Když jste se z médií dozvěděl o tom, že existuje nahrávka usvědčující vašeho ženatého biskupa z lásky k jinému muži, věřil jste tomu?

Řeknu vám upřímně, že ta zpráva pro mě byla natolik fantaskní a neuvěřitelná, že jsem jí nepřikládal žádný význam. To všechno navzdory tomu, že redaktorka Kristyna Wanatowiczová, autorka prvního článku na toto téma v časopise Týden, mě navštívila na faře asi dva týdny před jeho vyjitím a byl jsem z její strany dotazován, zdali jí mohu povědět něco o Bicanově homosexualitě. Tehdy jsem s ní odmítl na toto téma hovořit, neboť doposavad jsem žádnou takovou zkušenost se svým biskupem nezaznamenal, a to, co se po církvi šířilo na způsob tiché pošty jsem považoval za pomluvy. O to bolestnější pro mě bylo, když jsem se posléze nezvratně přesvědčil o autenticitě nahrávky.

Jak jste vnímal osobnost biskupa Bicana ještě předtím, než byla zveřejněna ona osudná telefonní nahrávka?

Karel Bican na mě vždycky působil jako člověk, který se víc než biskup profiluje jako zdatný manažer, ekonom. Do jisté míry působil nonkonformně, což jistě může celou řadu lidí mimo církev či na jejím okraji oslovit. Mé představy o nárocích, které biskupská služba přináší, splňoval bezezbytku můj dřívější diecézní biskup královéhradecký Štěpán Klásek, u kterého jsem pět let sloužil předtím, nežli jsem byl povolán zpátky do Prahy. Mimochodem, oba byli spolužáci v ročníku na bohoslovecké fakultě. Karla Bicana jsem v jeho úřadu respektoval, i když samozřejmě s celou řadou výhrad, které nakonec vedly k tomu, že jsem rezignoval na svoji funkci diecézního metodika pro práci s dětmi a mládeží. To bylo více než rok před začátkem současné kauzy.

Biskup Bican v rozhovoru s Michaelou Jílkovou pro MfDnes uvedl, že v žádném případě neodstoupí a že proti tomu nemůže nikdo de facto nic dělat. Minulý týden se objevila zpráva, že byl postaven „mimo službu“. Jaký bude mít tento krok dopad na život diecéze?

Věřím, že ozdravný. Mnoho lidí v pražské diecézi – a dost možná i její „bývalý“ biskup, podlehli zdání, že jeho osoba je nenahraditelná. Není tomu tak. Ve většině náboženských obcí, včetně těch, které tvoří pražskou diecézi, zaznamenávám pocit úlevy z toho, že se církev konečně po půl roce odhodlala k tomuto jasnému kroku vymezení se vůči zlu, přetvářce a lži, jejichž byl Bican ve svých nedávných postojích reprezentantem.

Na webových stránkách jste se důrazně distancoval od jednání a způsobu chování biskupa Bicana. Doslova jste tam napsal, že tohoto člověka nepovažujete nadále za svého biskupa. Jak se k tomuto kroku stavěli členové vašeho sboru?

Mám jejich naprostou podporu. Dne 7. prosince loňského roku jsem Karlu Bicanovi řekl, že jeho verzi o falešné nahrávce nevěřím. Vzápětí jsem byl já spolu se všemi mými kolegy v duchovenské službě vikariátu Praha – Východ znovu svým biskupem mistrně obelhán. Když na to zpětně vzpomínám, nevybavuji si, že bych kdy v životě potkal člověka, který by byl bravurnějším lhářem, nežli můj někdejší biskup. Po takové bezprostřední zkušenosti jsem přestal uvažovat o nějaké chvilkové slabosti, ale s hrůzou si uvědomil, že tady máme co dočinění s člověkem zásadně narušeným, možná i vážně nemocným. Že Karel Bican je člověk opojený mocí, penězi, takovou mírou soběstřednosti, že není myslitelné, aby nadále zastával úřad pastýře církve. A že jedinou možností, která by vposledku vedla k jeho záchraně a napravení, je, aby byl bezprostředně zbaven služby duchovního.

Ptám se především proto, že se dvě vydání časopisu Nový Československý zápas, který nyní vydáváte, jsou výhradně věnována této kauze.

Ta čísla jsou v současné době tři, na čtvrtém pracujeme. Nápad vydávat časopis tematicky zaměřený k této kauze byl reakcí na pocit naprosté bezmoci, kterou jsem pocítil poté, co řada mých kolegů a prakticky celé vedení pražské diecéze vyjádřilo Karlu Bicanovi svoji podporu pro jeho setrvání v biskupském úřadu. Nerozuměl jsem, jak je možné, že jim vůbec neleží na srdci kredit husitské církve, že si neuvědomují, jaký bude mít tato kauza mediální dopad, pokud je v rukou novinářů, kteří mají apriori kritický přístup k církvím. Namísto toho jsme byli z vedení diecéze ujišťováni, že záležitost je prakticky tím jediným článkem v Týdnu ukončena, nic dalšího že novináře zajímat nebude. Na výročí církve 8. ledna ta časovaná bomba znovu vybuchla v nejčtenějším celostátním deníku. Tehdy jsem předělal již hotové tematicky zaměřené číslo našeho farního věstníku Vršovický Hlasatel a udělal z něj celocírkevní periodikum s názvem Nejnovější československý zápas.

Dokonce jste napsal, že Vám je líto každého dne, kdy bude stát (pozn. redakce: Bican) v čele diecéze. Myslíte si, že tato kauza se nějakým způsobem projeví v životě diecéze?

Kauza otřásá nejenom pražskou diecézí, ale doslova celou církví. Lidé vystupují z náboženských obcí, odhlašují se z církve, píší protestné dopisy, petici za Bicanovo odstoupení podepsalo přes tisíc lidí. Církev je hanobena v pokleslých médiích, míra vulgarity, která se uplatňuje v diskusních fórech na internetu, je nebývalá. Říkám si: máme to jako křesťané zapotřebí v situaci, kdy patříme mezi nejateističtější země v Evropě, kde církve jsou málem stavěny na roveň zločineckým organizacím a kredit faráře je nižší než kredit uklízečky?

Pokračování rozhovoru bude publikováno do týdne. Foto: archív Davida Frýdla.

David Frýdl (nar. 1974) – farář Církve československé husitské v Praze – Vršovicích. Po absolutoriu Husitské teologické fakulty UK nastoupil do duchovenské služby ve východočeské diecézi CČSH. Sloužil v náboženských obcích Vysoké nad Jizerou, Jilemnice a Vrchlabí. Od roku 2002 působí v Praze v Husově sboru ve Vršovicích. Mezi jeho profesní zájmy patří církevní historie, katechetika, liturgika. Je autorem monografie Reformní náboženské hnutí v počátcích ČSR (2001, Brno, nakladatelství L. Marek), která mapuje dějiny vzniku Československé církve. S manželkou Adelou, roz. Volkmanovou napsal sbírku metodických materiálů pro vedení dětských bohoslužeb. Je pravidelným přispivatelem do různých církevních periodik a editorem časopisu Nejnovější čs. zápas.