Seznamka
Michael Otřísal je dramaturgem pražské redakce náboženského vysílání České televize. V televizi pracuje již patnáct let. Také jeho závěrečné práce při studiu na FAMU se týkaly této problematiky. Zároveň je farářem Českobratrské církve evangelické.
Jaká je podle Vás úroveň české žurnalistiky?
Domnívám se, že naše mediální školy nedokážou žákům vštípit to, že mají být především hrdí na to, že jsou žurnalisté. Ponořit se do toho neuvěřitelně dobrodružného úkolu pravdu rozkrývat, ne hlásat a kázat. Tím vlastně z druhé strany svědčí o síle té pravdy. Pravda není žádná chudinka, kterou je třeba okopávat, vytahovat na světlo. Co to je za pravdu, kterou je třeba dávat do skleníčku, aby na ni nefouklo, a držet ji na sluníčku? Jde o to, že naše články a pořady postrádají základní rozměr žurnalistiky. Žurnalista se musí pořad ptát. Musí se ptát i nepříjemně, aby se dozvěděl něco opravdového, aby to nebyly jen nahrávky na smeč, jak vídáváme v těch starých filmech – „pane řediteli, bouchněte si“. Připravit to tak, aby si pán ředitel zasmečoval a vyhrál. To není žurnalistika.
foto:archív M. Otřísala
Na ChristNetu se snažíme o otevřenost, ale nejdeme jen za aférami. Nejsme primárně závislí na žádné církvi (také nemáme pořad žádné peníze :-) . Skrytě se ale snažíme o určitou apologetiku víry. Jaký je váš profil křesťanského vysílání a obecně náboženského média?
Z mého pohledu by vysílání mělo být nabídkou co nejširšímu spektru lidí. Záměrně neuvádím evangelizaci ani misii, protože nevěřím na evangelizaci prostřednictvím médií. Ta musí být skutečně osobní. Dají se ale otevírat dveře, lze zbavovat lidi předsudků a odstraňovat kameny z cesty. To vše jde. Náboženské vysílání, ale i třeba vaše stránky mají být především službou nás křesťanů co nejširší veřejnosti. Zvláště veřejnoprávní medium by mělo být tím, co obsahuje to krásné anglické slovo „broadcasting“ – do široka prozrazovat, ne narrowcasting – zasílání na vybrané adresy! My nejsme zasílání, ale vysílání! Samozřejmě že částí naší práce je i to zasílání, služba určité definované skupině věřících (sem řadím především přenosy bohoslužeb z domova i zahraničí), ale vlajková loď náboženského vysílání (Cesty víry a Křesťanský magazín) by měla být čitelná a „usledovatelná“ i běžným televizním čumilem. Jsem vždycky rád, když se dovím, jak překvapivé diváky také máme.
Od března se změnila koncepce náboženského vysílání. Větší prostor má dostat prezentace jiných náboženství. Jste s touto změnou spokojen?
Přiznám se, že přesně nevím, kterou novou koncepci náboženského vysílání myslíte. Pokud máte na mysli jakési programové prohlášení nového brněnského programového ředitele, pak musím konstatovat, že kromě zdůraznění některých rysů v něm nic překvapivého nenacházím. Nutnost přinášet informace o jiných náboženstvích i většinovému křesťanskému divákovi patří už léta k dramaturgii pražské redakce náboženského vysílání. Veřejnoprávní charakter našich pořadů si sám říká o otevřenost v informování o duchovních směrech, se kterými budeme, ať se nám to líbí nebo ne, konfrontováni v pluralitní Evropě. To neznamená ztrácet křesťanskou perspektivu a identitu, jen ji počestně a statečně nasadit do otevřeného dialogu. Tam se má osvědčit její síla a hodnota, ne v jejím mocenském protlačování na obrazovku.
Ve vysílání pražské redakce jsem postrádál docela obyčejné náboženské zpravodajství. Od začátku roku je to lepší, ale stále máte málo témat ze zahraničí.
Náš časový prostor je hodně malý a jsme bohužel hodně lokální patrioti. Diváky je třeba trénovat, aby dostali chuť dívat se za humna. Nepatří to k dobrému „tonu“ – pohled za humna. Zpravodajství bych dělal velmi rád a bylo by co vysílat. Zpravodajské agentury nabízí slušný obrazový servis. Konkrétně evropský veřejnoprávní servis EBU (Europian Broadcasting Union), který přes satelit vysílá zpravodajství 24 hodin denně. S tím se dá pracovat, ale je třeba šetřit omezeným časem. Lidé by si stěžovali, pokud bych to dělal na úkor domácího zpravodajství.
Brněnská redakce ale zpravodajství ze zahraničí má. Přebírají od Telepace zprávy z Vatikánu.
To není zpravodajství, to je Vatikán. Je to PR (public relation – veřejná prezentace - reklama vybrané instituce – pozn.red.). To je církevní bulletin a ne zpravodajství. Zpráva musí být nezávislá, ověřená ze dvou zdrojů. Je to Pyrhovo vítězství, dělat takto „propagandisticky“ zpravodajství. Budeme-li v médiích dělat to, co se tam dělat nemá, propagovat sami sebe, tak nám po čase nikdo nebude věřit. To je podobné, jako když komunisté posléze začali říkat „pravdu“, tak již nikdo o ně nestál. Všechna tato „vítězství“ se nám vrátí. Tím, jak se protlačíme dopředu, ukážeme se jako neprůstřelní mravní hrdinové, jak jsme krásní a šťastní. To se všechno obrátí proti nám. Nesmíme mít strach z toho, že by se mohlo objevit něco třaskavého. Vždyť my nemáme úkol předstírat andělské schopnosti andělského společenství. To nejzajímavější na naší víře nejsou naše zvyky a dovednosti, nýbrž to, co s námi hýbá, ta chuť žít a znovu začínat, ač padáme na ústa. Tenhle dobrodružný rys víry v televizním médiu „funguje“ mnohem lépe než nepohnutelná mravnost posvátných majitelů pravdy.
REAKCE REDAKTORA BRNĚNSKÉ REDAKCE:
Zdroj zpráv není TELEPACE ale oficielní televizní společnost suverénního státu Vatikán "Centro televisivo Vaticano" s níž má ČT smlouvu (o této smlouvě pan Otřísal nic neví, pozn. red.). Chcete-li nechat zprávy z tohoto zdroje ve vámi indikované pozici, pak je pravdou, že každý stát, používá svou veřejně právní televizi k účelům, které momentálně mapují politickou situaci v zemi.
Jsou-li propagandou oficielní návštěvy u papeže, jeho setkání se zástupci jiných církví a podobně, nemá smyslu na toto téma diskutovat. Nebo nevíte co se ve zpravodajství vysílá. Vy byste zřejmě raději očekávali špeky o homosexualitě, celibátu kněží a lidských selháních členů církve. Tím v žádném případě nehájím určitý stupeň konzervativnosti Vatikánu ve vztahu k médiím.
S pozdravem
Petr Chovanec - absolvent mediálních studií a redaktor ČT Brno
Související články: Náboženské pořady v televizi ztratily přes 100.000 diváků
