Toto pnutí má přitom velice dlouhou tradici. Na jedné straně pomyslné barikády stojí již v prvních staletích církve především otroci a ženy. Ti až na velice malé výjimky nejen že neuměli psát a číst, ale nezúčastňovali se ani nejrůznějších filosofických debat, rétorických klání a vůbec intelektuálního života. Již jen pro to, že to nebylo společensky a kulturně vhodné. Také proto čteme v Pavlových listech, že žena ve shromáždění má mlčet. Jedná se o reflexi jistého sociálního klimatu této doby. A přesto ženy i otroci pěstovali hlubokou zbožnost. A tak se zcela přirozeně do úvah teologů i filosofů vkradla otázka, zda je lepší přístup sečtělého a přemýšlivého člověka, nebo ten který máme dnes tendenci označovat jako „lidová zbožnost“.

Otázka to není ovšem nijak triviálně zodpověditelná. Na jedné straně svatý Jerolím a jeho „kdo nezná písmo, nezná Krista“ a na straně druhé prostá reflexe evangelia. Ježíš si přece nevybíral mezi apoštoly příliš mnoho intelektuálů. Jeho volba padala na ty nejméně vzdělané, nejobyčejnější lidi své doby, na rybáře. Sám navíc hovoří o moudrosti tohoto světa poněkud s despektem, když poukazuje na skutečnost, že moudrost věcí Božích je kvalitativně i kvantitativně někde zcela jinde. Na straně Jerolíma však stojí knihy moudrosti či žalmů, židovská tradice studia písma a dotazování se na věci Božské. Židovské duchovní elity jsou současně téměř výlučně intelektuální vrstvou svého národa.

Východní křesťané hovoří o tom, že duchovní život je podoben výstupu na vysokou horu. Mystika světla představuje cestu poznání Boha prostřednictvím rozumu a reflexní stvoření. Zástupci tohoto směru jsou například Origénes, Evagrín z Pontu či do jisté míry i Tomáš Akvinský. Evagín píše, že míra poznání tajemství trojce je úměrné celistvosti a neporušenosti mysli. Mystika světla je tedy cestou po hoře, na kterou můžeme zrakem vidět. Výhodou této cesty jakási pevnost ve víře. Vím, čemu věřím a proč. Jsem si vědom svých limitů poznání a duchovních možností. Nebezpečím je však možnost jistého uspokojení sám se sebou, nebo posunutí víry do roviny životní filosofie. Druhou fází má být mystika tmy. Okamžik kdy z oblasti rozumové činnosti vstoupíme do oblaku nepoznání. Do prostoru, kde vím, že můj rozum již nehraje valnou roli. Mystika tmy je okamžikem přímého patření do Božího tajemství, je zážitkem Jana od Kříže či Bonaventury, tedy otázkou srdce nikoli rozumu.

A právě osobnost svatého Pavla je ukázkou toho, jakým způsobem by měl zdravý duchovní život vypadat. Na počátku stojí vzdělávání, učení a uvažování o Bohu reflexí Písma a stvoření. Následuje uvědomění si Boží velikosti a toho, že ne vše lze rozumem poznat při cestě do Damašku. Pobyt na poušti je obdobím mystiky tmy, získáváním zkušeností s životem s Bohem. Celý další život je pak charakteristický tím, že Pavel velmi dobře ví, čemu věří a proč, jak Bůh působil v dějinách Izraelského lidu a že i hory vyprávějí o Jeho slávě. Současně je však člověkem modlitby, tím kdo změní své rozhodnutí na základě Božího hlasu.

Cesta, kterou vyrazil svatý Pavel, by měla být inspirací i pro nás. Obě cesty mystiky jsou sami o sobě nedostatečné a kulhající. V plnosti se projevují jen, když jsou žity spolu. Podobně jako má anděl dvě křídla, tak i náš duchovní život by se měl vznášet k Bohu prostřednictví těchto dvou cest.