Svůj svátek 15. srpna slavím společně s Pannou Marií. Jsem rodičům vděčná, že mi dali právě jméno Hana. Tu náhodnou souhru církevního a občanského kalendáře považuji za jedno z Božích nasměrování svého života. Snad proto se pokaždé zamýšlím nad poselstvím jednoho z nejvýznamnějších mariánských svátků. Tentokrát se do mých úvah vtírají neustálé diskuse o obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Jejich emoční náboj je jistě nepříjemný, ale je možné ho vzít jako výzvu k ujasnění, kým pro nás Ježíšova matka je a jaký je význam jejích symbolů.

O myšlence znovupostavení Mariánského sloupu jsem slyšela poprvé už v polovině osmdesátých let. Naše neformální týnské společenství, rozklepané zimou v kostele, směřovalo do nejbližšího pohostinského zařízení, když vtom jeden z nás se zastavil a pronesl: „Na tomto místě bude obnoven Mariánský sloup.“ Brali jsme to jako absurdní vtip, ale on úplně vážně pokračoval: „Kdyby každý katolík věnoval jednu korunu...“ „Kardinál Tomášek tomu žehná,“ doložil už tiše, neboť jsme vzbudili pozornost jakéhosi zvědavého pána.

Tehdy jsem to – jak jinak – nebrala vážně. A po listopadu 1989 jsem s údivem pocítila, že ani tak moc nesdílím katolické nadšení pro obnovu sloupu. Možná jsem v té snaze rozpoznala příměs triumfalismu, nebo mě zarazily úvahy o kletbě pro první republiku a dokonce o "spravedlivé oprátce" pro Miladu Horákovou. Anebo jsem prostě věděla, že nemůžeme dvakrát vstoupit do téže řeky.

Dlouho jsem v té věci neměla jasno. Z Klubu za starou Prahu jsem znala repliku hlavy Panny Marie, jejíž originál, kutálející se po dlažbě, vzala do náruče Zdenka Braunerová, nedokázala jsem si představit Plzeň, Rokycany a Velvary bez morových sloupů. Došlo mi, že v nebezpečí byly i sochy na Karlově mostě, klidně mohly skončit ve Vltavě coby symboly "temna". Pak mě cosi napadlo. Jaký postoj by k obnově svého sloupu zaujala sama Maria?

Za prvé jsem přesvědčena, že by byla "nad věcí". Napovídá to i jedna ze slok snad té nejkrásnější mariánské písně: "Kdyby všichni tvoji chválu pěli, jménem tvým zněl obor světa celý, větším světlem plane sláva tvá na nebesích. Matko Kristova". A za druhé: Maria vždy plnila vůli svého Syna. A ten ve své velekněžské modlitbě prosil „aby všichni jedno byli“. Maria určitě nechce, aby její sloup rozděloval.

Abych svůj katolický postoj mohla porovnat i s jiným východiskem, požádala jsem o rozhovor MUDr. Zdeňka Susu, emeritního člena synodní rady Českobratrské církve evangelické.

Zdeňku, jak bys viděl znovupostavení Mariánského sloupu?
Kdybych mluvil sám za sebe, řeknu jednoznačně, že jsem pro. Jsem přesvědčen, že jeho zničení bylo neodpustitelné. Památky barokní Prahy, které stály staletí na svém místě, přece neničíme, ať už byl jejich ideový obsah na počátku jakýkoliv. Lákalo by mě také, že by se obnovil důležitý symbol: Mariánský sloup a Husův pomník by zase stály vedle sebe jako tehdy mezi léty 1915 a 1918. Tenkrát byly varováním, hmatatelným dokladem, že v této zemi je už déle než půl tisíciletí domovem dvojí víra. V pohnutých dějinách se ukázalo, že ani jednu z nich nelze vykořenit. A to měl vzít na vědomí i ten, komu se to nelíbilo.

Obecné přesvědčení je, že sloup byl vztyčen jako poděkování za bělohorské vítězství. Jak to vlastně vidí evangelíci?
To „obecné přesvědčení“ je mylné. Sloup byl vztyčen až po konci třicetileté války. Hlavním důvodem bylo poděkování za ochranu Prahy před Švédy, Bílá hora v tom možná byla také, ale jaksi až v druhém plánu. Nesmíme zapomínat, že sloup nestavěli bělohorští vítězové, v době jeho postavení už tu byla nová generace a ta byla katolická, takže poděkování Panně Marii bylo pro ni něčím přirozeným.

Jak vlastně evangelíci vidí Pannu Marii? Vím, že v protestantské teologii jsou různé směry, ovšem právě katolická mariánská dogmata jsou kamenem úrazu ekumenických snah.
Marie je biblická postava, které se během dvou tisíc let církve nejvíc ublížilo. Zvěst o pokorné služebnici Páně u Lukáše je jasná a čistá jako horský pramínek. Andělské pozdravení i Mariin jásot po pozdravu Alžběty jsou jednoznačné. Marie je první člověk, který uvěřil v Krista, je první křesťanka. Jestliže Židé mají otce Abrahama — prvního věřícího, otce své víry, mají křesťané matku Marii — matku své víry. O Marii se má kázat, má být dávána za příklad, mají ji blahoslavit všichni národové. Naši předkové to tak dělali. I Mistr Jan Hus Pannu Marii ctil a skládal o ní písně.

Takže mariánská úcta má oporu v Písmu!
Jistě, katolický přístup k Marii jako k prostřednici má základ v Bibli. Pramení z příběhu o svatbě v Káně (J 2,1 12). Tam Marie upozornila Ježíše na lidskou potřebu: „Už nemají víno.“ A Ježíš, ačkoliv ji nejprve okřikl, nakonec udělal, o co ho požádala. Prostřednictví se tu děje i opačným směrem: „Udělejte, cokoli vám nařídí,“ říká Marie lidem. Oni poslechnou a stane se zázrak.

Takže?
Až sem jsem schopen jít v duchu s katolíky a chápat je. Prostřednice Marie nepřináší žádné odlišné učení, pouze podtrhuje a zdůrazňuje učení Ježíšovo. A také zázrak — znamení se neděje jejím slovem, nýbrž Ježíšovým. Ona posluchače připravuje, aby znamení rozpoznali a uvěřili v Ježíše.

Tak kde je problém?
Co pochopit nemohu, je posun, který se stal s mariánskou úctou: Marie přestala být pouhou prostřednicí a součástí „oblaku svědků“, už není žádána jenom o přímluvy (oroduj = přimlouvej se za nás). Stala se téměř božskou osobou, jako Královna nebes je přímo adresátkou modliteb — smiluj se, pomoz, učiň. A ještě dál: Marie sestoupila na zemi a svou moc rozdělila mezi milostné obrazy a sošky, rozseté po tváři země. Tady katolická církev velice ustoupila lidové zbožnosti a — jak se domnívám — nejvíc tím ublížila Panně Marii. Úcta k Marii může být dobře biblická, úcta k soškám je však velice blízká uctívání model.

Ovšem ve zdravém pojetí úcty Mariiny sochy představují symbol – a symbol vždy poukazuje ke skutečnosti, která je „zahalena“ a sám o sobě onou skutečností není. A tak se opět vracíme k Mariánskému sloupu.
Mariánský sloup stál na Staroměstském náměstí 268 let a stal se samozřejmou součástí Prahy. Přesný pražský čas se určoval podle jeho stínu na dlažbě. V roce 1903 se nedaleko sloupu kladl základní kámen Husova pomníku a od roku 1915 stály oba pomníky déle než tři roky vedle sebe. A pak přišel listopad 1918, kdy zástup plný emocí sloup strhl a zničil. Tento čin můžeme pochopit, snad i odpustit, ale v žádném případě se s ním nemůžeme ztotožnit; bylo to zjevné vandalství.

Tak proč sloup raději neobnovit?
Obnovení pomníku by jistě vyvolalo reakce. Bojovní katolíci by to chápali jako své vítězství, jako důkaz, že nad Prahou i českou zemí znovu vládne Panna Maria; bojovní evangelíci by proti tomu ostře vystoupili. Jejich hlasy by nebyly četné a nereprezentovaly by obě církve. Přesto by uškodily. Jestliže je totiž ještě možné učinit křesťanství věrohodným dnešní nevěřící většině našeho národa, je to jedině vzájemným uznáním a tolerancí. Nestavme proto mezi sebe žádné kameny, které probouzejí archaické vášně.

Děkuji za rozhovor.

A ještě dodávám:
Léta jsem bydlela v Celetné ulici, takže Staroměstské náměstí je pro mě srdeční záležitost. A kdykoli jdu po jeho dlažbě, pokaždé očima pohladím „pražský poledník“, stín někdejšího Mariánského sloupu a vždycky mi jako střelná modlitba vyvstanou v mysli verše anonymního autora: „Ty, jež jak laskavý, ač neviděný stín, bdíš, dodnes Vítězná, nad pražským náměstím…“

foto: archiv Magazinu ChristNet.eu