Poslední dny před postem jsou zvláštní všude na světě. Už od středověku a možná ještě dřív propadali lidé bezuzdnému veselí v maškarním reji, který symbolizoval poslední radosti a kratochvíle života před dlouhým odříkáním. Karneval pak v divadelní formě nahradí kající průvody a po několika týdnech Pašijové hry, mystéria o životě, smrti a vzkříšení našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, jak zněl v baroku jejich nejčastější titul.

Barokní člověk ví, že od karnevalové satiry a nadsázky vede most k pašijovým dramatickým obrazům, a byli to členové jednoho řádu, kterým divadelní historie přičítá v této oblasti průkopnické zásluhy, takže se dokonce v českých a moravských zemích označují jako Poslové divadelního baroka.

Chápat divadlo, chápat nadsázku, chápat spodní tón církevní či mohamedánské karikatury – to už je dnes problém. Uveřejníte satiru, a spálí vám kostel anebo se pro některé bratry ve víře stanete rázem nepřítel číslo 1… Ať jste katolík, muslim, žid či ateista, uděláte zkrátka lépe, když se budete věnovat sledování olympiády. To je také divadlo, ale apolitické a bezkonfesní. Jinak by přece pohanští Češi nemohli porazit zbožné Slováky a pravoslavní Rusi by nemohli být převálcováni finskými luterány… Ve sportu platí naštěstí jiná pravidla, zpravidla vítězí ten silnější a technicky zdatnější. A tak ať jsme vlastenci jak Brno, musíme konstatovat spolu s našimi hráči, že Švédové prostě byli lepší na všech čárách… Italové si z toho hlavu nelámou, hokejový přenos v televizi klidně v nejdůležitější části přeruší reklamou na toaletní papír a ke komentování přizvou nějakého známějšího fotbalistu italské ligy… Italové žijí fotbalem, politikou a ptačí chřipkou.

Ptáci se proměnili v psycho, k tomu už asi brzy postačí jediný pohled oknem do dvora na nějakého toho racka, abychom zachovali kinematograficko-teatrologický jazyk. Asi bychom všichni chtěli vystupovat raději v čechovových lyrických hrách, kde postavy po dlouhých diskusích o rodinných a majetkových poměrech hledají patetickým gestem cestu ven z nečinnosti, než hynout útokem dravců či rukou maniaka za sprchovým závěsem jako u Hitchcocka…

Ale v životě i v divadle musí být obojí – i smích, i slzy. Tak jako v karnevalech, v pašijových hrách, ve sportu, i v politice. I v náboženství. Proměny rolí, scény a dějství jsou vlastností každé hry a každého života…