Formulovat vizi pro představitele jiné církve je přinejmenším troufalé. Na druhé straně se jedná o představitele největší církve v ČR a to se nějakým způsobem dotýká ostatních křesťanů i celé společnosti. Snažím se položenou otázku uchopit z ekumenické pozice, v níž se jistě projevuje pohled protestantského teologa a také několikaletá spolupráce se zralou křesťanskou osobností, jakou je dosavadní pražský arcibiskup – Miloslav kardinál Vlk.

1. Dobré zakotvení v Písmech Starého i Nového zákona. Dobře víme, že to dnes samozřejmostí není. Mnozí služebníci církví sledují všechno možné, ale na hlubší studium Písma svatého jim zbývá málo času a sil. Představitel církve v dnešní době pluralismu a relativismu musí být dobrým exegetou a zároveň i kazatelem, který poctivě staví most ze světa Bible do světa, ve kterém dnes žijeme. Zakotvení v Písmu svatém musí jít hluboko pod povrchní a frázovitá kázáníčka, která málokoho osloví a která jsou pouhým odvarem a někdy i karikaturou žhavého obsahu biblického poselství.

2. Nový pražský arcibiskup by měl být mužem křesťanské integrity. Kolik se už napsalo o tom, že křesťan dneška musí být člověkem hluboké spirituality. Každý představitel církve se dnes dostane do krizových situací hledání dalšího východiska, další cesty, smiřování lidí, kteří se vzájemně zranili, pod kritiku zvnitřku církve i z vnější společnosti. V takových situacích k zachování rovnováhy pomáhá osobní zbožnost, zavěšená na Krista a otevřená moci Ducha svatého. Staré rčení „vita clerici – evangelium populi“ se nepřežilo, protože ti, kteří stojí v čele, svým životem předkládají interpretaci toho, v co věří, čím žijí a komu slouží.

3. Od představitele církve se dnes očekává i určitá mediální angažovanost. To vyžaduje nejen schopnost se dobře a přesně vyjádřit, ale také vystupovat s rozhodností a přitom trpělivostí a vnitřním pokojem, aby nebylo kompromitováno evangelium, o které jde především. Arogance a přezíravost k pracovníkům médií není v souladu s poselstvím o důstojnosti člověka.

4. Úcta a naslouchání schopným lidem ve vlastní církvi. V dnešní době nikdo nemůže obsáhnout všechno. Každý představitel církve potřebuje spolupracovníky a poradce. V hierarchické církvi, jako je katolická, je zapotřebí zdůrazňovat, že i tzv. laik (což je velmi nešťastné slovo pro člověka, který není ordinovaným duchovním) může přijmout od Boha velké poznání a přinést inspiraci a vizi dalšího směřování. Moudrý arcibiskup bude naslouchat nejen ostatním biskupům, ale také poradcům jiných oborů (pedagogům, sociologům, psychologům, zdravotníkům, ekonomům aj.). Bůh rozděluje duchovní dary, jak sám chce, a často se přitom nedívá především na post v hierarchické stupnici.

5. Ekumenické cítění. Dvacáté století bylo nepochybně význačné prudkým rozvojem ekumenického hnutí. V řadě oblastí začaly křesťanské církve úzce spolupracovat a vzájemně si pomáhat. Na začátku tohoto století se ekumenické hnutí zjevně zpomalilo. Ti, kteří se v něčem zklamali, už nemají takovou touhu jít dál. Někde dokonce vítězí tendence se znovu opevnit proti ostatním křesťanům a uhasit ekumenické snahy. Pražský arcibiskup je jako představitel největší křesťanské církve v ČR klíčovou postavou pro ochranu a další rozvoj ekumenismu. Má zde již vybudovanou určitou základnu spolupráce mezi ČBK a ERC a potom je zde přínosná spolupráce řady duchovních hnutí a misijních společností. Věřím, že moudrý arcibiskup bude podporovat život ekumenických hnutí a komunit. Dnešní lidé neznají historii církve, často jim nezáleží na jménu církve, ale jsou velmi citliví na podtržení společného křesťanského základu a ochotu ke spolupráci. Dobré ekumenické vztahy a bratrská spolupráce vyjadřují vizi budoucí jednoty.

6. Re-evangelizace Evropy a misie církve, jak o těchto úkolech rád mluvil papež Jan Pavel II. Nový arcibiskup nesmí být údržbář starých pořádků a pouze připomínat doby, které se již nevrátí. Je třeba vést dnešní církev na nové cesty. Současná doba silně připomíná pluralistickou a multináboženskou společnost prvního století po Kristu. Ukazuje se, že spoléhání se na lidovou církev, do které lidé přicházejí svým narozením, je dnes málo funkční. Církev musí jít se zvěstí o Kristu za lidmi, na „tržiště“ dnešní doby a ochotně vstupovat do mezináboženského dialogu. Je třeba dále rozvíjet vyznavačský charakter církve. Nikdy se již nepodaří obnovit parochiální systém, který se nenávratně zhroutil. Lidé se budou zajímat o církev na těch místech, kde se bude srozumitelně zvěstovat evangelium, kde se bude sloužit všem generacím a kde bude společenství pokoje a lásky, které je tím nejlepším doporučením Kristova evangelia.

7. Hospodářské zabezpečení církve. Ano, církve mají právní nárok na odškodnění jako jiné organizace i jednotlivci. Je možné, že majetky, které byly jednou ukradeny komunistickým režimem, budou ukradeny podruhé demokratickou vládou, která vede jednu ze zemí EU. To nesmí vedení církve zaskočit. Pro službu ve společnosti je třeba přinášet oběti, někdy se i vzdát svých práv. Investicí svých sil, svého času a svých peněz člověk vyjadřuje, jak mu na službě lidem záleží. Nový arcibiskup se bude muset odvážně vyrovnávat s prodejem pozemků a budov, které církev nepotřebuje, aby bylo možné podepřít projekty, které jsou naplněním misijního poslání. Někdy je třeba se zbavovat i toho, co máme rádi, abychom mohli konat to, co konat máme.

8. Sledování priorit. V církvi byly vždy věci, které byly považovány za podstatné, a potom věci, které byly považovány za adiafora, věci indiferentní, kde se nemůžeme opřít o zjevenou Boží vůli. Představitel církve musí bedlivě rozlišovat mezi tím, co církev nesmí na základě Božího slova pominout, a tím, co není vymezené, kde je volný prostor pro rozhodování a kreativitu. Jestli bude církev zvěstovat evangelium a rozvíjet evangelium, to je dáno samotnou její existencí. Jestli bude pražskou katedrálu vlastnit církev či stát, to je jeden příklad záležitosti adiaforní. Podobných záležitostí bude v příštích letech v církvi celá řada.

Myslím, že již pominuly doby, kdy by se do úřadu představitele církve někdo dral. V dnešní době to je role náročná, riskantní a vyčerpávající. Ten, kdo vede, musí být podle Kristova slova služebníkem všech. Je to role služebná, ale stojí pod Božím zaslíbením.

ThDr. Pavel Černý, Th.D. byl po čtyři volební období předsedou Rady Církve bratrské (1993-2009) a dvě volební období předsedou Ekumenické rady církví v ČR (2005-2009). Nyní pracuje jako kazatel centrálního sboru Církve bratrské v Praze 1, Soukenické ulici.

Psáno pro ChristNet.eu v pátek 12. února, mírně upraveno autorem v sobotu 13. února. Článek je součástí volné řady, v níž jsme již uveřejnili příspěvek doc. Ivana Štampacha a prof. Tomáše Halíka.