Seznamka
Rád bych tedy na základě vlastních poznatků z návštěvy Taizé a z poutí „důvěry na zemi“ v Praze a ve Vídni přispěl k obrazu Rogera Schütze svým skromným dílem. Musím předeslat, že i při všech pochopitelných výhradách katolíka vůči protestantismu byl pro mne bratr Roger i jeho komunita nečekaně milým překvapením. Kromě toho si nemyslím, že realistickým cílem ekumenismu, jak byl zamýšlen a jak se vyvinul, je naprosté věroučné splynutí všech odloučených církví s katolicismem či „návrat protestantů do lůna Církve“. Samotná Charta oecumenica – směrnice pro růst spolupráce mezi církvemi v Evropě – totiž vyjadřuje „společný závazek k dialogu a ke spolupráci“. Hovoří např. o společném hlásání evangelia, o společné modlitbě „za sebe navzájem a za jednotu křesťanů“, či dokonce o smiřování národů a kultur (přičemž se zde explicitně zmiňuje i „prohloubení společenství s židovstvím“ a „rozvíjení vztahů s islámem“). Tento dokument byl v r. 2001 m.j. podepsán i kardinálem Miloslavem Vlkem.
Hnutí Taizé ani celoživotní dílo protestanta Rogera Schütze z rámce tohoto dokumentu v podstatě nijak nevybočují. Velmi nápadný je naopak už zmíněný příklon ke katolicismu (ale i k pravoslaví). Zcela nepochopitelné proto byly v článku „Prorok z Taizé“ dlouhé pasáže o „otci reformace“ Martinu Lutherovi, jehož si prý mladý Roger vybral za svého „duchovního mistra“. Kdyby tomu tak bylo a kdyby se skutečně řídil jeho postuláty, nikdy by nemohlo vzniknout cokoli ekumenického, a nejméně ze všeho fenomén Taizé. Naopak je patrné, že pokud Schütz z Luthera nějakým způsobem vyšel, pak spíše aby jeho závěry negoval.
Tak například z Lutherova odporu proti řeholnímu stavu Roger paradoxně vytvořil vlastní řeholní komunitu s vlastními řeholními sliby. Mezi nimi je plné zasvěcení Kristovi i sliby chudoby, celibátu a poslušnosti. Není tedy pravdou, že bratři „odmítají sliby poslušnosti jakožto ponižující člověka“, jde ovšem o poslušnost vůči rozhodnutí společenství. Z pohledu protestantismu je ustavení řeholního společenství zcela epochální záležitostí, jíž je Lutherovo učení v tomto bodě de facto popřeno. O vztahu společenství Taizé ke katolictví významně svědčí i to, že ve zhruba stočlenné komunitě je okolo 60 procent katolíků, z toho několik katolických kněží. Nynější hlavou komunity je katolík bratr Alois. Další katoličtí kněží z mnoha zemí Evropy se podle potřeby zúčastňují pobožností a modliteb v Taizé, nezřídka i se svými farníky.
Co se týká proslulé Lutherovy nenávisti „k papeženství“, ta se v díle Taizé proměnila ve vztah plný úcty a důvěry ke Svatému otci. Bratr Roger to m.j. vyjádřil i ve svém posledním dopise papeži Benediktu XVI. v srpnu 2005: “Komunita Taizé chce jít dál ve společenství se Svatým otcem." Svatý otec den po Rogerově tragické smrti reagoval v Castel Gandolfo takto: „Bratr Roger je v rukou věčné Dobroty, v rukou věčné Lásky; vstoupil do věčné radosti. Zve a povzbuzuje nás k tomu, abychom byli věrnými dělníky na Pánově vinici.“ I při jakkoli kritickém katolickém postoji k ekumenickému hnutí lze snadno postřehnout, že tato slova svědčí o vstřícnosti a vážnosti, s jakou byla a je činnost Taizé chápána hlavou Církve. Říká se, že v ekumenismu nebylo dosaženo téměř ničeho podstatného. Jestliže však bylo dosaženo alespoň něčeho, pak to jedno z mála je právě fenomén Taizé.
Zcela na místě však je oprávněná kritika „politické“ angažovanosti zakladatelů Taizé v padesátých a šedesátých letech minulého století. Zejména pokud jde o jejich sympatie k marxismu, k revolučnímu hnutí v Jižní Americe nebo k řádění studentských band na pařížské Sorbonně. Na druhé straně však ani Charta oecumenica není prosta akcentů na „sociální spravedlnost ve všech národech a mezi nimi“ nebo „překonání propasti mezi chudými a bohatými“. A stejně tak se této problematice nevyhýbají ani postuláty sociálního učení katolické církve či vyjádření papeže Jana Pavla II. o zlech bezohledného kapitalismu. Je snad tedy také možné i v případě Taizé rozlišovat „hříchy mládí“ – neuváženou politickou podporu radikálních hnutí – od „zralého věku“ - náboženského působení komunity hlásající nikoliv revoluční změnu, ale smíření a následování Krista.
V Taizé nechybí ani projevy mariánské úcty, tolik opomíjené v protestantství. V chrámovém prostoru jsou vedle byzantského kříže mariánské ikony, které jsou stejně jako kříž z dílny bratří - výtvarné umění je i jednou z jejich výdělečných činností. Komunita se živí vlastní prací, pro sebe nepřijímá žádné dary, dotace ani dědictví; pokud je dostává, používá je, stejně jako nespotřebované vlastní příjmy, na podporu nejchudších. Zcela mimořádnou kapitolou jsou podmanivé duchovní zpěvy z Taizé. Tyto zpívané modlitby ve 20 jazycích včetně latiny se rychle rozšířily do všech křesťanských prostředí.
O skutečnosti, s níž se lidé v Taizé setkávají, se lze přesvědčit osobní návštěvou. A tomu, kdo Taizé posuzuje nezaujatě, bude závěrečná otázka ze zmíněného článku „Odkud se bere popularita antikatolického hnutí mezi mládeží pocházející z rodin věrných Církvi?“ připadat absurdní. Zjistí totiž, že nejde o „antikatolické hnutí“, ale o hnutí katolicko-protestantské, které mocně zasahuje také hledající. Zjistí, že věřící nejsou v Taizé přetahováni na tu či onu stranu, ale na závěr své návštěvy vyzváni, aby se vrátili do svého církevního společenství a tam se s novou silou zapojili do duchovního života. Otevřená atmosféra, skupinové studium Písma, debaty o sobě i druhých, o darech, které dostáváme a dáváme, práce při přípravě jídla, úpravě kostela a zóny klidu – to vše jsou velké zážitky, na něž se nedá zapomenout. A přátelství z Taizé mezi lidmi různého vyznání, jak mohu potvrdit, trvají desetiletí. Lze se divit oblibě tohoto návrší mezi Taizé a Ameugny?
V jednom ze svých Dopisů z Taizé bratr Roger napsal: „Kéž přijde den neodvolatelného rozhodnutí. Jsou okamžiky, kdy není jiné východisko než svobodná volba vrhnout se k Bohu jako do propasti. Budeš žasnout. Tato propast je Bůh. Není to propast temná, ale vír prozářený jasem Vzkříšeného…“ Ano, poblíž trosek středověkého kláštera v Cluny je vršíček Taizé. Vytéká z něj pramínek, který očišťuje a osvěžuje pouť po této zemi. (zkráceno)
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů. Autor je bývalý spolupracovník časopisu Te Deum. K textu si čtenáři založili diskuzní forum., kde byla publikovaná i reakce šéfredaktora časopisu Te Deum Martina R. Čejky. (poznámka redakce doplněna 1.února).
Články o Taizé publikované v Magazínu Christnet.eu.
