Katolické církvi se mimoděk podařilo stanout vedle lidí a skupin, s nimiž se obvykle nepotkává. Je v tom nevinně, ale mechanismus dobře známý ponejvíce ze zábavního průmyslu tentokrát pracuje s ní a pro ni. Dnes ví o výzvě církve, aby se lidé v sčítacích dotaznících přihlásili ke své církvi, víc lidí, než by dokázaly účinně oslovit připravené propagační a informační nástroje v čele s oním sponzorským vzkazem na rozhlasových vlnách.

Je pochopitelné, že se Česká biskupská konference ohrazuje proti stažení spotu, který nakonec získal všechna „razítka“ v rozhlase i příslušné agentuře. „Předběžné doporučení“ vrchní vysílací rady na druhou stranu nelze beze všeho odmávnout jako okázalý nesmysl a účelové tvrzení. Otázka výkladu zákona v této věci patrně padnout musela. Odpověď, která byla „předběžně“ dána, zase musela vést k úvaze, jestlipak zase někdo někomu netelefonoval.

I kdyby těmi politiky na jednom konci linky byli někteří z těch známých nešťastníků, jejichž láska ke sluchátku či mobilnímu přístroji hraničí s klinickou závislostí, lze dnes poměrně jistě říci, že vinou vyvinutého tlaku ztratili rovnováhu a upadli na nos. S mnohem menší jistotou můžeme mluvit o vlastním výsledku sčítání i o tom, co se z nich církve dozví a jak s tím budou s to naložit.

Data získaná z censu jsou v mnoha ohledech „nejtvrdší“ jaká lze získat. I ta nejspolehlivější čísla je však třeba umět číst s vědomím toho, jak je definována jejich vypovídací hodnota. Procenta a počty poskytující přehled o struktuře základní náboženské orientace bude třeba číst kriticky. Jako většina ostatních údajů censu vymezí základní třídění, které je třeba podrobit dalšímu výzkumu. Je potěšitelné, že kupříkladu katoličtí biskupové si toho jsou, soudě podle jejich slova ke sčítání, dobře vědomi.

Bude například velmi zajímavé sledovat, jak se v jednotlivých regionech budou lišit známá a poměrně solidní data o návštěvnosti nedělních bohoslužeb a výsledek censu. Rozdíl nastaví základní škálu k lepšímu pochopení obou skupin dat i úkolu místní církve. Se znalostí struktury a velikosti aktivní části farnosti či diecéze, lze již přesněji přemýšlet, jak vyjít s oslovením a nabídkou k té spíše nominální části a především jak hledat cestu a slovo pro ty zcela vně společenství církve.

Stručně řečeno, spousta práce mimo jiné pro připravovaný sněm české a moravské katolické církve. Nepotlačitelná komentátorova rýpavost jen ponouká dodat, že dobrá polovina modliteb za zdar tohoto potřebného díla by měly tvořit prosby, aby všichni jeho účastníci byli uchránění pokušení nahradit přemýšlení a řešení problému pouhým vytvořením tří komisí pověřených zpravováním pěti analýz.

Nemusí být na škodu, když nakonec bude komisí třeba šest a dokumentů deset, třeba i v každé diecézi. Důležité bude, aby trefná slova z rozhlasového vzkazu byla shledávána pravdivými a věrohodnými. A to hlavně těmi, kterým byla určena v první řadě.

Tedy těm, kdo do nějakého kostela zavítají během roku nejpravděpodobněji na výletě coby turisté a pak možná o Vánocích či Velikonocích. Aby tomu bylo jinak, potřebují předně pomoc Boží milosti a pak zkušenost, že církev, tak jak ji poznávají ve svém městě či vesnici je živým společenstvím, které s nimi počítá jako s osobami a ne jen jako položkami ve statistice. Jak se to nám to podaří osvědčit, ukáže třeba další sčítání lidu.