Svou image sebou nosíme jako dvojníka, jehož tvář se ne vždy shoduje s obrazem, který vídáme v zrcadle při pohledu na sebe samé. Dost se na jeho vzniku podílíme sami, ale někdy k němu přijdeme jako k mastnému fleku, který nesmyje ani čistý líh. Naštěstí pro nás je image nepřenosná. Naštěstí. Dvojník, který se s námi pohybuje v naší rodině, není tentýž, který se k nám přidružuje v zaměstnání nebo kdekoliv jinde. Změníme-li pracovní místo, naše image tam zůstává také, uložena v pamětích bývalých kolegů. Někdy má image podobu obnošených, páchnoucích bot, jindy bot zachovalých díky krémování a užívání vhodného deodorantu. Se vstupem do nového zaměstnání jsme o starou image lehčí, ale práce na nové image nám opět začíná. Dvojníka, tedy svou image, dokáže někdy zrodit jen pouhá příhoda z dětství. Někdy to je jen nedůležitá událost, tak banální a bezvýznamná jako třeba cesta na koloběžce z Prahy do Jakubčovic.

   Bylo mi patnáct. Rodiče odjeli tak jako každé léto do Jakubčovic za babičkou. Zůstal jsem doma s kotětem Májou. První týden bez rodičů byl balzámem, druhý se mi začalo stýskat. Od svých dětských let jsem byl v Jakubčovicích každé léto a tento rok by to mělo být poprvé, kdy bych nepřijel? Řekl jsem si, že se tam vydám. Ale neobvykle. Ve sportovních potřebách v Praze na Lhotce prodávali dětskou koloběžku vyrobenou v NDR. Její pevná konstrukce a nafukovací kola spolehlivě uvezla i větší váhu. Vážil jsme v těch letech pouhých padesát kilo. Odšrouboval jsem blatníky a na sedačku připevnil spací pytel a celtu a mezi řidítka uvázal tašku s jídlem a vyjel. Mojí spolujezdkyní byla kočička Mája uvázaná v šátku za sedačkou.

   První den z Prahy do Poděbrad uběhl dobře. Sklízel jsem obdivné pohledy míjejících automobilů. Pouze protijedoucí kamióny na mně varovně troubily. Druhý den jsem dojel do Vimperka a třetí den projel Opavu a blížil se k cíli své poutě. Unavený, špinavý a zpocený jsem v podvečer dorazil do malebných Jakubčovic. Opřel koloběžku o kůlnu a v trenýrkách s Májou v ruce vešel do babiččiny chaloupky, kde seděli otec s matkou a s nimi i několik strýců a tet. Nikdo mě nepřivítal; všem v mluvení zabránil úlek. První se na slovo zmohl otec. „Jak jsi přijel?“ řekl chladně.

   „Na koloběžce,“ řekl jsem popravdě.

   „Tebe mrzí, že žiješ, viď?“ dodal po chvíli. Tím bylo uvítání odbyto. Nato se všichni vysypali z chaloupky ven, aby se na vlastní oči podívali na dopravní prostředek, který se jim pojil s představou dětské hračky. Postavili se před ni a … smích a otázky nebraly konce. Pokračovali s nimi i po večeři. Ještě se jim nestalo, že by někdo ujel čtyři sta kilometrů na dětské koloběžce. Bylo-li to za tři dny, či bylo-li by to za pět, již nehrálo roli.

   Dvojník image ten večer byl ještě v prenatálním stavu, avšak na svět přišel již následující ráno. Babička si nenechala pro sebe, že ji přijel navštívit vnuk z Prahy, ale nezapomněla rovněž dodat,"ľudé dobří, on přijel na kolobjéžce". Dvojníkovi se mezi lidmi Jakubčovic líbilo. Když jsme po týdnu odjížděli, tentokrát s rodiči v autě, vědělo se o mé koloběžkové cestě všude. Od toho léta až podnes minulo čtvrt století. Nejezdil jsem do Jakubčovic každoročně, ale kdykoliv jsem přijel, můj dvojník image ožil. Ačkoliv v Praze koloběžkovou historku nikdo neznal a dvojník zůstával ve svém rodišti, v Jakubčovicích se ke mně vždycky přidružil a neopustil mě ani na chvíli, kamkoliv jsem se hnul. Od toho léta jsem pro ně byl Pražakuv synek Jarek, co dojel s kočkum na kolobjéžce, a tohoto cejchu jsem se již nezbavil.

   Jsou však horší cejchy. Moudrý Kohelet (7,1a) říká: „Dobré jméno je nad výborný olej.“ Myslím si, že dobré jméno a dobrá image je to samé. Jejich kvalitu a vážnost následků neurčuje jen vyjímečný výkon, ale i malá, neobvyklá událost. Tu odnese jen čas a zapomnění. Do té doby s ní nikdo nehne. Je stálejší než hvězdy v nadhlavníku. Jak s ní tedy žít? Pokud je to jenom trochu možné, nejlepší je nechat ji dýchat jejím vlastním rytmem. A přijde-li na ni řeč, tak společně s ostatními se jen od srdce zasmát.