Sexuální výchova je zařazována do občanské nauky a její výsledky jsou tristní. Děti očividně nemají styk s reálným obrazem života či jsou manipulovány, aby potrat chápaly jen jako nezbytný lékařský zákrok, který je zbaví odpovědnosti a usnadní jim život. Představují se jim „přeplněné“ dětské domovy, do vědomí se jim vkládá strašák znásilnění. Přitom je čekací doba na novorozence např. v Praze kolem tří let, takže „odložené“ děti prakticky okamžitě jdou do milujících rodin. A znásilnění s následkem otěhotnění je v praxi výjimečný jev.
Je otřesné, když šestnáctiletá gymnazistka říká, že je „nelidské zabít dítě, které za nic nemůže“ a jedním dechem dodává „ale kdybych se sama dostala do těžké situace, podstoupila bych to“. Když už plodu přiřkne status dítěte a zároveň ho chce usmrtit, není to protimluv? A ne-li protimluv, co vlastně? Nechci spekulovat, zda v té absolutní neúctě k lidskému životu není i jiný úmysl. Každopádně jde o naprosté selhání humanismu a zdrcující odpověď na výchovu ve školách.
Proto jsem přesvědčen, že současná kampaň charitativní organizace Hnutí pro život ČR s názvem Svoboda volby měla probíhat nejméně stejnou dobu jako tato školní sexuální „osvěta“. Je pravděpodobné, že k probuzení svědomí – podobně jako při dopravních nehodách – mohou pomoci právě drsné záběry zmařených lidských životů. Protože o tom ona „svoboda volby“ je – zda nechat své dítě usmrtit, nebo zda překonat těžkou situaci láskou k němu a od něj pak na oplátku lásku čerpat.
Autor je bývalý poslanec Parlamentu ČR. Článek nebyl vydán v deníku MfD s poukazem na to, že v předvolební době texty politiků nevydávají.
