Mučedníci pro víru včera a dnes

V dobách popírajících náboženskou svobodu se často našli myslitelé upozorňující na skutečnost, že netolerance vůči náboženským skupinám nedisponujícím světskou mocí nevede k ničemu jinému než k mučednictví. Mučednictví pak jde ruku v ruce s radikalizací utlačované náboženské skupiny a často (paradoxně) také k jejímu růstu.

Když se někdo zmíní o netolerantních režimech prosazujících koncept jedné víry na svém území, vybaví se nám především příběhy dob dávno minulých či zprávy ze zemí od Evropy notně vzdálených. Ale je tomu tak doopravdy? Nepodílíme se jako Evropané na tvorbě náboženských radikálů a mučedníků pro víru?  

Za všechny propagátory náboženské tolerance působící v 18. století bych si dovolil odcitovat Voltairova méně známého současníka nesoucího přízvisko La Beaumelle:

„Netolerance nedosahuje svého cíle. Usiluje o změnu názoru a smýšlení, ale ve skutečnosti je upevňuje; chtěla by vymýtit sektáře, ale způsobuje nárůst jejich počtu. Trestněprávní předpisy mohou zastrašit duši, ale na rozum nepůsobí. Nátlak vytváří účinky pouze mechanického rázu: kolena se podlomí, ale duše se vzepře.“ 

Uvedený citát je výňatkem ze zatím nevydaného spisu adresovaného Ludvíku XV., který k publikaci připravuje francouzský historik Hubert Bost. Byl napsán v době mírně ochabujícího pronásledování francouzských reformovaných a snažil se přesvědčit krále (jakožto rozumného osvíceného panovníka) o neúčinnosti snahy dosáhnout ideálu „jeden král, jedna víra, jeden zákon“.

Zhroucení ideálu společnosti založené na jednotě přinesly až události roku 1789. Francouzská revoluce znamenala přijetí (náboženského) pluralismu jakožto možného základu společenského uspořádání (do té doby převažovalo přesvědčení, že různorodost vede k anarchii). 

Modernisté věřící v pokrok a doufající v trvalé rozšiřování pluralitního modelu však byli nejednou zklamáni. Nejvíce asi v případech fašismu (nacismu) a komunismu.

 

Ale ani naše doba oděná do hábitu pluralismu nemusí být taková, jak se na první pohled jeví.

Výrazné tendence k náboženské uniformitě lze spatřovat především v tažení (válce) proti terorismu. Motivace „teroristů ohrožujících naši civilizaci“, je obecně spatřována v jejich náboženském přesvědčení. První na listu nepohodlných jsou „samozřejmě“ muslimové, resp. arabští muslimové. Seznam „veřejných nepřátel“ však zahrnuje také židovské teroristy, extremistické Sikhy, křesťanské fundamentalisty a vlastně každého, kdo může být označen za „sektáře“ nebo „fundamentalistu“. Ve výsledku tak jde o většinu těch, kteří jsou kulturně a nábožensky jiní než sekulárně křesťanští Evropané. 

Netolerance a nenávist k příslušníkům těchto skupin se projevuje stejně jako ve středověku: vyprávění polopravdivých historek a vytváření obětního beránka (paralela mezi zdůvodněním židovských pogromů a likvidací islámských teroristů jistě není přehnaná). Toto vytváření negativních stereotypů o jiných náboženských skupinách samozřejmě vede k šikaně jejich příslušníků (stačí např. sledovat, kdo je podroben přísnějším bezpečnostním kontrolám na letištích).

Netřeba příliš zdůrazňovat, že tento tlak na příslušníky nábožensky a kulturně „jiných“ skupin vede buď ke snaze splynout s davem, nebo k upevnění menšinové identity a snaze radikálněji dosvědčit její jedinečnost.

Již křesťanští církevní otcové si byli vědomi skutečnosti, že nejlepším svědectvím o pravdivosti náboženské skupiny je krev jejích mučedníků. Jen těžko lze najít přesvědčivější argument pro  to, že „to myslím upřímně a vážně“, než ochotu podstoupit pro svou pravdu útrapy mučení a smrti. Proto je možné v dobách útlaku, jak se nás snaží přesvědčit La Beaumelle, sledovat posilování a růst utlačovaných skupin. 

Prorůstové tendence souvisí do velké míry se svědectvími o neústupnosti vyznavačů a mučedníků. Tato svědectví jsou v rámci pronásledovaných skupin šířena všemi možnými prostředky (a že jich naše doba ve srovnání s minulostí nabízí opravdu širokou škálu). Charakteristické pro poslední desetiletí je, že se prostor pro šíření svědectví nabízí nejen v rámci komunit stejného smýšlení, ale napříč celou společností. 

Hromadné sdělovací prostředky plní velmi zodpovědně roli šiřitele negativních zpráv o náboženských skupinách „těch jiných“, „těch odlišných“. Nicméně, aniž si to často uvědomují, přinášejí také svědectví přikreslující členům těchto skupin mučednickou (svato)záři. Diváci, posluchači a čtenáři jsou tak utvrzováni v přesvědčení, že těmto „skupinám jiných“ jde o něco klíčového. (A pokud stojíme na opačné straně barikády, je třeba mobilizovat.)

Všichni, kdo se účastníme tohoto procesu vytváření sjednocující ideologie (křesťanská Evropa, válka proti náboženskému terorismu), podílíme se také na vytváření, sjednocování a radikalizaci skupin „těch jiných“, „našich nepřátel“. Součástí tohoto procesu je každodenní vyprávění legend o mučednících pro víru (naši či „těch jiných“). Tyto legendy, jak známo, vytvářejí ideální prostředí pro zrod nových mučedníků.

Omezit šíření těchto mučednických legend není možné technicky ani právně. Jediné, co můžeme dělat, je proměna nás samých a našeho okolí: změna smýšlení spočívá v rozšifrovávání mučednických prvků ve zprávách a událostech okolo nás, v zamýšlení se nad motivací mučednických aktů a v hledání způsobů, jak s „těmi jinými“ mluvit, a nenutit je k extrémním formám svědectví.