Začátek února se spojuje s Dnem zasvěceného života. Při této příležitosti poskytl Vatikánskému rozhlasu rozhovor sekretář Kongregace pro instituty zasvěceného života, arcibiskup Silvano Nesti, který mimo jiné uvádí: „Lze si ale všimnout, že některým institutům hrozí velké riziko: sekularizace a konzumní kultura pronikla i do některých komunit, do mentality některých řeholníků a řeholnic. Je zapotřebí znovu zdůraznit hodnotu evangelních rad, komunitního života a modlitby a oživit je.“

Na otázku „Jak mohou zasvěcené osoby přinášet dnešnímu světu Krista?“ pak odpovídá: „Především evangelním životem: svědčit o Kristu a jeho tajemství slovem i konkrétním každodenním životem, s věrností vlastnímu charismatu. Evangelní styl a volba mají stále schopnost promlouvat k dnešnímu člověku, který je často pohlcen rozmanitými věcmi, ale zbaven základních orientačních bodů vlastní existence. Tady je úkol pro zasvěcené osoby.“

Přemýšlejme o tom tváří v tvář současnému světu, v němž vybuchuje násilí v důsledku publikovaných karikatur na islámské náboženství. Na vlně násilností byl zabit katolický kněz Andrea Santoro v tureckém Trebzonu, který paradoxně dlouhodobě usiloval o dialog s muslimským světem.

Úzkost, která z toho všeho jde na člověka, je veliká, pregnantně ji vyjadřuje jeden ze současných českých básníků: „Topí se moucha v pivu nedopitém/ pomalu potácím se pustým bytem/ sám od sebe a k sobě zase item/…zbyla jen úzkost/ úzkost se soucitem…“ Ta úzkost zpravidla narůstá tehdy, když člověk ztrácí oporu i v tom základním – ve vlastním náboženství. A děje se tak vždy, když se zaměňuje jeho lidská institucionální podoba s božským zjeveným pramenem víry. A v tomto si myslím mohou katolíci s muslimy podat ruce.

Pravý islám nevolá po násilí. Nemusíme absolvovat kurz výkladu koránu, stačí vidět některý z děl iránské kinematografie posledního desetiletí. Jedinečnost básnického obrazu života prostých lidí, slepého chlapce rozmlouvajícího se svou babičkou, celé srdce dítěte vložené do sportovní soutěže s vidinou výhry – nových tenisek… to je jen několik námětů, které mně nyní přicházejí na mysl a vedle kterých celé tuny západoevropského a amerického filmového materiálu nestojí ani cent.

Ale stejně tak neváží ani gesta a slova volající po zničení jiného státu, po svaté válce, po trestu po nevěřících ze strany některých muslimských vůdců.

Ale vraťme se domů, abychom to srovnali lépe. Je oprávněné odsuzovat nějakou karikaturu rozmařilého a konzumního života některých komunit, o kterých se dovídáme pravdu zpravidla až tehdy, když poměry vidíme zevnitř? V některých oblastech kritizovat znamená zároveň jít s kůží na trh, i kdyby byla taková kritika stokrát oprávněná. Ano, jsou zde dvě rizika: že pod takovou kritiku zahrneme nevědomky i ty, kteří jsou opakem kritizovaného, ale mlčet a tvářit se, že nevidím neslyším zase nahrává těm, kteří pohodlně plují po proudu pokrytectví, schováni za obranným valem nedotknutelné církevní instituce. Tak si vyberte.

V Římě jsem nějaký čas žil v jednom řeholním domě. Hojností to překypovalo, na deset řeholníků připadal dvojnásobek personálu, starajícího se o stravu, pohodlí, zdravotní a sociální zabezpečení, a další komfort řeholníků, kteří docházeli do různých zaměstnání a škol a zase se vraceli, aniž by kdy museli řešit něco z toho, co řeší laik pracující v cizím světě. Vedoucí toho domu občas pronesl vtipnou repliku, že „život zde je nesnesitelně krásný“, aniž by snad tušil, že tím docela přiléhavě parafrázuje Kunderu a vytváří tak karikaturu sám na sebe. Po nějakém čase jsem nabyl dojmu, že zde na dlouhých chodbách potkávám místo řeholníků zasmušilé fantomy, kteří vám sotva odpoví na pozdrav a trpí panickou hrůzou z všeho, co jen trochu připomíná komunitní život.

Ale kritizujte to, když na druhém konci města stojí klášter uprostřed vinice a olivové zahrady, kde žije skupina mnichů, kteří jsou snad přesným obrazem toho, jak si vždy představujete „živé svědectví evangelních rad a věrnost vlastnímu charismatu“. A víte, že ať přijdete v kteroukoli dobu, jste vítáni, přesně jak stojí v jejich řeholi: Každý příchozí ať je vítán, jakoby se jednalo o osobu samotného Krista. Modlitba hodin se vznáší v nádherném chórovém zpěvu vzhůru k bílé strohé klenbě chrámu a v sedm hodin vše utichne po večerní Salve Regina až do třetí hodiny, kdy se shromažďujeme k vigilii…. Přes den mezi prací v zahradě se nemluví, ale radost v srdci vyzařuje snad z každé tváře…

Dvě strany jedné mince, dvě tváře jedné kultury, života – jedné karikatura snímá falešnou masku, druhé trpící a zbědované plive do očí… Nakonec nezbývá než se jen opravdu dívat na ten obraz, jako do zrcadla vlastní duše. V tom nám může pomoci třeba Hieronymus Bosch. Kdo nemá tvář, možná je osvícen…

Autor je redaktor české sekce Vatikánského rozhlasu.