Kéž nikoho nepohorším, když nahlas vyznám: reformační roztržku západního křesťanství nevnímám jako neštěstí. Jako neštěstí nebo aspoň jako pohromu ovšem vnímám fakt, že stále ještě nedokážeme smířit tu různost vidění dějin spásy, různost cest působení Ducha svatého, které prožíváme zde i tam. Podobně jako evangelíci z katolické protireformace, i katolíci z evangelické reformace se mohli a dodnes mohou učit, co je a co není jednotou, co je a co není smířením.

Zdá se mi proto, že pokud už musíme snášet trvalé memento naší neschopnosti k jednotě různého například v tvrdošíjném odpírání eucharistické pohostinnosti při katolickém slavení večeře Páně, neměli bychom tuhle a jiné podobné zkušenost ne zrovna lehko se rodící ponechat ladem ani mezi sebou, ani v jiných závažných rovinách společné spolupráce. A tak můj příspěvek lze chápat i jako přátelské poučení ze zkušenosti nabízené teology politikům i zkušeností politiků nabízených teologům. Všimnu si pochopitelně jen několika málo aspektů.

Spor o povolení spoluúčasti křesťanů různých denominací na eucharistickému stolu římských katolíků a také pravoslavných je letitý. Evangelík slavící památku smrti a vzkříšení Krista zve všechny pokřtěné, kteří chtějí mít spolu s ním účast na této svátosti jako předchutnání budoucí eschatologické jednoty. Katolík místo naděje konstatuje, že jednota víry dnes není ještě dost dokonalá. Pravdu mají oba, ovšem ta pravda je nedozrálá, nedospělá, neplodná. Proto neosvobozuje k setkávání v Kristu, v němž už dnes nejsme rozlišeni na lid prvé a druhé kategorie, už dnes jsme sestry a bratři, i když se různíme. Tu různost je třeba nikoli zrušit v nějaké kompromisní uniformitě. Tu různost je třeba smířit, jinými slovy: je třeba, aby odvážná naděje evangelíka například osvobodila katolické vědomí od hrdosti či pýchy v souvislosti s církevním úřadem. Aby obě strany přiměla k lepšímu porozumění jednoty ne ledajaké, ale jednoty dle Ježíšovy modlitby často citované, ale jen sporadicky následované: „Aby všichni byli jedno jako ty, otče, ve mně a já v tobě“. Jednota mezi Otcem a Synem není popřením radikální různosti osob, ale popřením agresivní rozpornosti vztahů mezi nimi.

Je známo, že odborný teologický dialog o shodách a rozdílech mezi evangelíky a římskými katolíky byl z velké části úspěšný. S výjimkou postoje k církevnímu úřadu už snad není mezi komisemi teologů významných sporných otázek. Dialog to byl zřejmě poctivý, protože prospěl oběma stranám. Přesto se zdá – a snad se nemýlím – že naše církve se přinejmenším v Česku k jednotě už neblíží, anebo aspoň velmi zpomalily takové životodárné procesy.

A k čemu že je takový model trvalého napětí a trpělivého hledání rovnováhy dobrý například pro ty z vás, kdo uvažují striktně sekulárně, a spory kolem eucharistie nepatří k jejich oblíbeným šálkům čaje? Evropa se napřáhla k jednotě, ale zjistila, že jednotu neumí. Jednotě se nenaučila, dokud byla ještě křesťanská. Umí leda uniformitu vnucenou diktátorem, anebo uniformitu totálního nezájmu společnosti přivyklé pohodlí konzumu užitků i požitků, pro jejichž plynulé zaopatřování si platí politiky.

Ale neumí doopravdy překonávat rozdíly diktované každodenním prožitkům multikulturní společnosti tak, aby kdesi v skrytosti nezakládaly časované bomby. V Německu schopném vstřebat turecký i postsovětský životní styl vypukla válka kvůli křížům ve třídách, ve Francii s milionem muslimů se našli vlastenci pohoršení tvrdošíjností šíitských středoškolaček ve věci oblečení. A ve vzorně tolerantní Británii po nedávném výbuchu terorismu v Londýně najednou objevili, že xenofobií a apriorním podezříváním z kolektivní viny trpí i poddaní královny, nejen kontinent. Nejde mi o kritiku ani o sebemrskačství. Vím, že my v Česku dokážeme vyvolat spory primitivnější. Jde o to uznat, že všichni se jednotě musíme učit a levněji než změnou postojů (tomu říká klasický křesťanský slovník: „pokání“) a dokonce změnou paradigmat to nepořídíme. Místo takové aspoň minisnahy spíš slyšíme, že podobná gesta jsou marná a škodlivá. Jde totiž o víc než změnu soukromého názoru: jde o podmínky přežití.

Proneseno 3. září v Praze v rámci sympozia pořádaného Opus bonum a Břevnovským arciopatstvím. Nadpis redakční. Nekrácený text naleznete v časopise Getsemany. Knihu rozhovorů s tajně vysvěceným katolickým biskupem Konzalem lze zakoupit v knihkupectví ChristNet.eu. Foto: z obálky zmíněné knihy.