Stál jsem na ocase pětisethlavého hada pasivně roztáhlého podél stěny vstupního foyer Medison Square Garden, lačného po vstupenkách na koncert irské skupiny U2. Ten večer byl první z jedenácti newyorských vystoupení Vertigo Tour 06 vyprodaných dlouho dopředu. Bylo šest hodin večer, koncert začínal v osm a hadovi zezadu narůstaly další hlavy. Mluvily anglicky, španělsky, francouzsky. Hada obíhali černí dozorci a varovali před dealery prodávajícími falešné vstupenky. Ti opravdu přišli. Vmísili se do těla hada, nabízeli své zboží, byli odmítáni, ale nevzdávali se. Hledali oběť. Absurdní. Sami byli obětí těch, kteří falešné vstupenky vyrobili a prodali jim je za poloviční cenu. Každou čtvrthodinu se od hlavy hada odtrhlo třináct čekatelů, které černý dozorce odváděl k pokladně. Zatímco se zbytek těla posunul, k ocasu přirostlo stejné množství fanoušků.

Do útrob haly Medison Square Garden vcházeli šťastní majitelé vstupenek. Procházeli kolem hada, jenž byl vtěstnán do uličky ohrazené ocelovými zátarasy, s výrazem návštěvníků zoo. Měli více štěstí. Ale jakého? Štěstí je relativní komodita. Je to pocit nabytý prozíravostí nebo náhodou – shodou okolností naházených na jednu hromadu dávájící smysl. Patřit mezi šťastně naházené pro tuto chvíli znamenalo mít koupené vstupenky on-line dva měsíce dopředu a zaslané FedExem domů. Šťastně naházenými se staly i ty hlavy hada, které černý dozorce již odvedl k pokladně, kde si zakoupily vrácené vstupenky. O své štěstí se stále pokoušeli dealeři s falešnými vstupenkami.

Ve tři čtvrtě na osm bylo tělo hada stále ještě pětisethlavé. Ti kteří přišli před dvěma hodinami, prostoupili hadovým tělem k hlavě. V tu chvíli jsem byl třináctý a měl reálnou šanci, že budu odveden k pokladně co nevidět. Jenže … štěstí smůlu jen leští. Černý dozorce přišel, a namísto aby nás odvedl, řekl, že tento večer již žádné vstupenky nebudou. Nato se o své štěstí naposledy pokusili dealeři s falešnými vstupenkami, ale nikdo si je od nich nekoupil ani v této situaci. U2 ten večer hrála pro šťastlivce s lístky. Ne pro mě.

Jenže štěstí je relativní komodita a kompozice náhodných prvků vytvářejících smysl se mění úhlem pohledu. Cožpak není štěstí již to, že žiji v New Yorku, kde ten večer U2 vystupovala? A není štěstí to, že k tomu, abych se sem dostal, mi stačí půl hodina sabvejí? A není štěstí také to, že jsem stál ve frontě ve foyer nejslavnější kulturní haly světa, kde předevčírem hrál Paul McCartney a předtím pár dní Rolling Stones? Odcházel jsem domů. S pocitem štěstí jsem si koupil u stánku před halou coca-colu a těšil se představou, jak šťastná bude má žena, že jsem se ten večer vrátil nečekaně brzy domů.