Pod názvem "Musím jít dál" představilo nakladatelství Cesta deníkové záznamy jezuity P.Františka Lízny, který se věnuje zejména lidem na okraji společnosti (vězňové, Romové, bezdomovci). Teologicko-filozofickými rozbory nezatížený, zato ryzí „mužský“ text vypovídá nejen o pouti, kterou 62letý František Lízna absolvoval v dubnu-srpnu 2004, ale hlavně o jeho vidění světa. V knize nechybějí situace, v nichž se tento kněz při zápasu sama se sebou (v té době už s bujícím zhoubným nádorem) dostává do situace těch, o které se stará a na které formou „modlitebního losování“ nezapomíná ani při této cestě. Prostý neliterární styl autora, s kterým koresponduje i výtvarný doprovod knihy, umožňuje snadnou orientaci v textu i člověku, který se nepohybuje v církevním prostředí. Deník je doplněn řadou cenných dokumentů – fotografií, kopií původního deníku, poutnickou knížkou, dopisem Václavu Havlovi, pozdraven od současného prezidenta Václava Klause.

30. den, Brunnen – Stans (střední Švýcarsko), celkem 867 km

 (…) Plavba přes Vierwaldstättské jezero trvala 10 minut. Nádherný zážitek! Brunnen a jezero patří k nejkrásnějším místům, které jsem kdy spatřil. Pak mě čekala vražedná cesta z Treibu do Emmettenu (762 m n. m.), neustálé stoupání pěšinkami přes louky a lesy. Nechyběly vyložené propasti, oddělené ocelovými lany. Odměnou za namáhavý výstup je pohled na hory a jezero. Majitel statku ve vesnici před městečkem Emmetten zřejmě nesnáší turisty. Přehradil cestu u svého pozemku tak, že tudy skoro nejde projít. Při pokusu překonat plot mě zasáhl elektrickýwww.cestabrno.cz   výboj. Jinak je tu nádherně. Lanovky vyvážejí turisty na vrcholky hor.

Moje utrpení tím ale neskončilo. Do Beckenriedu na břehu jezera se vůbec nedalo sejít. Kdosi mě upozornil, že je zakázáno jít po krajnici silnice a že musím počkat na autobus. To jsem samozřejmě odmítl a začal scházet riskantním způsobem. Vydal jsem se po lesní cestě, ale ta končila v neschůdném prostoru. Tak jsem se vrátil a zvolil vyloženě krkolomný sestup.

Do Beckenriedu jsem přišel zcela vyčerpán. Odpočinul jsem si v kostele, kde z reproduktorů velmi tiše zněla hudba a zpěvy z Taizé. Sílu jsem nabíral i v přístavišti. Skoro bych řekl, že mám co dělat s krizí. Teď sedím na lavičce naproti pomalu zapadajícímu slunci, před sebou dnešní cíl: Stans. Do širokého údolí zní dutý plechový zvuk kravských zvonců. Ze strání tečou bystřiny, mimořádně dobře ošetřené, usměrněné do ocelových trubek. Vrcholky hor jsou bílé. (…)

 82. den, Larceveau – Orisson (jižní Francie), celkem 2327 km

 www.cestabrno.cz   (…) Port (myšlen Saint Jean-Pied-de-Port – častý výchozí bod poutě do Compostely – pozn. red.) se podal bezbolestně — objevil se jako by znenadání. Kouzelné městečko s mnoha odkazy na Compostelu, úzkými uličkami a starobylými domy. Teď odpočívám v jednom dobře vybaveném gîte a píši poznámky. Před chvílí jsem se setkal s maďarským poutníkem, který je prý na cestách již 25 dní. Občas stopuje. Je dost starý, tělnatý a penězi nejspíš neoplývá. Také je potetovaný, možná byl ve vězení. Vzbudil můj soucit a dal jsem mu 20 eur. Plakal. Zdá se mi, že je trochu opilý, a nejsem si jistý, zda jde do Compostely, ale působí na mě jako velmi zbožný muž.

V Portu je turistů jako v Praze u Hradu. Plno obchodů. Vešel jsem do pěkné restaurace a vybral si menu za 13,60 euro. Název jídla vypadal baskicky. Byla to výborná polévka s vajíčkem, pak pstruh a karamelový dort. Koupil jsem film a sardinky. Opravdoví holandští poutníci navracející se z Compostely pěli na Port chválu a podepsali se mi na pohled, který odesílám Václavu Havlovi — na toho dnes padl los, abych se za něho modlil.

I další informační gîte je dobrou službou pro poutníky, vede je laskavý manželský pár s dobrou angličtinou. Mně se věnoval Australan, který se pro práci v gîte rozhodl po své vlastní pouti do Compostely. Tehdy, jak sám tvrdil, šel jen „lážo plážo“, ale domů se vrátil jako nový člověk. Vystavil mi novou knížku na razítka, vše dokonale vysvětlil a nic po mně nechtěl, dokonce mi telefonicky zajistil gîte v Pyrenejích.

Potkal jsem řadu známých. Potřásl jsem si rukou s kalifornským manažerem a také dobrým knězem z Francie, co mně již dříve prokázal službu, a směle vyšel do kopců. Na 27 km se tu překonává 1 300 metrů. Krajina je překrásná. Vysoké kopce porostlé krásným kapradím s pasoucími se ovcemi, nízkými domy a samotami v údolích. Teď sedím v gîte v Orissonu. Všude kolem horská krajina. Velké okno poskytuje pohled na vrcholy, ze kterých vystupují valící se mraky. Krajina se pomalu zahaluje do soumraku a šera. Počasí: do odpoledne přívětivé, k večeru přibývá oblačnosti, začíná pršet a ochlazuje se. Gîte je úplně nové, ale hosteliér není zrovna přívětivý, jedná profesionálně, chladně, není v něm stopy po křesťanské službě — například určil, že snídaně bude v 7.00, ačkoli jsem navrhoval 8.00. Raduji se z blízkosti Španělska. Párkrát zakokrhal kohout. Deo Gratias! Na cestě jsem během dneška a včerejška viděl 2 mrtvé hady.www.cestabrno.cz  

 

86. den, Obanos – Los Arcos (Španělsko), celkem 2450 km

Ve městě jsem se setkal se dvěma duchovními, oblečenými do sutan s výrazně širokým cingulem a kolárkem. Když jsem před jedním z nich zmínil, že jsem jezuita, zareagoval pobaveně a snad i ironicky. Má menší batoh, kráčí rychle a vypadá, jako by právě vypadl z ilustrací náboženských fanatiků Jiráskova Temna. Při chůzi se ho ptám, do jaké řehole patří. Odpovídá: „Lefébvre.“ Uklidnilo mě to, jsem rád, že takové oblečení žádní klasičtí řeholníci nenosí. Znovu se s ním setkávám v jednom kostele. Nevím, zda chce sloužit mši svatou. Ptám se ho a on odpovídá, že ano. Říkám mu, že ji chci také sloužit, a on hned má starost o to, abych požádal místního kostelníka o povolení. Než jsem udělal kříž, abych začal mši, vyšel z kostela. A po ní mně pak vytkl, že jsem při bohoslužbě nebyl řádně oblečen. Ptal se mě, jestli znám nové instrukce Svatého otce.

Usoudil jsem, že je to buď velmi mladý klerik, nebo jen student teologie. Vysvětlil jsem mu situaci u nás za totality, kdy jsme sloužili mše ve vězeňských hadrech, a nastínil jsem svou představu kněžství — že má být službou, odmítat jakoukoli okázalost a žít ze znamení doby, a ne hledat záchranu v minulosti.

Tím to ještě nekončí. Ze skupinky lefébvristů, tvořené mladými i staršími příznivci, se odděluje jeden z těch starších a přichází ke mně. Sděluje mi, že vůbec nevypadám jako kněz a že pokud nečtu latinské instrukce, pak jím nejspíš nejsem. Nebudu se s ním hádat. Skupinku znovu docházím, až když odpočívají u jednoho kostela. Jdou ostrým tempem. V klerice oblečený starší muž — zřejmě kněz — se modlí breviář.

Dál pokračuji sám poté, co jsem poobědval špagety. Cesta vede do kopců a poskytuje široký výhled. Na jednom místě vidím výrazné nápisy. V sousedství zřejmě proslulé vinopalny je možno se napít nejen vody, ale i vína, obojí lze získat pouhým otočením kohoutku. Odpočívají tu 2 sympatičtí Němci jdoucí z Pamplony, dělím se s nimi o zkušenosti z cesty. Nedaleko je volně přístupný nádherný starý klášter. Jmenuje se Irache, je národní památkou a nutně potřebuje opravu (pořizuji fotografii).

 

91. den, San Juan de Ortega — Burgos, (Španělsko), celkem 2598 km

 Noc utrpení. Spal jsem na chodbě a do 23.15 rušili cyklisté. V 5.00 zase naopak někteří odcházeli, každý neustále otvíral či zavíral batoh, chřestil sáčky a bouchal dveřmi. Ráno jsem vycházel se sympatickým německým poutníkem. Šli jsme spolu přes 1 a 1/2 hodiny, zapomněli sledovat značky a odbočili. Až v jedné vsi jsme se znovu napojili na správnou cestu. Ten dobrý muž přiletěl letadlem do Barcelony a odtud míří do Compostely.

Narodil se v NDR, dodnes si pamatuje, jak ho jednoho dne časně ráno vzbudila maminka a oznámila mu, že do naší republiky vstoupila vojska SSSR, a jak přitom plakala. Po roce 1989 pár let žil v západním Německu, ale nedávno se vrátil tam, odkud pochází, že prý tam více patří. Teď se zabývá rozvojem zemědělství. Je protestant, ale matrikový, církev mu vůbec nic neříká. Hledá nějaké zakotvení.

Říká, že má krásnou ženu, 2 šikovné dospělé dcery, ale nic ho neuspokojuje. S manželkou si nerozumí, na rozdíl od ní prý nevidí žádné štěstí v levných nákupech v supermarketech. Říká, že vlastně neví, proč žije. Objednal mi trochu dobrého alkoholu a kávu. Pak jsme se rozloučili, protože musím dodržovat své tempo.

Do výše 1 000 m n. m. se šlo velmi pohodlně, pak se krajina otevřela širokému výhledu, v dáli byl vidět Burgos. Na kopci jsem se setkal se starším a sluncem ožehlým mužem. Vracel se z Compostely do Itálie. Ačkoli mi zdůrazňoval, že je ateista, a já mu naopak prozradil, že jsem jezuita, byl ke mně mimořádně přátelský.


Knížku si můžete objednat zde:  www.cestabrno.cz