Klášter, zasvěcený Duchu svatému, jehož symbol – holubice - se stále objevuje v architektuře komplexu budov, byl založen v prosinci roku 1329. Kartuziáni bydlí zcela odděleně v malých domečkách se zahrádkou, které jsou postaveny tak, aby během dne jeden nemohl vidět druhého. V současné době je jich celkem kolem třiceti, (kněží je o něco více než bratří) a všechny spojuje život poustevnický i společenský. Oba tyto elementy se udržují v rovnováze. Zájem o nová řeholní povolání je velký, což dokazuje počet mladých kandidátů a noviců.
Po informační prohlídce celého objektu mě Otec převor zavedl před dveře cely, kde již celých deset let žije český kartuzián RN Mgr. Petr Blažek, který pochází z Uherského Hradiště. Až se mi zatajil dech, když ze dveří vyšla asketická postava s vousem a najednou v tom moři italštiny, na které jsem běžně zvyklý, jsem uslyšel česky: „Dobrý den, vítejte u nás“. Pouze na základě zvláštního dispenzu mi bylo umožněno, abych mohl vejít do jeho „poustevny“ a hovořit s ním téměř tři hodiny.
Kartuziáni při modlitbě
Český kartuzián mi začal o sobě vyprávět, že byl prakticky ateista, vystudoval na Univerzitě Karlově geofyziku a teprve po své náboženské konverzi v roce 1991 obdržel první svaté přijímání. V Praze navštěvoval chrám sv. Ludmily a studentský kostel sv. Salvatora na Starém Městě. Jeho rodiče a sestra nebyli vůbec jeho rozhodnutím nadšeni, (mohou jej nyní vidět maximálně jednou za rok ve Farnetě), avšak dokázali respektovat jeho úmysl stát se kartuziánem, aniž by mu do cesty stavěli překážky.
Jednoho dne Petr nastoupil s malým kufříkem do autobusu, odjel do Itálie a dveře kartouzy ve Farnetě se za ním definitivně zavřely. Jeho touha žít čistě kontemplativním životem se mu splnila. Nebylo to rozhodnutí bez náležité připravy: sám se definuje jako „knihomol“ a jeho největší zálibou je četba knih. Jeho rozhodnutí věnovat se rozjímavému mnišskému životu se tedy opíralo o zralou úvahu. Zde v kartouze se cítí opravdu šťastný a realizuje to, k čemu ho Pán povolal. Jedinou jeho velkou starostí je péče o rodiče, kterou považuje za svoji lidskou a křesťanskou povinnost. Řád neumožňuje ani ošetřování nemocných nejbližších přibuzných, ani účast na jejich pohřbu, neboť klauzura je totální. I když první výběr kandidátů je dělán s velkou pozorností a později vesměs nedochází k nějakému vylučování, vše probíhá jakousi autoselekcí. Pokud někdo nevstoupil do řádu pro Boha, sám nakonec odchází.
Kartuziáni dostávají jídlo oknem do svých cel
Petr se považuje od mládí za silného introverta. Samota ho proto nijak netrápí, žije v bohatém vnitřním světě. Byl překvapen, že většina řeholníků, které zde poznal, jsou naopak extraverti. Mají tedy možnost v rámci askeze něco Bohu obětovat. Vztahy mezi členy společenství jsou na vysoké kvalitativní komunikační úrovni. I když i zde člověk může podléhat např. vlivům počasí, nemoci, být smutný či nervózní, všichni mají většinou stále velmi dobrou náladu, smysl pro humor a jsou vnitřně vyrovnaní. Neexistuje zde žádný stres. Stalo se, že jeden z bratrů ztratil před čtyřmi lety zrak. Bratr Petr byl se stal svědkem toho, jak se s tím tento mnich dokázal úžasně vyrovnat a žít ve vnitřní pohodě a radosti, opíraje se o silný duchovní zrak, který dává tušit světlo budoucího života.
V kartouze dochází k časovému posunu: Petr těch deset let žije jako tři roky a většinou nemyslí příliš ani na minulost či budoucnost, nýbrž je pevně zakotven v přítomnosti. Jeho hlavním úkolem v klášteře je rozvážet jedenkrát za den na vozíčku jídlo (kromě nedělí a svátků, kdy všichni obědvají společně v refektáři) pro všechny členy společenství, jídlo ukládá do otočných schránek, umístěných u dveří cely tak, aby se nesetkal se spolubratrem. Porce je bohatá, avšak žádná jiná strava není již během dne k dispozici.
Přivezl jsem Petrovi svůj článek o kartuziánech ze Serra San Bruno, který byl říjnu 2006 publikován na ChristNetu pod názvem: „Velké mlčení, či promarněný život?“. Souhlasně pokyvoval hlavou, že to všechno, co jsem napsal, je pravda. Opravil pouze dvě věci: mniši vstávají „ráno“ ve 23.00 hod. a společně se modlí v kostele 2 až 3 hodiny a „druhé ráno“ pak vstávají v 5.45. Zřejmě jsem měl i já nějakou časovou distorzi...
Život v kartouze přirovnává, bratr Petr, ke kameni na dnu moře, který je neustále obmýván vodou a čištěn. Anebo k cibuli, která se loupáním dostává pomalu ke středu. Kdo by hledal nějaké mystické nadpřirozené jevy, bude zklamán. Od kartuziána je požadována úplně obyčejná, jednoduchá zbožnost a modlitba. Na rozdíl od trapistů, kteří dělají většinou všechno společně, v kartouze je velký prostor pro svobodné osobní vyjádření. Zatímco společný život a program v ostatních řádech slabšího jedince nese a pomáhá mu překonat pokušení, zde je nebezpečí, že mnich, kterého v podstatě nikdo nekontroluje, začne osobní soukromou modlitbu a konteplaci „flákat“, až se mu ztratí ze středu Bůh, život v klášteře pak není duchovně plodný a nakonec se mu stane nesnesitelný. Modlitba má vycházet ze zásad křesťanského života a meditace „lectio divina“ musí být podepřená askezí.
Náhle slyším zvony a posléze vchází Otec převor do dveří a zve mě na modlitbu nešpor do kostela. Usedáme spolu v chórových lavicích. Utichá hlas zvonu a začíná zpěv v úžasné harmonické melodii, všichni jako jediný hlas. Je v tom velká síla: ještě před chvílí poustevníci, nyní všichni jako jedna krásná rodina. V určitých momentech se ocitáme ve tmě: zvláštní intimita střídání ticha a zpěvu. Vidím mladé tváře mnichů v hlubokém usebrání a myslím, že existence kartouzy je určitým důkazem existence Boha. Nikoliv Boha filosofů a badatelů, nýbrž těch, kteří žijí z Boha a z něho dostávají úžasnou milost lásky.
Vycházíme opět ven a někteří mniši mě úsměvem zdraví. Je to velmi intenzivní a hluboký zážitek. Nastává loučení, mniši mě doprovázejí k autu. Otec převor mi říká, že bratr Petr je jeden z nejlepších řeholníků ve společenství. Nedávno otevřeli novou kartouzu v Severní Korei, ale Dom Basilio Mario Trivellato by byl raději uvítal založení nového kartuziánského kláštera v České republice. Takovou úctu a respekt si vydobyl náš krajan, na kterého můžeme být všichni právem hrdi. Pokud z našeho národa se najdou lidé jako on, i přes veškerou ateizaci naší společnosti, není vůbec nic ztraceno, ba právě naopak. Na shledanou v kartouze, arrivederci nella Certosa!
Autor je korespondentem Magazínu ChristNet.eu v Miláně.
Adresa kartuziánských mnichů: Certosa dello Spirito Santo Farneta I-55050 Maggiano (Lucca) Italia Tel. 0039-0583-59207 Fax 0039- 0583-328087 Adresa kartuziánských mnišek: Certosa della Trinità I-17058 Dego (Savona) Italia Certosa di San Marco Vedana I-32037 Sospirolo (Belluno)
Oficiální webové stránky kartuziánského řádu: www.chartreux.org