Zvon je po generace symbolem oznamování i zvěstování. Pro mě se stává často symbolem Božího hlasu, Božího zavolání. Hlasem zvonu může být prostor vyplněn krásou i výzvou. Zvuk zvonu zve, vyzývá i udržuje v bdělosti. Může se stát i naléhavou výzvou k pozornosti, která s námi zatřese.

Zvon má něco v sobě, co je důležité – v češtině se tomu říká srdce. Německé “Pendel“ souvisí s kyvadlem a nezní tak poeticky. I člověk má srdce, což má v Bibli více význam symbolický jako centrum osobnosti a ne tolik jen ten smršťující se sval pumpující krev. Lidské srdce bije – jako srdce zvonu. Zvonění zvonu a bití srdce udává rytmus a odměřuje čas. Rytmus je pro náš život důležitý a odpovídá tomu, co je ukryto hluboko v nás, vlastně v srdci. (Například plačící malé dítě může dobře uklidnit zvuk matčina srdce, nebo rytmické kolébání v kolébce. I někteří nemocní, třeba autisté, se upokojí rytmickým pohybem. Početí dítěte i jeho narození je také spojeno s rytmickým pohybem.) Rytmus potřebujeme, proto nám také Bůh dal den a noc, roční období, chůzi po dvou nohách, dech....

Když zvoní zvon, zvoní celým tělem – celé své tělo dává do služby. Když zvoní, rozhýbe se, rozhoupe, kmitá. Jako ušní bubínek člověka při naslouchání, jako hlasivky při mluvení. Přijmout toto kmitání, chvění, vibrace, znamená přijmout křehkost života, bez které není život možný. Rozpoznáváme vlastní slabost, toto chvění v nás, které nás volá k tomu, nalézt jistotu a pevnost mimo naši křehkost, v Bohu. (Vladimír Holan v básni Poslední list říká: „Co je bez chvění, není pevné“ a převzal to i Tomáš Halík jako název své knihy.) I apoštol Pavel nás vyzývá: „S bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení...“ (Fp 2,12) a vyznává: „Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním, má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží.“ (1.K 2,3-5)

foto: http://zvony.varhanici.info

Srdce zvonu dává tělu zvonu dost velké rány, jinak by zvuk nevyšel a jeho poslání nebylo naplněno, ale my nevíme, zda zvon cítí bolest. Zato víme moc dobře o vlastní bolesti, když se dáváme do služby, když jako zvon chceme do světa nést zprávu, byť tu nejlepší.

Tělo zvonu se rozezní, vydá hlas, jen když je prázdné. Zkuste vyplnit vnitřek čímkoli a pak si poslechněte. Když jsme my sami uvnitř plni vlastních myšlenek, názorů a představ (třeba jak by Bůh měl v tomto světě jednat), když si trpělivě nepočkáme, co On k tomu chce říct, je zvuk naší zvěsti zastřený nebo vůbec neslyšný. I když je ale zvon prázdný uvnitř a zvenku obalený (stačí obejmout rukama), ten zvuk taky není čistý. I na nás se po cestě životem nalepí nalepeniny (nemyslím jen hřích, vinu, ale i naše zvyky, sklony, závislosti a nesvobody všeho druhu). A takto obaleni taky nezníme čistě.

Aby mohl zvon vůbec vydat hlásek, zvuk, musí někde viset. Jakmile zůstane ležet na zemi, prostě se může srdce umlátit a nic. Náš život visí na Bohu, ať už si to uvědomujeme nebo ještě ne. I v nejistých situacích se musíme učit důvěře. A právě v nich. Stát pevně na zemi, mít pevnou půdu pod nohama, to znamená pro nás jistotu, viset ve výšce nejistotu. Je to ale předpokladem dobrého zvuku, který může s pomocí Boží vydávat náš život. Jinak to nejde.

Slyšela jsem podobenství o dvou cestách nastoupení cesty víry: víra ulitá v okamžiku jako nový zvon - víra nás může najednou oslovit v jednom momentu (i když i ten je, jak věřím, déle připravován shůry), kterému pak říkají bratři letniční okamžik obrácení, znovuzrození. Víra může ale vznikat postupně, růst jako semínko, ze kterého pozvolna vyrůstá rostlinka a z ní silný strom. Kéž by „zvony“ a „stromy“ navzájem respektovaly své odlišné cesty k Pánu.

Často ale vůbec nejsme zvony, které vyprávějí o Boží lásce. Jsme ustrašené, bečící ovce. Můj známý farář tvrdí, že Ježíš vybral do mnoha podobenství záměrně ovce, protože jsem to blbá zvířata bez orientačního smyslu. Stádo je bez pastýře ztracené, nenajde nejen svěží pastvu, ale ani cestu domů. Dobrý pastýř pozná své ovce podle zvuku zvonku na krku – a také my, člověčí ovce, si můžeme zvukem zvonu připomenout, že nepatříme sami sobě a že bez Pastýře netrefíme ani k trávě, ani domů ke stádu a k Pastýři. Tak proto nosím na krku často zvoneček – ať mi připomíná, že nepatřím sama sobě. Ovce mají proti lidem výhodu, že ani nemají ambice si myslet, že tu správnou cestu najdou sami. Jdou důvěřivé jako ovce. Lidé si toho Pastýře dost často pletou s někým jiným, ať už se sebou samými (být sám svůj) nebo s jinou ovcí, která má třeba kudrnatější vlnu nebo hlasitější zvoneček. Někdo si Pastýře splete i s vlkem, když si vlk obleče tu beránčí kožešinu.

Můj Pane,

chci být zvonkem, ale mám nejistý hlásek.

Chci být zvonkem, ale mám strach viset ve výšce, mám strach pustit své zdánlivé jisté a záviset jen na Tobě, toužím víc vědět než důvěřovat.

Chci být zvonkem, ale mé srdce bouchá ustrašeně a já se bojím bolesti, která může přijít.

BUĎ TY ZVONEM VE MNĚ

Článek byl vydán i kvůli dnešní akci ekologických organizací působících v křesťanských církvích, které vybízejí sbory a farnosti, aby se v neděli 13. prosince 2009, v den vrcholných jednání Kodaňské konference o klimatu, připojily k celosvětové akci Bellringing 350 a rozezněly 350x kostelní zvony. (pozn. red.)