Za necelá dvě století své existence ušli templáři dlouhou cestu. Z chudých rytířů, jejichž úkolem byla ochrana poutníků přicházejících navštívit svatá místa, se stali zejména geniální bankéři s obrovským vlivem a bohatstvím. Vytvořili "stát ve státě", což francouzský král Filip IV. Sličný nemohl připustit. Templáře nechal uvěznit a jejich majetek zkonfiskoval. Před 700 lety, 22. března 1312, pak řád pro kacířství zrušil papež Klement V.

Chudí rytíři Kristovi a Šalamounova chrámu, jak se templáři oficiálně jmenovali, odvozovali název od svého původního sídla u Šalamounova chrámu (templu) v Jeruzalémě. Řád založili francouzští rytíři v čele s Hugem de Payns pravděpodobně v roce 1119 (uvádí se ale i data 1118 či 1120). Jejich posláním byla ochrana křesťanských poutníků, kteří po dobytí Jeruzaléma křižáky v roce 1099 proudili ke svatému hrobu a na cestách se stávali kořistí muslimských nájezdníků. Templáři, jichž bylo v době rozkvětu až 20.000, byli organizováni jako duchovní řád s přísným vojenským zřízením. Oficiální statut získali v lednu 1129 na církevním koncilu ve francouzském Troyes, přičemž o jejich uznání se významně zasloužil opat Bernard z Clairvaux. Papežskou bulou měli templáři přiznánu řadu privilegií. Měli vlastní chrámy i kněze, nemuseli platit světské daně - naopak je vybírali pro svou potřebu a podléhali přímo papeži.

Řád, pro jehož členy se stalo typické bílé roucho s červeným křížem, časem obrovsky zbohatl a co je důležité - získal značnou moc. Jak se později ukázalo, tato kombinace se stala začátkem jejich neslavného konce. Templáři, kteří měli ve výzbroji většinou meč a štít, vytvořili schopnou armádu a dosáhli řady vítězství. Vlastnili také hrady a pozemky po celé Evropě i na Blízkém východě, dobře vydělávali na křížových výpravách a obchodování se Svatou zemí. V Evropě pak plnili funkci jakési "banky". Poutníci si ve své vlasti uložili do templářské pevnosti nebo kostela peníze a v Palestině si je mohli zase bezpečně vybrat. Templáři založili celý systém nestranného bankovnictví a střežili i poklady králů, jimž v případě potřeby půjčovali. Podle kritiků se však mamon postupně stal základní hodnotou řádu a i doboví kronikáři upozorňovali na pýchu a hamižnost templářů či jejich ochotu spojit se za peníze i s nepřítelem.

Papež templáře za heretiky nepovažoval, zrušil je ale kvůli francouzskému králi

Když koncem 13. století definitivně skončily křížové výpravy do Svaté země, zvolili si templáři za své sídlo Paříž. Král Filip IV., který sám patřil mezi největší dlužníky řádu, odmítal připustit existenci "státu ve státě", jímž templáři nepochybně byli. V roce 1307 tedy nechal členy řádu pozatýkat a za pomoci práva útrpného si na nich vynutil přiznání k nejrůznějším zločinům - kacířstvím počínaje a sodomií konče. Do historie se tak zapsal činem, který nemá ve středověku obdoby.

Majetek templářů, jejichž řád v roce 1312 na popud krále zrušil papež, získali jejich velcí rivalové - johanité a někteří světští panovníci. Poslední templářský velmistr Jacques de Molay skončil v březnu 1314 na planoucí hranici, protože odvolal své vynucené přiznání a prohlásil, že řád je nevinný. Ještě z plamenů údajně proklel jak papeže, tak i krále, a do roka a do dne je vyzval na boží soud. Faktem je, že o měsíc později papež zemřel a za osm měsíců i Filip IV.

V roce 2001 byl ve vatikánských archivech nalezen takzvaný Chinonský pergamen vydaný Klementem V. na francouzském zámku v roce 1308. Dokument je podle historiků převratným důkazem, že papež nepovažoval templáře za heretiky, tedy kacíře. Konec templářů dal vzniknout mnoha legendám. Některé hovoří o pokladech, které měl řád před svým zrušením ukrýt. Jiné o Svatém grálu, jenž prý templáři získali, přičemž právě vlastnictví tohoto vzácného předmětu a neochota se o něj dělit jim měla přinést krutý osud.

foto: Wikipedia.org