Myšlenky o naději, které jsem pro vás tento týden vybíral, měly ukázat, jak naše naděje je důležitá nejen pro nás samotné, ale i pro naše okolí - ano pro celý svět. Nejdřív nám Matrin Luther King kladl na srdce, že „Kdybychom pomohli doufat i jen jedinému člověku, nežili jsem nadarmo.“ Potom jsme uvažovali nad čínským příslovím „Ani všechny temnoty světa nedokáží zhasit jedinou svíčku.“

Ve středu to bylo upozornění Bernharda Häringa, že „Jen ti, kdo doufají, dokáží účinně přemáhat zlo.“ A konečně včera to byla výzva Pierra Telharda de Chardina „Zítřejší svět bude náležet tomu, kdo mu nabídne největší naději.“ - doplněná slibem Hermana Hesseho „Doufejte! Milujte! - A země bude opět vaše!“

To, co mám pro vás připravené jako inspiraci na dnešek, by všechny tyto dosavadní myšlenky mělo určitým způsobem shrnout. Ale nebojte se, nebude to žádná abstrakce. Nic, před čím by se skutečná naděje - ta malá holčička, kterou je třeba budit každého rána - spíš schovala pod peřinu, než aby s chutí vyskočila ze své postýlky. Vybral jsem totiž toto jihoafrické přísloví: „Naděje je pilířem světa.“

Čili - jinak řečeno - je právě tím, co drží svět. O tom by se jistě dala napsat elegantní filosofická esej. Jenomže jednak už jí před časem napsal Gabriel Marcel, jednak právem čekáte ode mne něco jiného. Ono jihoafrické přísloví, že „naděje je pilířem světa“, doplním dvěma kratičkými příběhy.

Ten první je o svatebních hostech, kteří byli pozváni dvěma chudými snoubenci. A tak každý z pozvaných měl přinést láhev vína s tím, že u vchodu bude velký sud a do něj mohou to víno nalít; tak bude každý pít dar toho druhého, každý bude s každým a budou se navzájem obdarovávat a dobře bavit.

Jakmile byla slavnost zahájena, číšníci načepovali ze sudu víno, všem ho roznesli - a zavládlo zděšení: místo vína měli všichni v číších jen obyčejnou vodu. Každý z hostí si totiž řekl: „Když tam místo vína naliji vodu, nikdo to nepozná a nepocítí - proč bych se tedy nemohl napít trochu na úkor ostatních.“