Říká se, že v celém vesmíru existují jen dvě bytosti, které mohou stvořit člověka podle obrazu svého – Pán Bůh a spisovatel. Souhlasíte, nebo byste bonmot poopravil?

Ano, opravuji. Ani ten nejlepší spisovatel na Pána Boha nemá.



Přesto bývá Pán Bůh obviňován, že člověka stvořil nedokonale, když mu dovolil konat zlo. Co o tom soudíte? Ani tak byste „nestvořil“ lepšího člověka?

Vždyť nám přece dal od samého počátku svobodnou vůli. Ne On, ale my vybíráme, jak se budeme chovat, my máme před každým svým činem posoudit, co nám prospěje a co uškodí. A to jak každému osobně, tak všem, celému lidskému rodu. A nejen v tomto dočasném životě. Je to sotva pár desítek roků, které tu máme vyměřeny, a co všechno v nich dokážeme napáchat právě snad jen proto, že jsme zapomněli na odpovědnost své svobodné vůle. Také ona je přece Božím darem.

A k druhé části otázky: lepších lidí už tu bylo mnoho. Je zas jen na nás, umíme-li brát si je za příklad, nebo zda se jim vysmíváme, že jsou naivní.


Vaše původní profese je učitelská, jak se stalo, že se z kantora stal spisovatel, herec a člověk mnoha profesí? Skrývá se někde za tím vším ještě učitel?

Bral jsem své původní kantorství už v samém jeho zárodku jako přípravu na to, co mě lákalo především – přemýšlet, psát, hrát pro sebe i pro jiné, poznávat, vyzývat k rozhovoru. Je-li i to posláním učitele, pak ano, ač on se za tím vším ani neskrývá, z toho spíš vyčuhuje. Ovšem s vědomím, že rozhodující práci na sobě musí udělat každý sám. Buď chce, nebo nechce.


Spisovatelé fikce bývají tázáni na autentické rysy svých postav, čtenář by rád nahlédnul do autorova nitra. Se kterou se nejsnáze ztotožňujete?

Ztotožnit se nemůžu se žádnou, ale něco ze mne má mnohá. Dokonce i titulní hrdinka Poklesků rozmarné snoubenky, jakkoli je to dívka. Ale nejvíc to asi bude Petr z rytmizované povídky (nebo básně?) Hodiny bijí půl.


Můžete onu povídku, či lépe řečeno Petra, čtenářům blíže představit?

Není na něm nic výjimečného. Je mladý, touží po lásce, pozoruje svět, dostává lekce z pokory a proti pýše, z výšin snů padá na zem. Jako kdokoli jiný. Méně obvyklý je způsob, jakým jsem jeho příběh napsal: nerýmovanou sice, ale rytmizovanou a velmi stylizovanou řečí plnou metafor a příměrů, tedy hravě. Tak, aby vnímavý čtenář poznal, že je potřeba být do života ponořen, ale zároveň se snažit vnímat ho i z nadhledu, jako někdo jiný, jako cizí svědek.

První představu o vás jsem si udělal díky pohádce Dlouhý Široký a Krátkozraký, hrál jste dvojroli princů Jasoně a Drsoně. Který z nich je víc Miloň Čepelka?

Pevně doufám, že ten první. Ale není to má nejmilejší role. Ne kvůli její povaze, nýbrž proto, že se ve druhé půli představení jaksi vytratí. Kdyby Jasoň neporazil Koloděje (haha) a neproměnil Zlatovlásku z muže zpátky v ženu, byl by tam už zhola zbytečný.


Obě postavy ale dokážou rozesmát, v čem podle vás tkví jádro humoru? Ptám se, protože dnešní baviči používají často drsnější prostředky, než jaké používá Drsoň…

Kdo moudrý to řekl, že humor není ve způsobu chování a vyjadřování, ale v pohledu na svět? S ním se ztotožňuji. Důležité je, nebrat sám sebe příliš vážně a umět se na sebe podívat očima jiných. Je mi líto, že i takzvané drsnější polohy, kdysi přesto slušné a vkusné, jakými prosluli dávní Ferenc Futurista nebo naposled Jarda Štercl, přešly dnes především k vulgaritě.


Cimrmanovský humor jistě není vulgární a navíc má zvláštní schopnost lidi spojovat. Vedle sebe se smějí ateista i křesťan, katolík či protestant… V čem spočívá jeho kouzlo?

Nejsem jeho autorem, měl bych možná příčiny toho kouzla vidět jako na dlani. Ale jsem z druhé strany také účastníkem jeho vznikání, a to není výhoda. Aspoň pro mě ne. Snad že je sdělný různým vrstvám. Vzdělancům, prostým lidem, intelektuálům, melancholikům i cholerikům. Ale určitě proto, že se nikdy nesnažil být aktuálně satirický, takzvaně ke dni. Osahává a vyhmatává to, co je společné lidem i dějinám, jejich stránky směšné i prahnoucí (často marně, protože pyšně) po vznešenosti. Což jsem řekl tak vznešeně, až je to taky k smíchu.


Řekl jste, že dvojrole Jasoně s Drsoněm nebyla vaše nejoblíbenější. Prozradíte, kterou postavu na sebe nejraději oblékáte a proč?

To se mění každým dnem a okolnostmi, v nichž se zrovna ať motám, ať pohybuji cílevědomě. Dojista mám rád mamku Žílovou z Aktu (je tragikomická), podvodného hraběte Zeppelina z Hospody Na Mýtince (záporné postavy se hrají lépe, což je snad i trochu smutné a stojí to za zkoumání), pološíleného šikovatele Vogeltanze ze Záskoku (týž důvod) i českého inženýra Vaňka (že může operně zpívat a zlaté ručičky mu, ach, dodávají jen rukavice).


Díky divadlu vás lidé mají zařazeného mezi humoristy, jenomže vaše knihy jsou hodně temné, samá smrt a strach. Je to kompenzace komediálních rolí?

Nemyslím, že je to pouhá kompenzace. O posledních věcech člověka přemýšlím od dětství, kdy jsem chodil s babičkou a s dědou po vesnických pohřbech, vypravovaných přímo z domovů zemřelých. A protože si myslím, že jedním z největších nepřátel našeho živočišného druhu, ne-li vůbec největším, je právě strach, pokouším se ho zbavit psaním o něm.

Nedá mi nezeptat se na skutečnou smrt. Nedávno odešli pánové Vondruška a Smoljak. Jak se vyrovnáváte s reálnou smrtí svých blízkých, nejen s tou literární?

Snad to nebude znít necitelně, řeknu-li, že čím dál chápavěji. Velmi mě zaujal názor Carla Gustava Junga, že smrt, ačkoli to vypadá nepochopitelně, protismyslně, je vlastně cílem života. Nikoli v tom smyslu, že bychom o ni měli snad usilovat, ale abychom ji za cíl přijali. Zvlášť když ji nelze obelstít a když víme, že k nám přijde.


Jeden primář internista říkal, že zvláště mladý člověk nemůže myslet na smrt stále, zbláznil by se z toho. Vy na ni ale myslíte často a zatím jste se nezbláznil, čím to je?

Snad postačí moje odpověď na předchozí otázku. A kromě toho, myslet na smrt hodně a realisticky přece neznamená myslet na ni stále. Život je teď a tady, smrt v čase většinou zcela neurčitelném. A život sám je dostatečně náročný, vyžaduje nepřestajnou pozornost. Kromě toho mi chutná a v tom jistě nejsem sám.


Vaše kniha Poklesky rozverné snoubenky, kde se smrt také objevuje, je zpověď v kostele před Pánem Bohem, jakási rekapitulace uplynulého života. Vy ke zpovědi chodíte?

V dětství jsem chodil, dnes ne. Jsem z těch, kteří se domnívají, že k víře a pokoře nepotřebují prostředníky ani rituály, které jsou nařízené a zhusta probíhající už jen mechanicky. Tím neodmítám rituály šmahem a už vůbec ne Boha. A taky netvrdím, že se nemýlím. Jen mi je v daném čase mého dozrávání milejší dělat si v sobě pořádek jaksi soukromě.


Zpočátku se hlavní hrdinka Lída zpovídá sice upřímně a otevřeně, ale bez větší lítosti. Teprve časem se u ní objevují výčitky i touha po odpuštění. Jak rozumíte slovu pokání?

Pokání je přiznání k chybám, je to lepší poznání sebe sama a svých postojů k druhým lidem, prosba o odpuštění, ale stejně tak odpuštění jiným. Je to pochopení vlastní nestatečnosti a nedostatečnosti s touhou napravit, odčinit to.


A jakou roli v tom všem hraje Pán Bůh?

Roli chápavého přítele, o němž se předpokládá, ba ví, že je shovívavější než lidé a že jako neskonale moudrý je chápavý a odpouštějící. A že je-li upřímně a pokorně požádán o pomoc, neodmítne ji.


Vnitřní prožívání ženy a muže je dost odlišné, vy jako muž ve zmíněné knížce po celou dobu mluvíte s Bohem coby Lída. V čem je svět žen jiný a čím vás fascinuje?

Ženy jsou, myslím si, blíž zemi, tedy přírodě a tedy Bohu, a to i tehdy, když o tom nevědí. Ale každé takovéhle zevšeobecnění se dá samozřejmě napadnout a vyvrátit, proto jsem řekl jen „myslím si“ a ne „tvrdím“. Kromě toho jsou ženy krásné, i když měřítka krásy nelze určit objektivně.


Zdá se, že role ženy vám opravdu není tak vzdálená, vždyť i na divadelních prknech vám byla s důvěrou pány Svěrákem a Smoljakem svěřována…

V tom nebude žádné osudové určení. Od dětství jsem byl tělesně slabší, subtilní typ, tak jsem se do ženských rolí asi dobře hodil.

Mám z vás pocit, že jste konsensuální a smírčí osobnost. Spolupracujete i s druhou skupinou cimrmanologů. V čem vidíte největší překážky, aby se lidé dorozuměli, usmířili se, odpustili si?

Tady je kvůli srozumitelnosti třeba opravit mluvnický čas: spolupracoval jsem se skupinou Jirky Šebánka, neboť jsem uznával jeho otcovské právo na Cimrmana, podle mého zbytečně upozaďované.

Ale už jsem to naznačil: potřebujeme si všichni přiznat, že moje názory, moje zkušenosti, moje pocity jsou právě jen moje a nemůžu je nesmiřitelně stavět proti ostatním. Umět se na sebe podívat očima jiných, pochopit, že moje maličkost opravdu není středem světa, jak nám to namlouvá naše ego a jeho pýcha, to je základ. Jsem ovšem zklamán tím, že ačkoli se to ví už dávno, ba pradávno, stále jsme se to nenaučili. Nikdo z nás.


Souhlasím, ale co když se podíváme na Ježíše. Nemyslíte, že jít cestou imitatio Christi by problém vyřešilo?

Nepochybně ano. Ale po dvou tisících roků tuším, že je to pro lidstvo jako celek ten nejdelší maratón, jaký si lze představit. Otázka otázek zní, jak dlouho ještě s námi bude mít Pán Bůh trpělivost.


S laskavým souhlasem převzato z říjnového čísla časopisu Církve bratrské Brána (http://www.i-brana.cz/). Foto autor.


Miloň Čepelka (76), český básník, prozaik, textař, herec, scenárista a moderátor. Po studiích na gymnáziu v Dobrušce a na Vysoké škole pedagogické (obor český jazyk a literatura) učil tři roky na základní škole v Novém Kníně. V roce 1961 nastoupil do Československého rozhlasu jako redaktor. V roce 1967 zahájil, jako zakládající člen, působení v Divadle Járy Cimrmana. Je autorem televizních i rozhlasových her, pohádek, zábavných a literárních pořadů. Napsal několik básnických sbírek, pohádek, novel a povídek.