Seznamka
Evangelický kostel v Mikulůvce na Valašsku - moderní nebo postmoderní stavba?
Autor: Pavel Ježík
Zjednodušuji pro tento článek slovo postmoderna na označení ještě mladého 21. století, ve kterém běžný Euroobčan prožívá jakési zklamání z moderny minulých století, kdy mu byly slibovány různými ideologiemi ráje na zemi, které přijdou, pokud se člověk osvobodí od nějakých božských mýtů a postaví se pouze na „své nohy“. Co takovému postmodernímu skeptikovi může říci dnešní běžný křesťan, který trvá na tom, že dějiny jsou jako úsečka, na které se svět pohybuje z vůle Boha od stvoření do posledního soudu a jejich motorem je Duch, o kterém křesťan tvrdí, že je nějak Svatý!?
Na začátku si musíme přiznat, že většinový postoj lidí naší západní kultury se o otázky věčnosti buď vůbec nezajímá, nebo jim abstraktní představy o „věčném životě pak“ připadají stejně vzdálené jako pohádky, kde dobro vždycky zvítězí nad zlem. Tematika takto chápaného náboženství se pak dostává maximálně do scénářů holywoodských odpočinkových akčních filmů, jako je například nedávný „Hon na čarodějnice“. Někteří postmodernisté však v otázce víry v Boha či Neboha (víry ateistů) mají již „zcela jasno“: Oni totiž ví, že přírodní vědy existenci žádného Boha již nepotřebují řešit, protože veškeré dění ve světě i v lidské mysli (mozku) jsou jen evolucí zdůvodnitelné jevy, které neznají žádný smysl ani cíl. Otázka po smyslu života se otáčí nikoliv okolo hledání odpovědí, ale sama tato otázka je chápána již jako nesmyslná, protože slovo smysl je zase jen slovem: „Co je tedy smyslem, když se ptám na smysl?“ A navíc křesťané nesmí zapomenout na jedno důležité: Bůh a náboženství jsou po novověkých válkách „za pravou křesťanskou víru“ osvícensky vytěsněné do soukromé sféry a jejich případný vliv na život společnosti je přirozeně chápán jako útok na demokracii, kde si člověk musí vládnout sám nad sebou. Přesto však víra i náboženství i v této společnosti mají „své místo“, a dokonce jsou konzumním skeptikem často přijímány a chtěny: Jsou totiž zajímavým prostředím a myšlenkovým rámcem, kterým se dá s jistou dávkou citového vzrušení tajemně trávit volný čas, ať už objímáním stromů v lese, stavěním novokeltských božišť, nebo pozorováním katolického faráře, jak okuřuje zlatý kalich ve starobylém kostele. V tomto pohledu pak není divu, že tradiční kalvínské a obrazoborecké varianty křesťanství lákají ještě méně než „klasická“ katolická a ortodoxní liturgická mystéria. Např. zájem o akce typu Noci kostelů bude nepochybně stále stoupat, alespoň potud, dokud nezevšední. Proto jsou stále tak lákavé například i ony církevní svatby a mnoho zájemců o ně je pak šokováno, když se jich nějaký farář (který by se měl především starat o to, aby byl kostel opravený a otevřený pro všechny kulturní akce vesnice či města) ptá na nějakou víru! V MacDonaldu se přeci nikdo neptá, jestli se mi značka líbí nebo ne, ale když zaplatím, dostanu, co bylo v menu. Proč tedy ti faráři pořád ve spojitosti s kostelem, který přeci jako památkově státem chráněný artefakt patří „všem“, něco po člověku chtějí? Vždyť jim bude zaplaceno, a když ne penězi, tak alespoň tím, že si jich někdo zvenku všimne a nechá si u nich udělat nějaký ten mysteriózní úkon?
Jak tedy naložit s tímto tolik proměněným světem? Vejde se do tohoto ducha postmoderny také ještě onen Duch s velkým „D“?
Je několik variant, jak s touto skutečností naložíme: Jako první nás pochopitelně napadne ta nejbližší – vydělit se a přejít na apokalyptické vidění blížícího se konce dějin: Čím více kvalitou i kvantitou je svět vzdálen, tím více se vůči němu můžeme obrnit, a prohlásit ho biblicky za „bezbožné a hříšné pokolení“, vytěsnit ho a ve své náboženské praxi radikalizovat křesťanství. Takových pravověrnějších mezi pravověrnými uvnitř křesťanstva přibývá. Jen v katolickém prostředí rostou jako houby po dešti skupiny, které už i kardinála Lefebra považují za modernistu. Znám například kněze, jehož vlastní matka nechává za něho sloužit mše, ovšem mše „tridentského ritu“, protože ten je samozřejmě silnější než ten modernistický - pokoncilní. Zajímavá v této souvislosti je i výzva na internetu některých „pravověrnějších“, kteří v souvislosti s beatifikací Jana Pavla II. žádali papeže Benedikta, aby tohoto papeže posmrtně exkomunikoval za to, jak vydal církev démonům tohoto světa svojí otevřeností a dialogem s jinověrci, deisty i ateisty... Ano, můžeme zůstat uvnitř svého svatého (odděleného) společenství a hřát si ublíženecké polívčičky „o zlé době“, „o zajetí světa zednářstvem, satanisty, hedonisty atd.“ Někteří lidé toto uzavření a zpřísnění disciplíny přímo od církví očekávají, a touží od svých duchovních v útrobách chrámů najít úkryt před tímto zkaženým světem.
Je zde i druhá možnost, která se také podbízí – totiž přijmout společenskou roli, která je od nás postmodernou očekávána. Přijmout mentalitu velmi volně definovaného multikulturalismu a Krista a jeho učení nabízet pouze jako jednu z mnohých, sobě si rovných náboženských představ. Má to své výhody i nevýhody. Nevýhodou je, že spolu s tímto multikulturalismem musíme přijmout vědecký sociologický postulát, že náboženství je prakticky pouhý kulturní jev, který je v každé kultuře nositelem, ochráncem nebo symbolem určitých společenských hodnot. Má to však i svoji výhodu, ze které západní křesťanství těžilo a díky níž přežívalo celé osvícenecké a pozitivistické devatenácté a dvacáté století: Národní stát či evropský superstát nás bude chránit, alespoň potud, pokud mu nebudeme odporovat, protože nás bude potřebovat jako autoritu a „garanta“ svých společenských a morálních hodnot, nebo alespoň jako symbol těchto „západních“ hodnot. Každý kostel a pan farář je přeci vždy určitým symbolem toho, že nemám krást, zabíjet, lhát a porušovat legitimně nastolené zákony. Alespoň tradiční a majoritní církve takto spolehlivě přežívají již od Josefa II. a dnes mohou zcela svobodně (takovou svobodu neměli nikdy v minulosti!) mimo jiné obohatit tuto společnost o „náš názor“, za předpokladu, že nechtějí definovat křesťanství jako něco univerzálního, spasitelného a už vůbec ne samospasitelného. Kolika lidem by se v dnešních sekularizovaných demokraciích ulevilo, kdyby křesťanské církve plně přijaly tuto roli...
Třetí a dle mého soudu nejnáročnější možnost, jak reagovat na výzvu změněné mentality západního člověka, je postoj trpělivosti a umění „neřešit hned“. Žijeme v době, kdy se starý svět zhroutil a nový je v nedohlednu. Psychologové tradičně radí, že pokud se nám něco podobného přihodí v našem osobním životě (zhroutí se nám vztahy, vykořeníme se), nemáme v této době dělat žádné závěry. Máme trpělivě a s velkou dávkou pochopení a otevřenosti čekat, dokud se nám celý problém neobjasní dalšími událostmi, ve kterých najdeme smysluplné řešení. Přidáme-li k tomu i ono naše tradiční a podle náboženské zkušenosti fungující modlení a vztahování se tak k Bohu, máme zde hned prostor pro Ducha s velkým D, a dokonce ho ani nemusíme ani nijak „dogmaticky měnit“. Tato cesta, která zahrnuje především umění čekat a nenechat se vyhodit z konceptu své víry, však vyžaduje velkou dávku sebekázně. Ne nadarmo staří řečtí filosofové nazývali umění slovem „techné“. Trpělivost jako aplikace statečnosti na události, které neovlivním pak v systematice ctností, stála vždy v popředí právě v oněch dobách, které byly té naší podobné. Stačí si například přečíst Hovory k sobě od císaře Marka Aurelia, který i jako „pohan“ pochopil, že jeho římský svět se již hroutí, a přesto je možné kvalitně žít i v přechodové době. Křesťan má „navíc“ hlubší nástroj k překonání této přechodové doby, a je jen na něm, jestli tento nástroj Ducha využije. Záleží ovšem na síle osobního vztahu s Bohem – pokud není, nebo je pouze povrchní, pak ať se raději tento „polokřesťan“ uchýlí k jedné z předcházejících dvou variant, protože tuto třetí nezvládne.
Co říci závěrem: Myšlení současného postmoderního světa je chleba upečený z úplně jiné mouky, který kvasí ze zcela jiného těsta, než je kvas křesťanů. Použijeme-li toto Ježíšovo podobenství, můžeme jen trpělivě (nikoliv škodolibě!) doufat, že tento chleba brzy přestane chutnat, a hladový člověk bude hledat něco jiného, univerzálního a spasitelného. Ale pozor, dějiny nechodí dozadu: Univerzalistická gotika, katolické baroko nebo josefínský jurisdikcionalismus se již zcela jistě nevrátí. Všechny „cesty dozadu“ či hledání „původní církve“ vždycky končilo v extrémech (herezích) a křesťanstvo se nepochybně i nyní rozpadne na další heretické sekty, pokud bude chtít „návraty do zlatých dob“. Církev se nepochybně znovu promění a to pod tíhou událostí, které čekají svět. Těchto proměn už zažila v minulosti několik; například ve chvíli, když se „musela stát“ státní církví v dohasínajícím antickém Římě a nabrat do svých řad politiky, nebo když se pak po tisíciletém vedení středověké Evropy musela stáhnout do jakési opozice proti nové víře v člověka. I když ne vždy anebo ne zcela vyšla z těchto proměn doby se ctí, přesto vždycky do nové doby vyšla trochu jiná, reformovaná, zdnešněná.
Nejsem prorok ani vizionář, ale určitě se po jiné než po této „třetí cestě“ vydat nechci, nebo přesněji řečeno, nemohu. A co vy?
Michal Podzimek je římskokatolický kněz a vysokoškolský pedagog. Nadčasový článek z r. 2012 byl znovu vydán z databáze Magazínu ChristNet. Pro zájemce je databáze přístupná dle seznamu rubrik, jmen autorů nebo vyhledáváním pomocí klíčového slova.
