Církev, která je univerzální a neváže se tedy přímo na žádný národ ani jazyk, užívala do II. vatikánského koncilu latinu, která byla svým charakterem neutrální. Ve skutečnosti už latina tuto roli nehraje. Vakuum, které po ní zůstalo, je vyplňováno různými způsoby. Vatikánské instituce používají nejvíce italštinu a nebo jednají v tzv. jazykových skupinách, kde se schází biskupové a kněží podle znalostí národních jazyků. Tím ovšem není komunikace bez potíží a není ani žádným tajemstvím, že se kněží ani biskupové z jednotlivých skupin národních jazyků nemohou dorozumět.
V roce 2001 vydal německý matematik a esperantista Ulrich Matthias publikaci s názvem „Esperanto - la nova latino de la eklezio“ ve které se zamýšlí nad možností nahradit již nefunkční latinu moderním, mezinárodním jazykem Esperanto. Tím, že tento mezinárodní jazyk nepatří žádnému národu, nikoho neupřednostňuje. Tím je podobný latině. Naopak všechny, kdo jím hovoří, sjednocuje. Esperanto se člověk může naučit, díky fonetickému pravopisu, jednoduché gramatice a mezinárodně známým slovním kmenům přibližně šestkrát rychleji než některému jinému národnímu jazyku. Prakticky to znamená, že za jeden rok se průměrně nadaný student naučí ovládat Esperanto tak, jako jiný jazyk za šest let. Bohužel široká veřejnost, ani ta církevní, není dostatečně o přednostech tohoto jazyka informována.
Letos v dubnu uplyne přesně 100 let kdy byla ve Francii založena celosvětová organizace katolických esperantistů IKUE (Internacia Katolika Unuiĝo Esperantista). Velkými příznivci tohoto jazyka byli m.j. papežové sv. Pius X. a Jan Pavel II. Vatikánský rozhlas už mnoho roků vysílá zprávy v esperantu třikrát týdně, vychází řada církevních časopisů v Esperantu, každoročně tímto jazykem pronáší pozdravy i papežové o velkých svátcích. Esperanto bylo v roce 1990 uznáno Kongregací pro bohoslužbu a svátosti jako liturgický jazyk. Mezi esperanty patří i kardinál Miloslav Vlk, který na různých setkáních v tomto jazyce slouží mši svatou. Současným presidentem IKUE je poprvé v historii zástupce ČR br. M. Šváček z Penčic u Přerova.
Není v této situaci na místě praktická otázka, zda v seminářích, teologických fakultách a církevních školách zavést výuku Esperanta alespoň jako volitelný předmět? Nepochybuji o tom, že by studenty zaujal.
