Když se orgány veřejné správy zapojují do teologických diskusí

Rusku se za posledních dvacet let rozhodně nepodařilo vybudovat pověst země respektující náboženskou svobodu minoritních náboženských skupin. Před Evropský soud pro lidská práva (ESLP) se jen za poslední desetiletí dostaly stížnosti Scientologické církve, Armády spásy a Svědků Jehovových. Ačkoliv Soud shledal porušení Evropské úmluvy o lidských právech (EÚLP) ze strany Ruska, nevypadá to, že by se situace výrazně lepšila. Dokladem nekončící šikany mohou být např. odvolání licence k distribuci časopisů Strážná věž a Probuďte se nebo další stížnost Svědků Jehovových k ESLP podaná 1. června 2010 (více zde). 

Těmito případy se nicméně budeme zabývat, až budou zveřejněna patřičná rozhodnutí. Předmětem dnešního článku je stručné představení případu Svědkové Jehovovi v Moskvě proti Rusku, o němž ESLP rozhodl 10. června 2010.

Způsob, jakým se moskevští Svědkové Jehovovi dostali před soud(y), je poměrně jednoduchý. V roce 1995 na ně podal stížnost Výbor pro záchranu mládeže od totalitních (destruktivních) kultů (dále jen „Výbor pro záchranu mládeže“) z důvodů, že zatěžují své členy nadměrnými finančními povinnostmi a že je podněcují k nenávisti vůči „tradičním“ náboženstvím. Státní zástupce nicméně odmítl zahájit trestní stíhání, neboť neshledal žádné porušení zákona či stanov náboženské společnosti.

Výbor pro záchranu mládeže se nenechal odradit prvním neúspěchem a pokračoval v podávání stížností na přítomnost Svědků Jehovových v Moskvě. Do roku 1998 stihl podat celkem pět stížností. První čtyři  byly neúspěšné. Při vypořádávání se se čtvrtou z nich vyšetřovatelé dokonce poukázali na skutečnost, že vyjádření Výboru pro záchranu mládeže jsou založena na nevraživosti vůči náboženské organizaci, které členové výboru na základě svých náboženských přesvědčení upírají výkon jejich ústavních práv.

Pátou stížnost již posuzovala jiná vyšetřovatelka. Shledala, že Svědkové Jehovovi odcizují své členy jejich rodinám, ponižují věřící, kontrolují jejich vědomí, nabádají je k občanské neposlušnosti a náboženským sporům. Poukázala na to, že Svědkové Jehovovi porušují ruské i mezinárodní právo, ale že nedošlo k žádnému trestnému činu či přestupku. Zastavila tedy trestní stíhání a doporučila podat civilněprávní žalobu na rozpuštění náboženské společnosti a zákaz její činnosti.

Státní zástupce tuto žalobu podal 23. dubna 1998. Soud v rámci řízení předvolal více než 40 svědků a znalců. Čtyři znalci zpracovali patnáctistránkovou zprávu, ve které podpořili žalobu v následujících bodech: podněcování k náboženskému sváru, donucování k destrukci rodin, podpora sebevražd a odmítání zdravotní pomoci v situacích ohrožujících život, porušování práv a svobod občanů a lákání nezletilců do náboženské organizace. Jeden znalec tyto závěry nepodpořil a zpracoval nesouhlasnou zprávu o 139 stranách; jako jediný také zkoumal činnost Svědků Jehovových v různých zemích – na rozdíl od čtyřech znalců, kteří se nezabývali ani jedním konkrétním Svědkem. Soud první instance žalobu 15. července 2001 zamítl. Odvolací soud však daný rozsudek zrušil a nařídil nové projednání věci jiným senátem. Ten 26. března 2004 rozhodl o rozpuštění Svědků Jehovových v Moskvě a o zákazu jejich činnosti.

Zápas o právní a faktickou existenci Svědků Jehovových v Moskvě se odehrával ještě na jiné úrovni. 1. října 1997 nabyl účinnosti nový zákon o náboženské svobodě a náboženských společnostech, který vyžadoval, aby se všechny náboženské společnosti registrované podle předešlého zákona znovu zaregistrovaly. Toto „obnovení registrace“ mělo být provedeno do konce roku 2001. Svědkové Jehovovi podali celkem 5 žádostí. Úřady se odmítly zabývat prvními třemi, neboť jim údajně chyběly blíže nespecifikované náležitosti. Vedoucí úřadu jim dokonce sdělil, že nemá povinnost informovat je o tom, jaké dokumenty jim chybí; v případě třetí žádosti tak nicméně učinil: chyběly původní stanovy a doklad o registraci z roku 1993. Čtvrtá žádost byla zamítnuta z důvodu nesouladu některých formulací („slovíčkaření“). Pátá pak proto, že ještě nebylo ukončeno řízení o rozpuštění a zákazu činnosti. 

Tento postup moskevských úřadů Svědkové Jehovovi napadli před soudy. Podařilo se jim 16. srpna 2002 dosáhnout toho, že soud prohlásil postup úřadů za nezákonný. Nenařídil nicméně provedení registrace podle přechodných ustanovení. Svědkové Jehovovi proto museli podat novou žádost o registraci.

Stížnost moskevských Svědků Jehovových k ESLP spočívala v tom, že rozhodnutí ruských soudů nebylo podloženo žádnými konkrétními důkazy vůči jejich komunitě. Veškeré hodnocení se zakládalo na studiu jejich literatury.

V průběhu procesu nebyly projednávány žádné akce moskevské komunity. Na druhou stranu však bylo dobrých 14 dní věnováno diskusi nad Svatými písmy. Byla dokonce nařízena psycholingvistická studie odkazující na více než 205 biblických otázek, z nichž pak řada byla před soudem diskutována.

Soud s odkazem na svou konstantní judikaturu uvedl, že odmítnutí přiznat právní subjektivitu je třeba chápat jako zásah do výkonu svobody sdružování, a v případě náboženské společnosti pak také jako zásah do náboženské svobody (jak komunity, tak jejích členů). Takový zásah je pak porušením EÚLP, pokud není předepsán zákonem, nesleduje legitimní účel nebo není nezbytný v demokratické společnosti.

Pokud jde o první dvě podmínky, ESLP prohlásil, že daný zásah lze považovat za předepsaný zákonem a že sledoval legitimní cíl (ochranu zdraví a práv druhých). Následně se soudci pustili do analýzy nezbytnosti daného zásahu v demokratické společnosti. V rámci svých úvah hodnotili, zda Rusko užívalo rozumně, obezřetně a v dobré víře své správní uvážení, zda přijatá opaření byla přiměřená svým účelům, zda ruské orgány poskytly relevantní a dostatečné zdůvodnění pro svá rozhodnutí, zda byly aplikované standardy v souladu s EÚLP a zda byla rozhodnutí přijata na základě přijatelného zhodnocení relevantních skutečností.

Soud se zabýval jednotlivými spornými otázkami: donucením k destrukci rodin, zásahy do osobnostních práv a práv a svobod druhých (právo na soukromí, na svobodnou volbu povolání, rodičovská práva, proselytismus, totalitní disciplína), povzbuzováním k sebevraždě a odmítání zdravotní asistence, narušováním zdravotního stavu (silné emoční prožitky), lákáním mladistvých do náboženské společnosti a  podněcováním k odmítání občanských povinností. Ani v jenom z uvedených případů neshledal ESLP podloženost daných tvrzení: ruské orgány neposkytly žádné konkrétní případy či data. Ba právě naopak: Soud upozornil na řadu procesních pochybení, jako např. odmítnutí sociologické studie mezi tisícovkou moskevských Svědků Jehovových na základě předsudků či předpojatosti. 

Soud shledal rozpuštění a zákaz náboženské organizace moskevských Svědků Jehovových za příliš tvrdou sankci v situaci, kdy daná náboženská společnost měla registrace jak na federální, tak na regionální úrovni (více než 400 místních organizací). Navíc Svědkové Jehovovi působili v Moskvě po více než 12 let (1992-2004), aniž by byl kdokoliv z komunity shledán vinným ze spáchání trestného činu či správního deliktu.

Soud tedy konstatoval porušení článku 9 EÚLP ve spojení s čl. 11 (svoboda náboženství a svoboda sdružování), a to jak v případě rozpuštění náboženské společnosti, tak v případě odmítnutí její opětovné registrace. Soud také shledal porušení čl. 6 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) z důvodu přílišné délky soudního řízení (více než tři roky zabralo zpracování znaleckých posudků).

Soud opakovaně upozornil na skutečnost, že ruské orgány nejednaly v dobré víře a zanedbaly svou povinnost neutrality a nestrannosti vůči komunitě Svědků Jehovových. K podobným závěrům dospěl ESLP již dříve v případech Scientologické církve a Armády spásy.

ESLP také poukázal na diskriminační zacházení s „netradičními náboženstvími“ v Rusku. To se stalo  již dříve předmětem rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1277 (2002).

Z celkového popisu řízení před ruskými soudy a správními orgány nabývá člověk dojmu, že projednávání konkrétních porušení zákona často ustupovalo obviněním se silným ideologickým zabarvením. Soudní síně se tak staly místem k řešení dlouhodobých teologických sporů, které si může majoritní náboženství jen stěží dovolit prohrát.

Otázkou nicméně je, jestli věroučné spory mají být řešeny před soudy způsobem, který by chtěl zavazovat poraženou stranu k přijetí určité dogmatické formulace. Ačkoliv se Evropský soud pro lidská práva touto otázkou přímo nezabýval, jeho pozice je poměrně jasná: evropské demokracie jsou založeny na svobodě náboženství a na náboženské pluralitě; státním orgánům proto nepřísluší zaujímat stanoviska ve věroučných sporech.