Témata návštěvy Benedikta XVI. a život církve

O návštěvě papeže toho bylo napsáno poměrně hodně. Přesto se zatím většina autorů poněkud vyhýbá tomu, jaké následky by měla tato cesta mít pro církev. Tedy k jakým změnám a postojům vyzýval, co je potřeba zdůrazňovat a o co usilovat. Přitom právě toto jsou témata zcela klíčová.

Nadšení z návštěvy Benedikta XVI., které je pozorovatelné u některých věřících i státníků, poněkud rozostřuje důvody jeho příjezdu. Často je zde snaha odkazovat na dobrý či špatný mediální obraz, zážitek společenství během setkání atp. To je jistě velmi důležité. Slavení mší bylo vrcholem návštěvy a právě tento zážitek společenství by měl být pro věřící posilou a povzbuzením. Nyní, s malým odstupem, avšak v živé paměti, je ideální čas na analýzu toho, jaké signály Svatý otec dovnitř církve vyslal.

Prvním velkým tématem bylo církevní školství. Benedikt XVI. dokázal velice dobře analyzovat situaci v Česku, když vyzdvihl charitativní aktivity, kterým se zde velmi daří; stále více se prosazují hospicová hnutí, církevní nemocnice, charity, Češi jsou mimořádně štědří vůči obětem přírodních katastrof. To je potřebné a dobré, je to nutné přinejmenším zachovat.

Těžiště činnosti církve by se mělo přenést především do oblasti práce s mládeží a do školství. Zde je šance na pomoc s duchovním rozvojem mladých tak, aby byli schopni ve světle rozumu koexistovat se svojí vírou. Církevní školství musí podněcovat svobodu, tvořivost i rozum, nabídnout možnost doprovázení na cestě k Bohu či pomoc v těžkých životních situacích. Mladí lidé pak mohou svojí víru či členství v církvi mít spojenou s odpovědí a reflexí této služby.

Dnes se otvírá navíc cesta i do běžných škol. Kněží, katecheté či kazatelé by měli usilovat o možnost vyučovat na běžných školách například etiku. To je téma, kterému oni rozumí, a kde by školy často uvítaly pomoc. Etika jako školní předmět získává na důležitosti a otvírá současně cestu pro setkání mladých s církví v osobním kontaktu. Zde je tedy šance nejen na rozvoj etických postojů studentů, ale na opravení často nepříliš dobrého obrazu církví z médií.

Druhým bodem by mohla být například akademická činnost. Snad ani ne na úrovni diskusí a konferencí, ale spíše v oblasti každodenního vydávání svědectví o tom, že i přes své vzdělání (nebo právě pro ně) jsem věřící. Že víra rozum neomezuje, naopak rozvíjí a dává mu nové podměty k úvahám. Zde si myslím, že církve svoji roli zvládají poměrně dobře.

Svatý otec zdůraznil potřebu a nutnost stavět na kořenech a pokladech víry. Tedy na potřebu vědomí, že nejsme první generací křesťanů. Život a dílo našich předchůdců nám mohou a mají být inspirací a posilou, vzorem ve statečnosti i vytrvalosti. Je zvláštností české „nátury“, že si svých velikánů příliš neváží a stále hledá inspirace a vzory někde jinde. Je otázkou, proč o „zapomenutých“ českých světcích (a to nejen těch kanonizovaných) nevzniká daleko více knih. Proč se věřící historici těmito osobnosti nezabývají daleko podrobněji. Proč se nám daří dotáhnout jen velmi málo beatifikačních procesů.

Do uvědomění si křesťanských kořenů jistě patří také láska a péče o kulturu, který je tímto velmi ovlivněna. Nepochybně je dobré na tomto místě učinit zmínku o tradičním komunistickém alibi. Církev byla v době komunismu vnitřně mimořádně silná, ač decimovaná režimem. Jistě, na lidech se stopy výchovy budou smývat jen velmi pomalu, ale to nic nemění na to, že během dvaceti let měla církev šanci mít zásadní podíl na společenské obnově. Jistě se mnohé podařilo, ale i tak je možná vhodný okamžik na to, abychom začali uvažovat nikoli o změně doktríny či postojů, ale o změně marketingové strategie, či chcete-li PR.

To ale není ani v nejmenším problém několika biskupů či kazatelů, ale všech věřících. Benedikt XVI. zcela jasně zdůraznil, že každý z nás si musí položit otázku, co pro církev může udělat on sám. Osobně vnímám jako velký problém odtržení života „denního“ od „církevního“. Lidé se necítí být angažováni v církvi, jsou jakoby uspokojeni tím, že mohou chodit do kostela, cítí se v něm dobře a svoji účast na životě církve odbývají dvacetikorunou do košíku a jedním otčenášem večer před spaním.

Příprava na návštěvu papeže mnohé z nás přivedla k větší aktivitě a uvědomění si, že každý je v církvi nezastupitelný a potřebný. Je potřeba využít tohoto dynamismu z návštěvy a podnítit k ní i druhé. Vždyť žeň je hojná a dělníků málo. A zde již jen dvě poznámky. Jednak aktivita nemusí být jen směrem do světa, nemusí to být organizování koncertů, malování obrazů či tvorba webů. Každý člověk se může modlit. A to je služba, které by si měli být vědomi zvláště ti nejstarší. Není důvodu k výmluvám, že již nic nemohou, vždy se mohou modlit a to je mimořádně důležité. Nemusí být pro společenství zátěží, ale naopak zdrojem velkého požehnání a milosti.

Druhá poznámka může směřovat k nám všem. To, že je náš národ s církvemi neidentifikován, je velká výzva. V oblasti pastorace či evangelizace není přetlak či málo místa. Prostor k práci, která je mu blízká, si tak může snadno vybrat každý, bez rozdílu věku, vzdělání či pohlaví. Papežova návštěva nás měla povzbudit ke službě i v duchovním životě. Proto neváhejme a vydejme se na cestu s Pánem, který každého z nás volá, aby se stal rybářem lidí, tak jako kdysi apoštoly. Zda za ním půjdeme, je ale jen na nás.

^{Foto: Filip Kotek}