O listu Benedikta XVI. irským katolíkům

Údajné oběti sexuálního zneužívání v Irsku jsou nespokojené se zněním dopisu Benedikta XVI. adresovaného tamním katolíkům. List přitom říká jen to, co může, a to, co by rozumný člověk elementárně znalý problematiky očekával. A není vůbec útočný.

Právě jeho neútočnost může být velkým překvapením a vzorem pro nejednoho křesťana. Problematika sexuálního obtěžování je samozřejmě velmi vážná a zdá se pravděpodobné, že k celé řadě případů skutečně došlo. Na druhou stranu se zdá být více než zřejmé, že velká část domnělých obětí oběťmi opravdovými nejsou. Máme za sebou historickou zkušenost z USA, kde diecéze zaplatili velké množství peněz právě obětem bez uskutečněného soudního sporu. A otázka, která se přímo nabízí, zní, zda někdo zná snazší způsob výdělku než obvinit nějakého církevního představitele (nejlépe obecně nebo již dávno zesnulého) ze sexuálního obtěžování před padesáti či třiceti lety. Dokázat, že se nic takového nestalo, je u lidí zhola nemožné. Pro nejednu „oběť“ je to pak šance, jak poškodit církev (z nejrůznějších důvodů) a získat nějaké odškodné.

Křesťanství v Irsku nejsou jen aféry ale i bohaté tradice čerpající i z keltských tradic

Je až překvapivé, pro vnějšího pozorovatele, že se pastýřský list tímto směrem vůbec nevydává. Nikoho neobviňuje, neosočuje. Myslím, že se jedná o mimořádný úkaz pokory Benedikta XVI. Nevím, kdo z nás by tváří v tvář takovýmto obviněním, z nichž pravdivá bude jen hrstka, nepřešel do protiútoku.

Údajné oběti jsou rozhořčeny, že list neobsahuje žádný trest. Podle citací, která uváděla média, ale spíše jde o pomstu než o trest samotný. Pobouření z toho, že nemáme odsuzovat hříšníky, ale pouze skutky, je nepochopitelné. Církev na základě své dvoutisícileté tradice přece nemůže v jednom okamžiku změnit postoj k člověku a hříchu.

Papež při promluvě před modlitbou Anděl Páně přesně glosoval nedělní (21.3.) evangelium o žalobcích cizoložné ženy: „Ve chvíli, kdy vyučuje v chrámu, přivedou zákoníci a farizejové k Ježíšovi ženu, přistiženou při cizoložství, za které mojžíšský zákon ukládal kamenování. Tito muži chtějí po Ježíšovi, aby hříšnici odsoudil, čímž ho chtěli „přivést do úzkých“, a přimět jej, aby učinil chybný krok. Scéna je nabitá dramatičností: na Ježíšových slovech závisí život oné osoby, ale také jeho vlastní život. Pokrytečtí žalobci totiž předstírají, že mu svěřují soud, zatímco ve skutečnosti je právě On tím, koho chtějí obvinit a odsoudit.“

Křesťanství je náboženstvím naděje. Naděje, která vede k tomu, že vše špatné i dobré, co se člověku stalo, bude spravedlivě vyváženo v nebeském království. Naděje, která dává člověku sílu žít i po hříchu, protože při lítosti má stále šanci na život s Bohem. Nikdy není definitivně zavržen před dnem soudu. Všimněme si, že církve často vytvářejí seznamy světců, ale nikdy ne zavržených. Odsoudit můžeme jen skutek, člověka nikdy. To náleží pouze Bohu, který zná jako jediný celou pravdu i srdce člověka.

A i téma nápravy je zde zmíněno zcela přesně. Víme, že žádným skutkem nemůžeme zde na zemi sami vlastní vůlí odčinit již spáchané zlo. Nikdo z nás nemůže dělat za minulostí tlustou čáru nebo ji měnit. Co se stalo, nemůže se již nestát. To samozřejmě neznamená, že nemáme usilovat o nápravu, jak jen je to možné. Ale především nás to má vest k tomu, že svou pozornost upřeme do budoucnosti, s otázkou; co můžeme udělat, aby se daná věc již neopakovala.

A právě v tomto list ukazuje co má církev dělat. V prvé řadě je zde výzva k dodržování práva. Není možné, aby se v zájmu PR či image někoho či něčeho zakrývalo zlo, které se páchá. V druhém sledu je zde zmínka o tom, že církev je tvořena společenstvím, které každý jednotlivý hřích zraňuje jako celek. Není to jen hřích jednotlivců či systému, ale církve jako celku. Na prvním místě stojí tedy výzva ke spravedlnosti a hned za ní následuje snad ještě důležitější výzva k modlitbě. V listě přímo stojí, že Benedikt XVI. „žádá všechny, aby své páteční skutky pokání po dobu jednoho roku obětovali za odčinění hříchů zneužívání, ke kterým došlo. Doporučuje, aby často přistupovali ke svátosti smíření a věnovali čas eucharistické adoraci.“

V textu bychom pak nalezli další kroky k obnově církev v Irsku, jako jsou lidové misie či papežské vizitace na určitých místech. V neposlední řadě je zde také ještě jeden psychologický moment. Papež ukazuje na vzor pro kněze, cestu, po jaké se mají vydat, a to v osobě sv. Jana Marie Vianneye.

Je zřejmé, že se nejedená o nějaké bagatelizování problému nebo snahu cokoli zamést pod koberec. Spíše naopak – je to výzva k tomu, aby každý z nás dělal vše, co je v jeho silách, aby byla církev svatější, aby byl svět posvěcován naší činností. V tom je list poučný pro každého z nás. Možná nemáme všichni za sebou sexuální zneužívání nějaké osoby, ale každý máme nějaké hříchy. A list je pěkným námětem nejen na přemýšlení, ale také na skutky, které máme konat, abychom se již zde na zemi připodobňovali stále více Kristu. Spravedlnost je křesťanská ctnost, ale musí začínat u nás. Vždyť platí známé: nesuďte (druhé) a nebudete souzeni; a kdo je bez viny, ať první hodí kamenem.