Slova Bůh, etika, správnost napsaná mými prsty mají pro mnohé jistě přídech ďábelské šalby – ovšem, chápu. Ani já ale nedokážu sledovat jejich mechanické jezule bez úšklebku, byť se na mne sebesvůdněji špulilo. Jen s nejvyšším vypětím vůle a racionality rozeznávám v monotónním vrčení modlitebních mlýnků cosi věčného. A nezívám-li ze zdvořilosti, neznamená to, že netrpím. Hle, předávám ti největší cennost světa, je v této krabičce, mám však podmínku: nikdy ji neotevřeš. A hele: máme zde tajemství prázdného relikviáře. Kdo ho vykradl? Proč jsi porušil mystickou smlouvu? Nebo snad – nechce se věřit – v něm nikdy nic nebylo?

Hej hola, Čechové, udatní korzáři ideosféry, co jen se to s námi děje? Jaký zlý vítr nás zavál na mělčiny? Proč stojíme jako hlouček sirotků v přeplněné ulici a rozhlížíme se, zda nás někdo neosvojí, my, věční konstruktéři těch nejsmělejších myšlenek? Pozor na to rozhlížení po sousedech. Každá dlaň, která se nám nabízí, třebas měkká a horká, námi brzo může smýkat za hrdlo. Ten, kdo má málo, zůstane s ničím.

Nechci už tepat do bezradnosti a dezorientovanosti vůdců institucionální duchovnosti, jejichž mandát je z lidové víry a muškety, přinejmenším do doby, než mrtví začnou na mou přímluvu ožívat, a já tak s jistotou poznám, že Bůh mou existenci vůbec postřehl a že moje víra překročila rozměry elektronu.

Je mi (už dnes) úplně lhostejné, jak kdo a co přijímá, zajímá mě jen, co a kam vylučuje. Tato věta není v souladu jen s Kristem, ale i s obecně uznávanými hygienickými předpisy. Stálé opisování a opakování pořád dokola téhož, předkládání starého za nové a omletého za objevné, to nejspíš není nejhorší způsob, jakým trávit volný čas. Nebezpečí přichází teprve, když nám zaujatost pro tento způsob brání vnímat realitu v celé její šíři, když se vidění zúží do úzkého sloupce: tehdy mluví psychiatr o mánii a věřící o posedlosti.

My tedy vyznáváme křesťanské hodnoty, řekne nám nějaký poslanec nebo aktivista. No ne! Oni to vyznávají! Výborně. Vtip je v tom, že my je vyznáváme téměř všichni, celá intelektuální společnost, už stovky let, a někteří tak činili už dávno před Kristem. Důkazem toho budiž, že ať už kritizujeme jakýkoliv společenský jev, činíme tak téměř bezvýhradně z křesťanských pozic. Budu mluvit i o – ehm, tamtěch nejpalčivějších, ehm? - ano. Ale jen v jediné větě: kritika diskriminace homosexuálů, žen, žádosti o uvolnění legislativy umírání, celé osvícenství, ba i socialistická a komunistická kritika kapitalismu, to vše se odehrávalo a stále děje v tomtéž křesťanském jazyce! Abychom tedy takové pseudokřesťanské nehodnoty, jež se obracejí proti církvím každých sto let dvakrát s razancí Boží pěsti, odlišili od těch pravých, máme ještě křesťanské hodnoty tradiční.

Co jsou ony tradiční křesťanské hodnoty? To jsou prosím určité záležitosti lidských životů, o kterých umím vtipkovat nad vínem, ba i psát, ale mluvit o nich před matkou, zrudl bych hanbou. Oproti netradičním nekřesťanským nehodnotám, které našly pevné ukotvení ve společenské smlouvě (a že to bolelo!), hodnoty tradiční najdeme kdesi na půl cesty mezi gynekologickou klinikou a seníkem, ve kterém bujně skotačí čeleď.

Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, několik stovek lidí v tísni podepsalo s požehnáním státu po shlédnutí televizní reklamy lichvářskou smlouvu na nemravný úrok, který je zničí. A nikomu to nevadí. Zatímco jsem přemýšlel a přecházel od počítače k cigaretě, několik tisíc přihlouplých dělníků prošustrovalo výplatu ve volně dostupných automatech, které hrozí proměnit naši republiku v jednu obrovskou ruskou pračku na peníze, kde prostojí zoufalé matky od dětí čtyřiadvacetihodinovou šichtu, aby za měsíc našly na výplatním pásku šest tisíc korun osm set. Všem je to jedno, a nejvíc křesťanským politikům. Zatímco jsem přemýšlel, zda se hodlám na stránkách Christnetu vmísit do veřejné debaty o budoucnosti křesťanské politiky, zločinní exekutoři vybrakovali v zemi několik desítek bytů z posledního zařízení vymáhajíce za jednu dlužnou korunu stovku.

Ve vazební věznici se možná zhroutil drobný a nijak společensky nebezpečný defraudant, kterého zavřeli na celu o ploše vlakového kupé se stodvacetikilovým psychopatem – i on se během pár dní oběsí. Stovky kluků, kteří venkoncem nic zásadního neprovedli, tam hladoví, protože jim svalnatí chodbaři, miláčkové to Vězeňské služby, s jejím požehnáním všechno sežerou, a spřádají tam plány, jak se pomstí společnosti. Ale jak vidím sám, čta po sobě své vlastní řádky, zda mi neunikla nějaká chybka či překlep, opět jsem zabrousil na slizký svah nekřesťanských nehodnot.

Vždyť přece sám nyní téměř zbožštělý Josef Lux (a já při úctě k jeho kostem i pozůstalým nepamatuji ani jeden jeho záslužný skutek, ba ani jedinou jeho myšlenku neznám, jež by měla nějakou cenu) nás poučil, jak mají vypadat tradiční křesťanské hodnoty: třikrát ukradeš sejra, doživotí. Tomu, kdo vyznává tradiční křesťanské hodnoty, může přijít Kristus zbytečně netradiční. Tehdy, když nebylo tradičních křesťanských hodnot, přistoupil Petr k Ježíšovi a takto se ho ptal: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bližnímu, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ A Ježíš mu odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát.“

Filip Sklenář zemřel dle svědectví překladatele Igora Indrucha ke konci loňského roku ve věku 31 let na selhání srdce. Poslední rozloučení s Filipem se koná dnes v sobotu 9.1. 2010 v 11:00 hodin v malé obřadní síni ve Slezské Ostravě.

Svůj článek zaslal autor redakci v únoru 2008. Nesporně kvalitní text nebyl dříve publikován, vzhledem k problematickému vystupování Filipa na Diskuzích ChristNet.eu.