Papež Benedikt XVI. ve svém motu proprio, které bylo podepsáno a zveřejněno 10. listopadu letošního roku, potvrzuje vznik nové instituce, která nese název Papežská akademie latinských studií, a jejím cílem by měla být především podpora zájmu o latinu a její studium, a to především na katolických universitách a oborech. Nejde o nic nového, protože podobnou instituci založil již Pavel VI. roku 1976 a nesla název Nadace Latinitas. Její činnost současně končí.

Latina se ocitla po Druhém vatikánském koncilu v relativně složitém postavení. Zatímco dříve šlo o jednoznačně preferovaný jazyk v celém církevním prostředí, dnes tomu tak již ani zdaleka není. Koncil zavedl jako bohoslužebný jazyk národní, s tím, že latina je podporovanou alternativou. Je jistě otázkou, zda někdo na koncilu dokázal dohlédnout tak daleko, aby viděl, že se mateřský jazyk církve udrží jen v několika málo farnostech i těch diecézí, které mají silně akademickou a městskou strukturu.

Koncil ale latinu nezavrhnul, ale zdůraznil její význam pro studium teologie a příbuzných disciplín, jako je patristika, církevní právo a řada dalších. Popravdě řečeno se v nich bez latiny neobejdeme dodnes a její vymizení by mělo dalekosáhlé důsledky intelektuálního charakteru na celou vzdělanost a teologickou vědu. Na druhou stranu jistě není bez zajímavosti, že například Katechismus katolické církve nevznikal v latině, ale ve francouzštině. Z ní byl přeložen do latiny a z té opět do dalších jazyků včetně francouzštiny. Důvod byl relativně jednoduchý – většina dogmatiků, kteří na dokumentu pracovali, preferovali živý jazyk.

Můžeme se dokonce setkat s názorem, že papež usiluje o jakési staromilství, které koresponduje s povolením předkoncilního rituálu. Zde si myslím, že pravda je někde jinde. Latina je prostě pro teologii stále základním jazykem pro studium, i když ne pro publikační činnost. To se nepříznivě odráží na její kvalitě, protože se vyžaduje, aby byl teolog jazykově nadaný. Je zde ale ještě jeden rozměr, který považuji za klíčový.

Jazyk není jen nástrojem pro komunikaci, ale jde o celou kulturu. Pomocí pojmů myslíme, tvoříme umění a děláme vědu. Dobré pochopení jazyka je tak zcela nutnou podmínkou pro pochopení kultury. Jazyk a kultura jsou dvě spojené nádoby, které od sebe není možné oddělit. Správně mluvit znamená správně myslet a opačně. V tomto ohledu jde akademii o hodně - záchranu celé tradice kulturního i intelektuálního západu, což si málokdo u nás stále uvědomuje, ale například v Německu roste poptávka po latinářích na středních školách. Rodiče si uvědomují, že aby jejich děti pochopily kulturní kontext, potřebují mít alespoň elementární základy latiny.

Jak se bude latině dařit v budoucnu, ukáže až čas. Papežská akademie má jen velice omezené možnosti a představa, že bude vytvářet nějaký umělý oficiální jazyk církve, není na místě, neboť by šlo o zbytečnou a samoúčelnou práci. Spíše je třeba otevřít dveře širšímu kontextu, ukázat na to, že věda a vědecké myšlení západní civilizace stojí a padají právě na latině a její pochopení je pro další rozvoj společnosti nepochybně důležité.

Klíčovou roli stále méně u nás budou hrát gymnasia, který byla dříve místem základní výuky, která se přesouvá na university. Zda pochopí význam tohoto jazyka pro formování myšlení, záleží již na nich. Papežská akademie pro to může vytvořit jen vhodné podklady a zázemí.