu. Právě tak tomu je, jsme tu, abychom ukazovali lidem Boha. A jedině tam, kde je Bůh viditelný, začíná skutečný život. Jedině tehdy, když se v Kristu setkáme s živým Bohem, poznáváme, co je život. Nejsme náhodným a bezvýznamným produktem evoluce. Každý z nás je plodem Boží myšlenky. Každý z nás je chtěný, každý z nás je milován, každý je nezbytný. Není nic krásnějšího než být zasaženi, překvapeni evangeliem, Kristem. Není nic krásnějšího než poznat Ho a přátelství s ním předávat jiným. Úloha pastýře, rybáře lidí, se mnohdy může zdát obtížnou. Je však krásná a vznešená, neboť je konečně službou radosti, radosti z Boha, který chce vstoupit do světa.

Tady bych rád uvedl ještě jednu věc. Jak v obraze pastýře, tak rybáře vystupuje zřejmým způsobem povolání k jednotě. „Mám ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést a uslyší můj hlas a bude jedno stádce a jeden pastýř“ (Jan 10,16), říká Ježíš v závěru řeči o dobrém pastýři. Vyprávění o 150 velkých rybách končí radostným konstatováním: „ačkoli jich bylo tolik, síť se neprotrhla“ (Jan 21,11). Ach, milovaný Pane, nyní se protrhla!, řekli bychom zkormouceně. Ale ne, nesmíme být smutní! Radujeme se z tvého příslibu, jenž nezklame, a učiníme vše, jen abychom kráčeli po cestě k jednotě, kterou jsi slíbil. Pamatujme na ni v modlitbě k Pánu jako žebráci: ano, Pane, rozpomeň se na to, cos slíbil. Dej, ať jsme jeden pastýř a jedno stádce! Nedopusť, aby se tvá síť roztrhla a pomoz nám být služebníky jednoty.

V této chvíli se ve vzpomínce vracím k 22. říjnu 1978, kdy papež Jan Pavel II. tady na náměstí svatého Petra začínal svou službu. Znovu a stále mi v uších znějí jeho tehdejší slova: „Nebojte se, otevřete, ba dokořán rozevřete brány Kristu!“ Papež mluvil k silným, k mocným světa, kteří se báli, že Kristus by jim mohl vzít něco z jejich moci, kdyby ho nechali vstoupit a dopřáli svobodu vyznání. Ano, zajisté by jim něco vzal: panství korupce, překrucování práva, svévoli. Ale nevzal by nic z toho, co patří ke svobodě člověka, k jeho důstojnosti a k budování spravedlivé společnosti.

Navíc papež mluvil ke všem lidem, zvláště k mladým. Nemáme snad všichni nějakým způsobem strach, necháme-li Krista zcela vstoupit do našeho nitra, jestliže se mu cele otevřeme, strach, že by mohl z našeho života něco vzít? Nebojíme se snad zříci se něčeho velkého, jedinečného, co činí život tak krásným? Neriskujeme, že se pak octneme v úzkosti a zbaveni svobody? A papež znovu říká: ne! Kdo nechá vstoupit Krista, nic neztrácí, nic, absolutně nic z toho, co činí život svobodným, krásným a velikým. Ne! Jedině v tomto přátelství se dokořán otvírají brány života. Pouze v tomto přátelství se skutečně otvírají velké schopnosti lidství. Jedině v tomto přátelství zakoušíme to, co je krásné a činí svobodným. Tak bych chtěl dnes velmi mocně a s velkým přesvědčením, vycházeje ze zkušenosti dlouhého osobního života, říci vám, drazí mladí: nebojte se Krista! On nic nebere, a dává všechno. Kdo se dá jemu, dostane stokrát víc. Ano, otevřete, dokořán rozevřete brány Kristu a naleznete pravý život.
Amen.

Přeložil Josef Beníček, titulky redakční