Seznamka
Koneckonců, možná jde jen o to, že jeden či více čtenářů například nemůže poslanci Pilipovi zapomenout, že spojil KDS s ODS, případně jeho velký podíl na pádu Klausovy vlády a rozštěpu jeho strany před třemi lety. A protože nezapomínají, tak klikají a klikají.
Sledoval jsem v posledních dnech na internetu a v rozhlase jistě nereprezentativní, nicméně výmluvný, vzorek postojů a názorů, jež podkládají podezřívavost a distanci od obou vězněných mužů. Ukazují po mém soudu několik témat, jejichž nepochopení mate případnou diskusi či vyžaduje vést diskusi docela jinou.
Některé krajně obezřelé hlasy váhají odmítnout postup kubánské (státní) bezpečnosti a jí nadřízených orgánů s tím, že přece nikdo pořádně neví, co vlastně oba turisté spáchali. Jistě, ani jednomu nebylo alespoň sděleno obvinění, jak by se příslušný základní procesní úkon označil u nás. Se znalostí sdělení z tamního úhlavního tiskového orgánu i informací opozičních kruhů v našich médiích, lze snadno dovodit, že jde o jakýsi potenciální konflikt s ostrovní socialistickou zákonností, která se od vlády práva jak známo liší právě tak jako akt a pietní akt. Řečeno jinak, kdyby se zadržovaní kupříkladu dopustili nějakých nepřístojností na pláži, měli v zavazadlech nějaké nedovolené chemické či přírodní látky, nebo kradli v obchodním domě, víme touto dobou o jejich počínání mnohem více. Takto můžeme úspěšně operovat s hypotézou, že oba muži jsou zadržováni státní policií zcela svévolně a patrně i bez právního důvodu.
Úspěšné provedení této nejtriviálnější analýzy ovšem pro některé věc neřeší. Hájení lidských práv a podpora oposice, která usiluje o pokojnou změnu k demokracii nejsou věci, které by v naší zemi v naší době mohly vyvolat silnější potlesk. Pan poslanec, už sama tato slova vyslovená příslušným tónem jsou něco mezi nadávkou a projevem hlubokého opovržení, si podle velmi slyšitelných hlasů jel do Havany jen honit politické tričko. S přidanou hodnotou exotického výletu a ještě ke všemu za bůhvíčí peníze. Takto postavená kalkulace vypovídá především o tom, kdo ji sestavuje, analytickou hodnotu má pramalou. S největší pravděpodobností jde o zaujatostí vedené prorokování z výsledku. Za to, že o cestě dvou Čechů víme, můžeme vděčit bdělosti ostrovní státní bezpečnosti a osobně pochybuji, že bychom se v případě hladkého průběhu snad již několikáté mise o ní něco dozvěděli. Jakkoliv k takovým aktivitám patří sběr a předávání informací, tiskové konference na letištích nejsou preferovanými kanály jejich distribuce. Zatím neověřená informace o podílu některé domácí či zahraniční nevládní organizace na přípravě a zabezpečení této konkrétní cesty, včetně potenciálního sdílení nákladů také sotva mohou působit skandál. Tyto organizace se svým počínáním netají, většinou jsou známé i náklady, které na svou činnost tam či onde vynakládají. K informační otevřenosti ovšem nepatří zveřejňování rozpisu a itineráře cest jednotlivých spolupracovníků měsíc předem na internetu. Mimochodem, jak otevřeně hrají nezávislé kruhy na Kubě se lze informovat na již zmíněných stránkách v sekci nezávislé agentury.
Stálicí na žebříčku domácího folkóru pak jsou někdy hodně hlasitá podezření, že se státní orgány, parlament a média ve věcí angažují a reportují o ní nadstandartně a to jen proto, že se jedná o jednoho kumpána z vládní čtvrti. Je asi oprávněná otázka, zda bylo nejrozumnější, aby Černín informoval o případu hned na začátku, kdy bylo ještě možné doufat, že řešení bude možné v běžném konzulárním režimu. Nelze ovšem opomíjet úvahu, že ministerstvo raději bylo informačně ofenzivnější a tím získalo větší kontrolu nad mediálním obrazem případu. V Praze by se to stejně nejspíš s prominutím vykecalo velmi rychle a Černín by se ocitl ve dvojím ohni.
Chronické podezření, že ti s nějakou funkcí jsou si ve všem všudy nějak rovnější se zde také míjí se skutečností. Případ Ivana Pilipa a Jana Bubeníka je zjevně nestandartní, nejsou tím ovšem vinni ani oni, ani česká diplomacie. Nestandartním jej učinily svévolným zadržením kubánské bezpečnostní orgány a posléze zastupitelský úřad a jeho nadřízení okázalým ignorováním norem mezinárodního práva. Rychlá mobilizace mezinárodních kontaktů je odůvodněna dvěma základními faktory. Tak jak je stát povinen prostřednictvím svého zastoupení poskytovat definované služby a pomoc každému občanu, který je v cizině naléhavě potřebuje, je dle mého přesvědčení povinen důrazně jednat, pokud je bez zjevného důvodu ohrožen jeden z jeho činitelů. Bohužel ještě důraznější pobídkou k rychlému a trvalému tlaku je to, že čeští občané jsou již několik dní drženi v místě, proti němuž je podle dostupných informací příslovečný Pankrác lázeňským zařízením.
Snaha vyvinout znatelný viditelný i diskrétní mezinárodní tlak nemusí nikoho znepokojovat kvůli podezření z protekce pro nezdárného poslance, na to takový postup vládní i nevládní agentury v různých zemích iniciují v mnoha „neprivilegovaných“ případech příliš běžně. Mnohem znepokojivější je jiná ověřená skutečnost, totiž míra efektivity takového tlaku v krátkém čase.
Jsem přesvědčen, že zejména čtenářům MChN moje překřikování se s ozvěnami mnoho nového nepřinese., protože se s nimi umí vypořádat mnohem rychleji a pádněji. K tomu, aby se zorientovali koneckonců nepotřebují ani rychlou a přesnou reakci pražského arcibiskupa a předsedy ČBK. Trasa a okolnosti politického putování Ivana Pilipa nehrají, věřím, pro lidi zdravé mysli a dobré vůle žádnou roli, když se bez důvodu ocitl za bolševickými mřížemi. Křesťanské přesvědčení velí opomenout jakékoliv půtky občanského světa a obrátit se v první řadě k modlitbě. Stejně tak je projevem křesťanské i občanské odpovědnosti ozvat se proti okázalé nespravedlnosti, která se tu dvěma lidem děje třeba e-mailem kubánské ambasádě či ministerstvu zahraničí a požádat o totéž jiné.
