Když čas oponou trhnul
A když „čas oponou trhl“, už na gymnáziu, právě na Dušičky přišel další předěl: moje dětství odešlo do nenávratna, zato jsem ale našla víru. Byl to tehdy vpravdě temný dušičkový čas, nejen tím, že dny tonuly v mlhách a večer veřejné osvětlení jen tu a tam sporadicky blikalo, ale i přeneseně: byl to čas té nejhustší normalizace. Moc jsem si tohle temno nepřipouštěla, bylo přece tolik zajímavějších věcí! Nacházela jsem tehdy sama sebe, kladla si různé otázky. Kdo jsme, odkud kam jdeme a kde jednou naše cesta skončí. Občas jsem pootevřela vrzající vrata a jen tak nakoukla na starý hřbitov - to už jsem věděla, že to není zrovna bezpečné místo pro osamělé snění, přesto mě ale zajímal. Ve svém puberťáckém rozletu jsem se pokusila básnit: „Na starém hřbitově v Rokycanech bývalo ticho, tak jako v kostele, jen tráva šuměla na zarostlých hrobech a ptáci v korunách stromů se ozvali nesměle…“(Napodobovala jsem Jiřího Wolkra, měla jsem snad spočítané všechny náboženské symboly v jeho „proletářské“ poezii…). Vzpomněla jsem si na babičku, na červené korálky šípků a jeřabin ve věnečcích z chvojí, na světlo svíček pronikající temnotu, na máminu ruku kreslící na žulové desce tři křížky. Jenže rodiče byli nervózní z poměrů a naprosto neměli náladu na poezii Dušiček. Návštěva se rozpovídala o deprimujícím listopadu a o nesporných výhodách rozptylové loučky. Maminka jen uštvaně přikývla, jak nestíhá, a že je to na hřbitově jen o nastydnutí. Toho dne mi došlo, že s konečnou platností odešel můj dětský svět, jasný a hřejivý jako plamínek svíčky, jako to světlo, které nás spojuje s těmi, kdo nás v čase předešli. Zoufale jsem nechtěla, aby z babičky zbyl jen ten popel v opršelé urně. Myslela jsem na to v kostele, mši za zemřelé jsem nerozuměla, ale viděla jsem z kůru světélka, plamínky svíček na náhrobních deskách v dlažbě, připadalo mi, že jsem nad hvězdami. A najednou mi došlo, že věřím v Boha.
Tma je prozářena světélky na hrobech
A po létech přišel třetí předěl: podzimní večer v Divoké Šárce, kdy rychle padá tma a chlad, ve kterém křehnou ruce, najednou se vynořilo světlo a v něm kříž, jakoby zářící, obklopený zlatým listím. Zůstali jsme překvapeně stát, já a můj budoucí muž. Do té chvíle jsme bloudili po setmělých cestách, už jsem začínala mít strach a bylo mi čím dál tím víc zima. Vábilo nás to blíž, zahřáli jsme si ruce nad mihotavým plamínkem a pak jsme si to teplo navzájem předávali. Ve světle jsme našli i cestu vedoucí z lesa ven. A v té chvíli jsme si uvědomili, že před sebou vidíme i naši cestu životem. A odněkud z náruče budoucího času, „od andělíčků“, jak říkával ten nejhodnější pan farář, na nás zamávalo i naše dítě…
Svátek všech těch, kdo nás předešli, je symbolem hranice, brány do věčnosti. Slaví se v čase, kdy denní světlo ustupuje temnotě. Ale tato tma je prozářena světélky na hrobech, světly naděje.
Autorka je lékařka, titulky redakční.